Alpská štace aneb Venezia a piedi 1.

3. 9. 2010 22:54
Rubrika: Alpská štace | Štítky: tema:nacestach

Ještě před necelým rokem, kdy jsem objížděl republiku s prezentací nazvanou Architekt poutníkem - poutník architektem, jsem netušil, jak moc se tomuto životnímu mottu přiblížím letos v létě. Myšlenka archipouti se mi v hlavě zrodila v době, kdy jsem řešil zadání hledající vhodný doplňkový program k českému pavilonu na 12. bienále architektury. Inu, proč to nespojit s poutí za svatým Markem. K realizaci chybělo už jen několik kroků. No, zhruba 665 000, počítáme-li průměrných 1 428 kroků na kilometr.

15. srpna 2010 se stal architekt opět poutníkem, aby došel pěšky do italských Benátek. Putoval spolu s dalšími skvělými lidmi s podobným pohledem na svět. A inspirován P. Františkem Líznou si každý den losoval (anebo určoval), za koho nadcházející etapu obětuje. Hlavními úmysly a tématy bylo odpuštění, smíření a budoucí životní štace.

Neděle 15.8. 2010: SALZBURG - GLANEGG

8 km + 15 km podél silnic - převýšení: zanedbatelné

obětace: Láďa a Danča (Okous), čerství (ze včerejška) novomanželé

Sraz s Ančou mám domluvený v Českých Budějovicích. Kolem 13. hodiny začínáme stopovat u E55, snad s batohy nevypadáme jako prostitutky. Stačilo by jet stále po této silnici a dojeli bychom až do Benátek. My ovšem chceme dojet jen do Salzburgu a zbytek už dojít hezky po svých. Celkem rychle se dostáváme k hranicím a pak i do Linze. Tam ale začíná krize. Nejsme schopni najít vhodné místo a čas nebezpečně kvapí. Nakonec vyměknem a jdem na vlak... Zklamání. V Salzburgu jsme před desátou večer, ostatní jsou už všichni na místě. Je nás šest - Dája, Anča, Vojta, Štěpán, Radim a já. První komplikace: začíná docela hustě pršet. Není snad nic horšího než stavění stanu v dešti. Času není nazbyt, musíme se co nejrychleji dostat za město. Vytahuji svou profesionální mapu nakreslenou doma během minuty na koleně podle googlu. Jako zkušený poutník jsem schopen zorientovat se podle čehokoliv, však tu taky nejsem poprvé. Jdeme předlouhou ulicí a stále se nemůžeme dostat mimo civilizaci. Už je skoro půlnoc, je zima a mám šíleně těžký batoh, protože je narvaný jídlem. Přestává na chvilku pršet, takže rozbíjíme tábor na prvním aspoň trochu vhodném místě. Asi jsme na soukromém pozemku, ale co už. Spontánně se rozdělujeme na dvě skupinky, do každého stanu tři lidi. Není čas ani nálada na nic, jen rychle něco pojíst a ulehnout do vlhkých spacáků. Začíná opět krápat, déšť vydrží nakonec až do dopoledne následujícího dne.

Pondělí 16.8. 2010: GLANEGG - GROSSGMAIN (A) - BAYERISCH GMAIN (D) - SAALACHSEE

25 km (od počátku 33 km); kumulované převýšení: 500 m

Toník a Katka, skoropoutníci, kteří nakonec nešli + všechny oběti povodní

Ráno pořád ne a ne přestat pršet, což mě „nutí" zůstat ve spacáku a nevylézat ze stanu snad až do 10 hodin. Ostatní si v klidu spí a já mám aspoň možnost dohnat spánkový deficit z předchozích dní. Přestává pršet a objevuje se i slunce. Z místa stanování nás nakonec přijíždí na kole vyhodit majitel louky - aspoň urychlil naše nekonečné balení. S takovouhle putovní morálkou bychom daleko nedošli. Je téměř poledne a my se teprve vydáváme na cestu. V Glaneggu suverénně zvoníme na nějakou agenturu či co to bylo, aby nám poskytli pitnou vodu. Překvapení Rakušané nás pouští do své kuchyňky.

Kráčíme po silnici do Fürstenbrunnu, pak následuje první náročnější stoupání k archeologickému nalezišti z dob Říma, kde je také kaplička s pramenem. Tady symbolicky zahájíme duchovní program našeho putování. Žádný duchovní vůdce s námi nejde, takže kromě občasných společných modliteb bude tento rozměr pouti spíše osobní. Čtyři z nás jsou praktikující katolíci, zbylí dva nás respektují. Stejně si tu podle starého pořekadla dělá každý co chce.

Začíná opět pršet, přeháňky se nad námi budou honit skoro celý následující týden. Outdoorová pláštěnka a celta jsou teď asi nejlepší věci, které s sebou mám. Brzy zjišťujeme, že jdeme po svatojakubské cestě. Paráda. Já, Vojta a Dája vzpomínáme na svá putování do Santiaga de Compostela. Každý to šel jiný rok s jinou partou lidí a teď jsme se - ani nevím jak - sešli na společné pouti do Benátek. V Grossgmainu nám mlsná Anča kupuje pivko.  Už je jasné, že přikázání z desatera diecézních poutí na této akci respektovat nebudeme. Dává se s námi do řeči místní kostelník, vypráví o sedmdesátiletém faráři, který často putuje po celé Evropě na kole. Za chvíli nám přináší pár pohledů z kostela, prý je za nás zaplatil do farní kasičky. Role hlavního německého tlumočníka nenápadně připadla na mě.

Vcházíme do Německa, do národního parku Berchtesgaden. Hledáme vhodné místo v lese nad Saalachsee, kde bychom se mohli upíchnout. Vaříme večeři, nejtěžší konzervy postupně ubývají z batohu. Mezitím se definitivně setmí. Můj plán spát pod širákem padá ve chvíli, kdy začíná opět silně pršet. Pověstné sandále, které pamatovaly tisíce kilometrů včetně Compostely jsem definitivně odrovnal na letošní jubilejní pouti. Pásky nových sandálů mi odírají nohy a už po prvním dni jsou potřeba náplasti. No uvidíme, snad se prošlápnou. Spolupoutníci sází spíše na pevnou obuv.

Úterý 17.8. 2010: SAALACHSEE - HINTERSEE (D) - HINTERTHAL (A)

30 km (od počátku 63 km); profil cesty (m.n.m.): 500 > 900 > 800 > 1300 > 700

Vojta, spolupoutník

Místo v lese je dobře ukryté, nikdo nás nemohl vidět. Ráno je vlhké. Provádím ranní hygienu přímo v jezeře. Voda kupodivu není ani tolik studená, dá se i plavat. Po snídani vyrážíme směrem na pověstné Ramsau. Před Brunnhausem zdoláváme první ostřejší stoupání. Sem tam prší, Alpy se ztrácí v mlze. Máme dobré tempo, veškeré pochybnosti o zdatnosti poutníků (hlavně holek) jsou pryč. Kocháme se typickou rakousko-alpskou krajinou: louky se spasenou trávou, dřevěné stodoly, všude spousta potůčků a krav, lavinová pole. Podhorské chalupy jsou upravené, ozdobené květinami, žádné remízky a odpadiště, vše je precizní jako podle pravítka. Kráčíme kolem Hintersee a stoupáme nahoru. Na nejvyšším místě v Hirschbichlu znovu přecházíme hranice. Za necelý den jsme přešli bavorský výběžek do Salcburska a jsme tedy zpět v Rakousku. Doplňujeme vodu v jedné restauraci. Line se z ní až moc lákavá vůně, radši rychle pokračujeme dál nebo si budeme  muset něco objednat. Až do Weissbachu nedojdeme, zakempíme to pár kilometrů před ním na jedné vyvýšenině. Se stany se trefujeme přesně mezi kravská lejna. Vzali jsme s sebou dost vysmáté holky - když se přestane v našem stanu smát Dája, ozve se z vedlejšího záchvat smíchu od Anči. Večeříme těstoviny s rozličnými kombinacemi všeho možného, modlíme se kompletář a uléháme ke spánku. Prší, stále není kde usušit mokré věci.

pokračování >>>

Sdílet

Komentáře

archiStrata Paráda. Duchem jsem byl s vámi. No a Dájule je prostě vysmátá, hihi :)))

Annna híhíhí háhá hééééé

ladabar Díky

kecka Díky

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona