Švýcarsko.. pohledem Jardova řízku

7. 10. 2008 13:06
Rubrika: články

Zpětně se dostávám k uveřejnění jednoho dávného článku, který má výpovědní hodnotu asi jen pro zainteresované...

Švýcarsko... pohledem Jardova řízku.

            Smažím se na pánvi a čekám, až mě majitel zabalí do alobalu, bezpečně uloží do báglu a vzhůru do nekonečna. Většinu účastníků zájezdu vyprovází rodiče, jen ti dva, co sedí na sedačkách pode mnou, nemají komu mávat. Aspoň nemusí poslouchat kázání, že se mají chovat slušně, že mají dávat pozor na sebe a na peníze. Pravdou je, že Jarda si to stejně už vyslechl doma. Autobus vypadá pěkně, řidiči ještě lépe. Avšak během zájezdu se ujišťujeme, že zdání opravdu klame. Jmenují se Franta a Franta a jedou s námi jako s hnojem. Inu, co naložili, to vezou a ochotní jsou jen při prodeji chlazených nápojů. V Praze vyzvedáváme naši milou paní průvodkyni Jessicu. Ta se sice celou dobu snaží, některé její poznámky nás dost baví, ale to je asi tak všechno. Až ke konci zájezdu pochopí, že nejsme skupina nenáročných českých důchodců, ale lepší pozdě než nikdy.

Ráno se nečekaně ocitáme ve Francii. Řidiči totiž chtěli ušetřit něco ze svého kapesného, takže nás místo vytipované galerky vezou radši přes rodný kraj - však jsou to taky frantíci. Franta a Franta následně bourají do prvního švýcarského patníku u Rehabu – útulného rehabilitačního střediska od kluků ušatých Herzoga a de Meurona. Jenže na prohlídku interiéru máme „keine Chance!“, jak nám vysvětluje drsňák v uniformě.

Začíná pěší túra zahuštěnou suburbanizovanou Basilejí, je to tu barák na barák a tramvaj na tramvaj. Ještě ke všemu se na ty tramvaje nedá sehnat normální jízdenka, a tak vzdáváme veškeré plány a začíná se improvizovat. Protože jsou naši učitelé zkušení improvizátoři, dostáváme se do prvních galerií. Z těch jsem bohužel moc neviděl, protože řízky - jak známo - do galerií nesmí. Ve Švýcarsku navíc do galerek nesmí většinou ani foťáky, a tak spolu s nimi zůstávám vždy v batohu. Začíná obávaný oběd, ale Jarda se naštěstí rozhodl zbaštit nejdříve mého kolegu. Uff, to jsem si oddychl!

Odpoledne trávíme prohlídkou města až na jednoho bláznivého architekta, který se rozhodl navštívit muzeum Vitry ve Weilu am Rhein. Že mu to za to stálo, šaškovi. Den zakončujeme prohlídkou hejbátek, kinklátek a čmárátek v Tinguely muzeu – dobré to stavby od Maria Botty. A aby toho nebylo pro Frantu a Frantu málo, musí nás ještě zavézt k Vitra-centru od Gehryho. Joo, Frank Gehry je docela vtipnej, však se taky o něm natočil film Frankieho skeče...

K večeru se před námi objevují vrcholky Alp. Ach ano, Alpy! Zasněžené vrcholky, horská jezírka, romantické výhledy, modrá obloha, fialové krávy. Mají se co ohánět – musí totiž denně vydat 8 tisíc litrů mléka, aby se z nich následně vyrobilo 350 gramů sýra, jak nám vypráví Jessica...

Pomalu se zabydlujeme v útulném hotýlku, abychom za 5 minut zjistili, že jsme asi na špatném pokoji. Když nám na recepci dávají asi 354. klíč od pokoje, nervy pracují a humor taky. Nakonec vše dobře dopadlo a já získávám výsadní postavení mezi řízky putujícími do ledničky.

Ráno moudřejší večera a u snídaně ke mě do batohu přibývají nové kolegyně housky, nenápadně vypůjčené od slovenské obsluhy hotelu. Naši majitelé Filip a Jarda jsou totiž pěkní nenažranci. Dnes nás čeká sympatické městečko Aarau s neméně sympatickým domkem plným umění od kluků HdeM. Odpoledne se dostáváme do Luzernu, navštěvujeme další galerie a prohlížíme tohle povedené město na jezeře pod vrcholky Alp. Kromě spousty kostelů, kapličkového mostu a náměstíček navštěvujeme taky jednoho Nouvela. Joo, Nouvel je Nouvel, ale řízek je řízek. Během dne jsme taky dospěli ke zjištění, že bude lepší, když naši průvodkyni budeme provádět my. Večer putuji opět do ledničky, zatímco můj majitel Jarda vyráží s tím druhým bláznem k nedalekému vodopádu – asi se tam chtěli vysprchovat, ovšem ten proud vody by je nejspíš zabil.

Následující den se vyráží směr Curych. Je to ukázka typického zähringského založení města – veškerý obchod vždy probíhal na širokých ulicích a nebylo třeba žádného tržiště, tudíž tu nevzniklo žádné pořádné náměstí. Asi proto nás nemá autobus kde vysadit a my si užíváme naprosto, ale naprosto zbytečnou okružní jízdu. Náladu nám zpraví návštěva výtečné galerie a prohlídka města. Smažím se na slunci, aspoň budu dvakrát smažený. Ještě nafotit betonového Calatravu a barevného Corbíka a honem rychle do busu, nebo budou Frantové platit pokutu. Jardovi dokonce po těchto zkušenostech s řidiči přestává chutnat i to jejich drahý pivko.

Odjíždíme na ubytovnu v St. Gallenu, kde se na pokoji setkává silná čtyřka, mezi níž vyniká snad jen Kuba, protože si jako jediný s sebou vzal i štaci. Večer to vypadá, že budu sežrán. A taky že jo. „Tohle je můj poslední řízek“, říká Jarda a už se mnou láduje hlava nehlava. Proto si z dalšího dne a prohlídky St. Gallenu nic nepamatuji, neboť jsem ji absolvoval již v Jardově žaludku. Jen jsem zaslechl, že je tam parádní katedrála a v místním klášteře byl prý objeven nejstarší územní plán na světě. Zatímco Jessica nakupuje vánoční dárky v Migrosu, my jdeme ještě nakouknout do jedné zapadlé galerky.

Gehryho jsme měli, Nouvela též, zbývá snad jen Friedensreich Hundertwasser, ale ten už je na pravdě Boží... Končí náš slovutný zájezd, z něhož si odnášíme spoustu zážitků, zkušeností, poznatků a fotek a já řízek, než opustím Jardovo tělo nechci říkat kam, se s vámi loučím slovy jednoho Jardova oblíbeného filozofického filmu: „Švýcarsko! Já se vrátím!!!“.

 

Zobrazeno 1578×

Komentáře

RadekOwen

.. vpoho clanek ;)

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona