Dílo, pravda, krása a funkcionalismus

1. 6. 2011 15:51

Svévolně šířit a kopírovat texty v rubrice Odborné články/architektura bez povolení autora je zakázáno.

K jedné diskuzi na jednom webu, kde jsem se snažil přesvědčit diskutéra o jeho omylnosti a nekompetentnímu zacházení s pojmem "pravda", jsem vytáhl někdejší studijní referátky...

Dílo, pravda a krása

Souvislost díla a pravdy si lze uvědomit z teze říkající, že dílo je krásné právě tehdy, je-li pravdivé. V umění jde na jedné straně o to, co se sděluje, tedy o duchovní obsah a na druhé straně o médium, čili materiál, v němž se toto sdělení uskutečňuje. Tento materiál lze nazvat smyslovou složkou. Heidegger upozorňuje, že umělec nikdy materiál nespotřebovává, nýbrž nechává vyniknout jeho bytnost (teprve v ústech básníka se slovo vpravdě stává a zůstává slovem). V uměleckém díle jsou obě stránky – duchovní obsah i materiál – spojeny v dokonalé jednotě. Dílo je tedy dokonalá jednota obsahu a zjevu (materiálu). Jako dokonalá jednota obsahu a zjevu je umělecké dílo krásné. J.G. Herder vyžaduje, aby dílo bylo „na první pohled“, který je „trvalý, vyčerpávající, věčný“, prožíváno jako krásné, neboť „dílo musí být zde najednou ve všech svých částech“. Podle Kanta zalíbení v tom, co je umělecky krásné, má základ v čistém soudu vkusu, který je odůvodněn jedině účelností formy, jíž dílo vyjadřuje rozumově uchopitelný inteligibilní obsah. Proto není estetický soud libovolný: dílo by měl považovat za krásné vlastně každý. Zpět k Heideggerovi: „Krása je jeden ze způsobů, jak bytuje pravda jako nezbytnost“.

V čem ale záleží tato duchovní stránka, tato „pravda“, jež uměním dostává názorný výraz ve smyslovém? Heidegger chápe umění jako dějinnou pravdu bytí: „je tvůrčím uchováváním pravdy v díle“. Gadamer tvrdí, že je to „bytí dosahující názorného výrazu“, stejně tak Jaspers říká: „je to prosvětlení existence ubezpečením, které názorně zpřítomňuje bytí v existenci.“ Právě vkládání pravdy do díla je bytností umění.

Podle Heideggera pravda znamená bytnost toho, co je pravdivé. Pravdu lze definovat jako neskrytost. To stručně znamená, že jsoucno, jež je míněno, se samo „ukazuje tak, jak samo o sobě jest. Samo o sobě je takové, jak je jako jsoucí ukázáno, odkryto ve výpovědi. Vykazuje se jedině odkrytost jsoucna samého, ono samo, jak je odkryto. Tato odkrytost se ověřuje tím, že to, o čem se vypovídá, tj. jsoucno samo, se ukazuje jako právě toto jsoucno.“

Při pátrání po tom, co je pravda, bych ovšem zůstal u přístupu filozofické tradice od Platóna až po Hegela a spolu s nimi jsem přesvědčen, že definitivní řešení problému pravdy lze nalézt pouze v něčem třetím, v božském absolutnu. Možnost pravdy má v poslední instanci důvod v absolutní, božské totožnosti bytí a poznání. Pilátova otázka na Ježíše v Janových pašijích – „Co je to pravda?“ – zůstává stále bez odpovědi. Poslední neempirickou podmínkou toho, že samotná věc se vždy artikuluje v obhajitelném nároku na platnost, nelze ukázat v rámci filozofie jazyka. Možná právě proto lze v uměleckém díle zjevit pravdu lépe než v jazyku. A pravdivost uměleckého díla lze vyjádřit skrze jeho krásu.

FL 2007

Použitá literatura:

Heidegger, Martin: Dílo a pravda, Der Ursprung des Kunstwerkes. 2. část: Das Werk und die Wahrheit. In: GA 5, Holzwege, str. 25 – 43

Arzenbacher, Arno: Úvod do filozofie, Portál, Praha 2004

Pravda a funkcionalismus

Funkcionalisté na základě Sullivanovy věty „forma sleduje funkci“ vytvořili univerzální estetiku, která už nesledovala vkus konkrétního uživatele, nýbrž všechno směřovali k objektivní kráse, dalo by se říct k jakémusi obecně platnému, pro někoho k Universu, pro někoho k Bohu, Absolutnu, Dějinám, Přírodě. Svou novou výtvarnou řeč sami funkcionalisté považovali za objektivní: tvrdili, že tato řeč je historicky nutným objektivním výsledkem forem sledujících funkce, nikoliv výsledkem osobních, subjektivních výtvarných rozhodnutí designerů. Sami sebe považovali za zprostředkovatele výtvarné řeči, skryté v útrobách nového strojového věku, ducha doby či moderní epochy.

Ačkoliv nemáme pochybnosti, že tento funkcionalistický sebeobraz byl mylný, protože zrelativizovat se dá tato teze už jen konstatováním, že existuje „estetická funkce“, je nutné připustit, že sebechápání funkcionalistů je obhajitelné a že je třeba ho brát vážně. Kterou z obou interpretací funkcionalismu považujeme za správnou, závisí na tom, jak se postavíme k tomu, co se nazývá funkcionalistická metafyzika designu. Oba výklady funkcionalismu se liší proto, že funkcionalisté byli ve vztahu ke své metafyzice věřícími, zatímco naše pozice jako neofunkcionalistů může být pozice nevěřícího. Když funkcionalisté zdůrazňovali, že je nezajímají formy kvůli formám samotným, byl to nepochybně pravdivý výrok. Pravdivý ovšem byl pouze a výhradně v souvislosti s jejich monistickou, v podstatě náboženskou vírou, že existují předzjednaná řešení, v nichž forma a funkce jsou v bytostné harmonii, a že takové totožnosti funkce a formy lze dosáhnout tím, že forma bude nalezena v dané funkci. Tak jako náboženští fundamentalisté, i funkcionalisté byli nuceni mentálně operovat pouze uvnitř rámce vymezeného jejich vírou, a tudíž vidět výsledky své víry pouze brýlemi víry samotné. Viděno brýlemi nevěřícího: funkcionalisté předstírají, že nic nepředstírají. Komponují nepřítomnost kompozice, inscenují nepřítomnost inscenace, přičemž jejich metafyzická teorie designu jim zabraňuje v tom, aby zřetelně viděli, co dělají. Jinými slovy, jejich snaha o budování forem, které by nebyly ovlivněny výtvarnou volbou, nakonec byla výtvarnou volbou sama o sobě.

FL 4/2006

Použitá literatura:

Michl, Jan: Forma že sleduje co?, in: Tak nám prý forma sleduje funkci, VŠUP, Praha 2003

 

Dílo, pravda a krása

 

Souvislost díla a pravdy si lze uvědomit z teze říkající, že dílo je krásné právě tehdy, je-li pravdivé. V umění jde na jedné straně o to, co se sděluje, tedy o duchovní obsah a na druhé straně o médium, čili materiál, v němž se toto sdělení uskutečňuje. Tento materiál lze nazvat smyslovou složkou. Heidegger upozorňuje, že umělec nikdy materiál nespotřebovává, nýbrž nechává vyniknout jeho bytnost (teprve v ústech básníka se slovo vpravdě stává a zůstává slovem). V uměleckém díle jsou obě stránky – duchovní obsah i materiál – spojeny v dokonalé jednotě. Dílo je tedy dokonalá jednota obsahu a zjevu (materiálu). Jako dokonalá jednota obsahu a zjevu je umělecké dílo krásné. J.G. Herder vyžaduje, aby dílo bylo „na první pohled“, který je „trvalý, vyčerpávající, věčný“, prožíváno jako krásné, neboť „dílo musí být zde najednou ve všech svých částech“. Podle Kanta zalíbení v tom, co je umělecky krásné, má základ v čistém soudu vkusu, který je odůvodněn jedině účelností formy, jíž dílo vyjadřuje rozumově uchopitelný inteligibilní obsah. Proto není estetický soud libovolný: dílo by měl považovat za krásné vlastně každý. Zpět k Heideggerovi: „Krása je jeden ze způsobů, jak bytuje pravda jako nezbytnost“.

V čem ale záleží tato duchovní stránka, tato „pravda“, jež uměním dostává názorný výraz ve smyslovém? Heidegger chápe umění jako dějinnou pravdu bytí: „je tvůrčím uchováváním pravdy v díle“. Gadamer tvrdí, že je to „bytí dosahující názorného výrazu“, stejně tak Jaspers říká: „je to prosvětlení existence ubezpečením, které názorně zpřítomňuje bytí v existenci.“ Právě vkládání pravdy do díla je bytností umění.

Podle Heideggera pravda znamená bytnost toho, co je pravdivé. Pravdu lze definovat jako neskrytost. To stručně znamená, že jsoucno, jež je míněno, se samo „ukazuje tak, jak samo o sobě jest. Samo o sobě je takové, jak je jako jsoucí ukázáno, odkryto ve výpovědi. Vykazuje se jedině odkrytost jsoucna samého, ono samo, jak je odkryto. Tato odkrytost se ověřuje tím, že to, o čem se vypovídá, tj. jsoucno samo, se ukazuje jako právě toto jsoucno.“

Při pátrání po tom, co je pravda, bych ovšem zůstal u přístupu filozofické tradice od Platóna až po Hegela a spolu s nimi jsem přesvědčen, že definitivní řešení problému pravdy lze nalézt pouze v něčem třetím, v božském absolutnu. Možnost pravdy má v poslední instanci důvod v absolutní, božské totožnosti bytí a poznání. Pilátova otázka na Ježíše v Janových pašijích – „Co je to pravda?“ – zůstává stále bez odpovědi. Poslední neempirickou podmínkou toho, že samotná věc se vždy artikuluje v obhajitelném nároku na platnost, nelze ukázat v rámci filozofie jazyka. Možná právě proto lze v uměleckém díle zjevit pravdu lépe než v jazyku. A pravdivost uměleckého díla lze vyjádřit skrze jeho krásu.

Sdílet

Komentáře

jenikjejenjeden Hehe a co to je vůbec dobrá architektura? A pravdivá architektura? Já svoji poloodpověď mám, ale nechtěl bych předvíhat jiné názory.

AnežkaZ Z diskuze jsem vše přečíst nestihla, ale díky Filipově článku jsem si vzpomněla na hodiny filozofie na gymplu s evangelickým kazatelem a pak v prváku na FP TUL pokusy vyučujícího o interpretaci fil.textů směsi lidí, kteří se s fil. třeba nikdy nesetkali.. A protože to byl (asi bohužel) organizačně neschopný (byť snad dokonce vedoucí katedry, který tam už nyní nepracuje..), tak jsme dostali zápočet za docházku:D

K babče-helče: Protestanti takhle fungují např. i u nás v Turnově a dokážou lidi oslovit(!) Narozdíl od nás katolíků.. Když vidím, jak se někde kněz zajímá o své ovečky, jak se pořádají akce, jezdí se na poutě, spolupracuje se s dětmi a mládeží.. My si to všechno budujeme a organizujeme sami a těšíme se z nadšení svěřených dětí a pak nám je třeba řečeno, že je to sice pěkné, ale že máme hlavně chodit na mše a zpívat při nich. (V Turnově jsou přece zpěvácí a náš p.děkan je na to hrdý. Ale co z toho, když se i vánoční a velikonoční účast sboru na slavnostech zrušila a nic se nepovolí..:´(

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona