Americká štace 11

18. 10. 2009 22:11
Rubrika: Americká štace

Není čas ptát se kdo je kdo. Naopak čas letí neúprosnou rychlostí a já nestíhám sepisovat cestovní deníček. Na krku už tři týdny běžící Schindler Award do Berlína a mnoho bezesných nocí, dohánění zameškaného studia a todleto támdleto... Tento díl americké štace je psaný již na letišti při cestě domů. Rozhodně je však o čem psát - každý den v Americe přinesl tolik neuvěřitelných zážitků až mi z toho jde hlava kolem. Tuhle moji pouť budu vstřebávat ještě hodně dlouho...

Vraťme se ještě do Las Vegas, kde jsme minule skončili. Zajímalo mne, jak fungují ony svatební kaple, většinou ohraničené z jedné strany Burger Kingem a z druhé benzínkou. A tak jsem se je vydal blíže prozkoumat. Zaujala mne už světélkující reklama - Wedding Chapel. Theme rooms. Licence service. Intimate. Elegant. Legendary. Erin Brockovich was married here... Zkrátka objednáte svatbu, nějakého starostu či pastora (co já vím), zaplatíte dekorace, hostinu, půjčí vám i svatební šaty, luxusní nazdobené auto, objednají fotografa a jde se na to... No a za rok se z této legendary svatby můžete rozvést a vzít si někoho jiného při ještě víc legendary svatbě, tentokrát třeba v Hollywoodu, kde dělají to samé...

Jedna věc, která mě ve Vegas dost překvapila - kolik jsem tu potkal Čechů. Během dvou dnů jsem zde stihl potkat nejméně čtyři různé skupiny česky či moravsky mluvících lidí. Na první pohled bylo zjevné, že se většinou jedná o podnikatelské rodinky. Jinak jsem zde objevil reklamu na „svijanské žirafy" - jako by třílitrový pivní nástavec byl něco nového pod sluncem...

A protože je prý potřeba zakusit Vegas se vším všudy, vyrážím večer do jeho ulic progemblit všechny ty svoje poctivě vydělané miliony. Přestože Las Vegas ožívá pořádně jen o víkendech, i ve všední den je ulice plná noblesně oblečených pracháčů s doutníkem a nalíčených slečinek na vysokých podpadcích. Noc se proměňuje v jednu velkou kalbu pod širým nebem, všechna kasina hlučí, potkávám spoustu opilých lidí, několik prostitutek se mi snaží nenápadně něco naznačit... Poprvé si v Americe všímám zdejší pověstné obezity. Tolik tlustých a jinak ošklivých holek pohromadě jsem snad ještě neviděl. Tím myslím i jejich extrémní make-up a šílenou nastrojenost. Atmosféra Las Vegas však má něco do sebe a pobýt v něm nějaký čas je skutečně velmi zajímavá zkušenost. A navíc nemusíte jezdit do Paříže, Moskvy nebo Říma - tady máte totiž Eiffelovku, Kreml i fontánu Di Trevi pár kroků od sebe a ještě k tomu ve zmenšeném měřítku, aby se vám to hezky vešlo do foťáku... :-)

Je čas zvednout kotvu, opustit Nevadu a vydat se do Arizony. Moje další zastávka nese jméno Grand Canyon. Cestou ještě stavím u Hoover Damu, ohromné přehrady na Coloradu vybudované již ve 30. letech, svého času největší na světě. Těsně před Grand Canyonem mi kontrolka v autě začíná ukazovat, že mám zřejmě „flat tire" a já se jen modlím, aby to byl planý poplach. Modlitba byla vyslyšena - na benzínce pneumatiku dofouknu a vše je opět OK. Přijíždím k Mother Pointu, odkud je úžasný výhled na celý kaňon řeky Colorado. Je to skutečně dech beroucí panorama. Pokud čekáte jednu úzkou průrvu do země, jste na omylu. Grand Canyon je vlastně takové pohoří, do něhož vstupujete shora. Protože cesta z Vegas zabrala trochu delší dobu, rozhoduji se během odpoledne už jen objet několik vyhlídkových bodů, podívat se na západ slunce nad kaňonem a ubytovat se v kempu na hranici parku, asi 25 mil na východ. Jsem líný vybalovat stan, vyspím se stejně dobře v autě. Je zde také pořádná zima - však jsem také ve vysoké nadmořské výšce.

Ráno jsem odhodlán sejít dolu k řece a zpět během jednoho dne, ačkoliv to v informacích opět nedoporučují. Dolů to jde South Kaibab Trailem rychle a u Colorada jsem za pár hodin. Problém ovšem logicky nastává při návratu. Nahoru se vydávám Bright Angel Trailem. Je vedro, v okolí rostou kaktusy, ve spěchu míjím Indian Garden, kde obvykle přespávají pomalejší poutníci, kteří se nestihnou vrátit během jednoho dne. Celou cestu mi hlavou prochází jediná myšlenka: „chci pivo!". Je to sice proti poutnímu desateru, ale vzhledem ke zdolané vzdálenosti a převýšení si ho hnedka nahoře dám. Svijany to bohužel nebyly - jen nějaký Grand Canyon Pilsner, podle chuti vzniknuvší zřejmě smícháním všech ostatních piv ve výčepu... Pak sedám na free shuttle bus, který mě doveze zpět k autu. Tenhle systém autobusů, fungující ve většině parků, je výborný. Představa, že do národního parku se 400 parkovacími místy přijíždí denně přes 5 000 aut, je totiž šílená. Proto již cca 10 let funguje doprava po většině parků autobusy, které objíždí všechna důležitá místa a jsou zdarma (samozřejmě hrazené z nemalých peněz vybíraných při vstupu do parku či z annual pasů).

Následnou noc trávím u jezera Powell, pojmenovaném po legendárním americkém cestovateli. Nenápadně se zde vyspím na parkovišti přívěsů s jachtami. Brzy ráno mám nutkání se jít do ledového jezera vykoupat, ale nakonec to vzdávám, protože je kolem mě už moc lidí a navíc mrzne jak když praští. To ovšem netuším, že se v jezeře stejně nakonec jednou vykoupu. Zvykl jsem si poslední dobou vstávat ještě před úsvitem, tzn. kolem šesté hodiny. Jedině tak stihnu všechno, co chci.

Po Grand Canyonu mířím do Zionu, což znamená přejetí do dalšího státu - Utahu. Krajina se mění v typickou indiánskou planinu. Jako bych viděl Vinnetoua s jeho kmenem táhnoucím touto krajinou. Cestou mám dokonce příležitost vyfotit si stádo bizonů. Park Zion se mi opět velmi zamlouvá, vstupuje se do něho silničkou klikatící se mezi výtečnými skalami s dlouhým tunelem. Protože toho mám ale dost z předchozích dnů, volím jen vyhlídkovou projížďku shuttle busem a pár menších procházek, určených zřejmě pro důchodce a americké tlusťochy. Někde poblíž Dvoru Patriarchů, kde jsou skály Abrahám, Izák a Jákob, nás nečekaně přepadává vichřice, která stihne během pár minut vyvrátit pár stromů a shodit na silnici spoustu větví. Všichni naštěstí přežili.

A to už jsem na cestě do Red Canyonu a následně Bryce Canyonu, který je vcelku poblíž. Jsou to ti známí mužíci z červeného pískovce - opět něco jiného a parádního. Jsem tam těsně před západem slunce, ale stejně mě láká jakýsi trail procházející mezi skalami, a tak na něj vyrážím. Zpátky se vracím už za tmy. A v noci opět nevím, kam hlavu složit. Navíc jsem se rozhodl ukončit putování po národních parcích Arizony a Utahu, neboť čas kvapí. Do Arches či Monument Valley se holt budu muset podívat jindy. Třeba se sem jednou vrátím...

Pozměnil jsem trochu svůj plán a následující den chci urazit něco přes 400 mil na jih, a tak se ještě v noci rozhoduji přiblížit se co nejvíce Phoenixu. Při noční jízdě málem naberu několik srnek a daňků, kteří se vždy rozhodnou vběhnout do silnice zrovna v ten nejnečekanější moment a navíc se uprostřed silnice zastaví a zírají, co se to k nim žene. Andělé strážní však při mě stáli a zajistili mi i v pozdní noční hodinu rychlé reakce. Začal jsem nesnášet americké trucky, všechna ta ohromná americká auta a jejich řidiče, kteří si nijak nelámou hlavu s přepínáním dálkových světel a jsou schopni vás „ošajnovat" všemi padesáti reflektory, kterými jsou vyzdobeny. Když se vám nalepí na zadek americký kamion a z vašich zrcátek se stane jedna velká zářící věc, není to zrovna nejlepší pocit.

Protože je při cestě opět Lake Powell s osvědčeným místem k přespání, trávím zde již druhou noc a ráno si konečně dopřeju onu vysněnou koupel. Není nad koupání v ledovém jezeře při východu slunce. Všem doporučuji. Pár lidí, kteří v okolí venčili psa, si při pohledu na mě asi ťukalo na čelo, nicméně myslím, že koupání tam bylo na vlastní nebezpečí povoleno. Bejku, z vody!

Svěží a po dlouhé době hygienicky zcivilizovaný nasedám do auta a frčím frčím frčím... Dlouhá štreka na jih Arizony. Jen nechápu, proč jsou zde tolik omezené rychlosti. Většina dálnic má limit 65 mph, úplně nejrychleji se zde dá jet jen 75 mph (cca 120 km/h). Pokud na to trochu šlápnete a na tachometru se vám objeví 80 mil za hodinu, jste králem celé osmiproudové dálnice a předjíždíte Mustangy i Porsche. Obdivuji americký systém ramp, podjezdů a nájezdů. v aglomeracích tu jsou i expresní pruhy, kam může vjet auto jen pokud v něm sedí dva či více lidí - tohle mají Amíci skutečně zmáknuté. Zcela jiné je to však z pohledu chodce, k čemuž se ještě dostanu v dalším díle seriálu.

Důvod, proč jsem se rozhodl jet do Scottsdale u Phoenixu je jednoznačný: Taliesin West. Krajina je už téměř mexikánská, je zde solidní vedro, všude okolo už je víceméně poušť s typickými obrovskými tequiláckými kaktusy. A Wrightův dům, kde slavný architekt strávil poslední etapu svého života a vychovával své studenty, je prostě g e n i á l n í . . . Geniální kompozice, geniální dispozice, geniální konstrukce, geniální splynutí s pouštní krajinou, nadčasové vychytávky. Škoda, že v nejlepší obytné části se nesmělo fotit. Za léta praxe jsem se naučil nenápadně fotit i věci zakázané, ale zde se mi to opravdu nepovedlo. V Taliesinu mají vyvolení studenti možnost strávit část svého studia. Diplomový projekt musí být přímo vlastnoručně zrealizován...

Měl jsem pak vytipováno ještě pár dalších kusů moderní architektury v okolí, ale hnal jsem se za nimi vcelku zbytečně. Po Wrightovi je holt každý další barák málo. Ze Scottsdale je to téměř coby kamenem dohodil (a zbytek dojel autem) do národního parku Joshua Tree, kam dorážím až někdy kolem půlnoci. Na kvalitě silnice je poznat, kde končí Arizona a začíná znovu Kalifornie - asi jako když se kdysi přejíždělo z ústeckého do litoměřického okresu. Ještě mě na hranicích států čeká nějaká podivná kontrola auta, asi aby se jim nezaneslo do Kalifornie nějaké biologické smetí. Moc jsem nepochopil, o co tam vlastně šlo, ale pustili mě dál, ani papíry od auta po mě nechtěli.

V noci vypadají speciální Joshua stromky mezi pískovcovými skalami rozličných tvarů opravdu velmi „funny". Nakonec to zapíchnu v neméně funny kempu pod skálou připomínající hrocha. Parádní místo, jasná obloha a měsíc blízko úplňku, akorát kemp je téměř plný a v noci je strašná zima. Ale i to přežiju a brzy ráno pokračuji na obhlídku Joshua Tree. Je to opět něco trochu jiného a opět to má něco do sebe. Žádný velký trail se tu dělat nedá, tak volím jen menší procházky. Všude jsou varování před chřestýši. Ani je, ani suchozemské želvy, které by se tu také měly hojně vyskytovat, jsem však nepotkal, zato jsem viděl spoustu malých zajíčků (asi velikonočních:-). V parku je několik neasfaltovaných cest, které je možno projet terénním autem. Velmi mě to láká, a tak se vydávám na „naučnou geologickou stezku", abych trochu otestoval tlumiče svého Kalibra. Myslím, že to auto ani moc nebolelo, cesta byla vcelku přístupná.

Z Joshua Tree již směřuji k San Diegu, se zastávkou v Palm Springs. Tady objevuji horu, na níž lze vyjet otáčivou lanovkou, jedinou svého druhu na západní hemisféře a největší na světě. No je to vlastně tak trochu Ještěd :-) Lanovka mě během čtvrt hodiny vyveze z pouště do dvoutisícové výšky - rozdíl teplot mezi spodkem a vrchem je snad více než 20°C. Výhled z lanovky je zajímavý, zejména rastr města Palm Springs a ohromné pole větrných elektráren. Abych si ještě užil kopečky, volím cestu do San Diega přes ně, abych nemusel jet opět po dálnici. Trochu jsem to však neodhadl s benzínem a celou cestu nahoru vyhlížím, kde je nejbližší benzínka a trnu hrůzou, aby mi auto v půlce kopce nechcíplo. Hladová kontrolka svítí už dobrou hodinu... Nakonec to dobře dopadlo a po delší době jsem konečně dojel k benzínce.

No a to už jsme v San Diegu. Začíná problém se sháněním ubytování. Nakonec se rozhoduji pro síť International Hostelů, kde se lze vyspat poměrně za levný peníz. Jdu spát brzy, druhý den totiž bude opět našlápnutý, protože během něj chci stihnout prohlídnout San Diego, dojet k Salk Institutu v La Jolle a ve 3 hodiny odpoledne již vracet auto na letišti v L.A.

V San Diegu se mluví snad víc španělsky než anglicky, všude dvojjazyčné nápisy a k večeří si dávám jakousi ostrou věc zabalenou v kukuřičném listu. Inu téměř Mexiko. Ranní prohlídka města se však zmákne nakonec docela rychle - nic tam není. Takže můžeme razit k mému dalšímu snu, který sním snad již od dětství. Salk Institute od Louise I. Kahna v La Jolle, severně od San Diega. Je to prakticky při cestě do Los Angeles. Byl jsem na tuto stavbu hodně zvědavý. Vzpomínám na někdejší přednášku Pietra na Fatulu, kdy říkal: „nevěděl jsem, co na tom baráku všichni vidí, ale pak jsem tam stál a věděl jsem, že život má smysl". Měl jsem naprosto stejný pocit. Jednoduchost konceptu a prostorový požitek z něj je dokonalý. Musím říct, že se mi skutečně splnil sen. A jak jsem si ho chtěl pořádně vychutnat, strávil jsem tam nakonec možná 3 hodiny a pobíhal po schodištích tam a sem, pokoušeje se při tom fotit všechny možné i nemožné výhledy, průhledy, křivky... Až jsem skoro zapomněl, že mám už za chvíli vracet auto. Cesta do Los Angeles je tudíž docela uspěchaná, ale opět to bylo potmelené shora, protože jsem na místo určení přijel naprosto - fakt nekecám - naprosto na minutu přesně. Odevzdání auta probíhá ještě ve větším klidu než jsem čekal, akorát mi stejně strhli z karty nějak víc peněz, ale nakonec to asi bylo správně. Ve všech těch taxách se stejně nevyznám. Urazil jsem celem 2845 mil (vynásob x 1,6 pro kilometry). Prostě masakr.

Dopravu z půjčovny přímo na letišní terminál zajišťují samotné půjčovny svými autobusy. Jsem na LAX, letiště Los Angeles, a jdu vykoumat, jak se dostat ke Zdeňkovi, na něhož mám kontakt ze San Francisca od Lídy a jemuž mám odevzdat její stan plus možná i dva dny bydlet... Dalo by se říct, že tímto okamžikem začíná další etapa mojí pouti, takže prozatím končím a jak to bylo dál se dozvíte snad někdy příště. Počkejte si na fotky, stojí opět zato. A malá rada na závěr: NEDOTÝKEJTE SE KAKTUSŮ! Může se vám to šeredně vymstít...

Zobrazeno 3143×

Komentáře

jenikjejenjeden

Grafomane! Nečtu. Nedá se.

ladabar

Není čas to celý číst, ještě jsem nepřečet desítku, ale jsem tu první trous. A máme čapounka zase doma, on nám to jistě všecko poví. Welcome back, you fool!;)

dadinka

Hezké, čtivé, fotky krásné...Co víc říct:-)

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona