Odcházení kritického myšlení

7. 4. 2011 22:26
Rubrika: články

Již dlouho jsem se tolik nepobavil jako při pročítání kauzy kolem Věcí veřejných. Ty se ve své protikorupční strategii natolik ztratily, že už nikdo z nich ani neví, kdo koho vlastně kdy, jak a proč „proti-korupčně“ uplácel (- koukám, že se mi povedl moc hezký oxymoron).  Nejvtipnější na tom je, že se všichni chytili do vlastní pasti.  Myslím, že si tuto podivnou skupinu lidí můžeme modrou fajfkou odfajfkovat a pro příští volby čekat, která jiná skupina vyleze s  nápadem zkusit to v politice. A Bártovo dobrácké srdíčko, takřka žebrácké platy chudáků poslanců, regionální politické dění v Liberci i mnoho dalších impulsů mi zavdalo námět k dalšímu dílu Odcházení.


Říkal jsem hned po volbách, že největší strach mám z Věcí veřejných ve vládě. Tenkrát stačilo jen kriticky zhodnotit fakt, že VV de facto vůbec není politická strana. Politickou stranou však není ani TOPka. Dodnes mi zůstává rozum stát nad tím, jak tyto pseudo-politické tunelářské akciovky, nebo spíše společnosti s ručením (velmi) omezeným, mohl někdo volit.

Připadá mi, že společnost čím dál méně umí kriticky vyhodnocovat získané informace a na základě vyhodnocených poznatků aktualizovat svoje myšlení. Ostatně na absenci kritického myšlení mnoha jedinců v mém okolí na poli politiky jsem upozornil už před rokem. O tom, že této situaci nahrává i nově zaváděný školský systém, jsem již také psal. Na výrobu nesamostatně uvažujícího národa je totiž nejlepší začít od školou povinných dětí.

Nejsem nijak vzdělán v morálce ani etice, avšak vezmu-li v potaz, jak byli schopni prezentovat se někteří nejmenovaní doktoři morální teologie, nezdráhám se ani já k tématu vyjádřit. Měli jsme kdysi s legendárním doc. Rezkem kurz základů kritického myšlení a nutno zmínit, že tolik kritické přednášky o kritickém myšlení jen tak někdo nezažije. Jako základ následující úvahy mi poslouží interpretace[1] vybraných témat morální filozofie Hannah Arendtové, jedné z mála žen schopných myšlení.[2]

 

Arendtová se ve svých textech zabývá touto specifickou lidskou schopností a klade si otázku, zda nás může výkon aktivity myšlení nějakým způsobem predisponovat k nepáchání zla. Své úvahy dále konfrontuje s bezprecedentními totalitními režimy. V souvislosti s výše uvedeným zhoršujícím se způsobem vzdělávání je důležité si uvědomit, jak jistá ideologie dokáže myšlení lidí zásadně ovlivnit. V komentářích pod článkem Odcházení Fukušimy zaznělo, že někoho může mrzet zmínka o „výchovou způsobené degeneraci“. Podívejme se však, co zaujalo i slavnou filozofku Hannah Arendtovou: „Jestliže jsou etické a morální otázky skutečně tím, co ukazuje etymologie těchto slov, pak by mores a zvyky daného národa mělo být možné změnit tak snadno jako stolování. Snadnost, s jakou za určitých podmínek může k takové změně dojít, skutečně budí dojem, že všichni tvrdě spali, když k ní došlo. Samozřejmě narážím na to, co se stalo v nacistickém Německu a do určité míry ve stalinském Rusku, když byla náhle základní přikázání okcidentální mravnosti obrácena: v jednom případě ,Nezabiješ‘, v druhém ,Nebudeš falešně svědčit vůči svému bližnímu.‘ A následek - obrácení, obrat, fakt, že bylo tak překvapivě snadné ,převychovat‘ Němce po zhroucení Třetí říše jako kdyby převýchova byla automatická - nás nemůže utěšit. Ve skutečnosti to byl týž fenomén." [3]

 

Arendtová byla přítomna soudnímu procesu s nacistickým funkcionářem Adolfem Eichmannem, o čemž sepsala filozofický esej Eichmann in Jerusalem.[4] „Neschopností myslet" rozumí Arendtová v tomto případě neochotu či neznalost nároku reflektovat vše, co se člověku v jednotlivých situacích jeho života děje, stejně jako toho, jak v nich on sám jedná. Namísto toho nastupuje slepá poslušnost předem pevně danému pravidlu či předpisu, což s sebou nese, že se pro konkrétní možnost jednání ani není třeba skutečně rozhodovat. Bylo-li Eichmannovo konání ve shodě s takovýmito pevně danými předpisy, resp. s rozkazy nadřízených, nepociťoval žádnou potřebu se k tomu, co učinil, ve svém myšlení vracet a stejně tak mu tato shoda sloužila jako jednoznačné kritérium pro to, aby své jednání posoudil jako „správné". Jednoduše řečeno: Eichmann necítil žádné výčitky svědomí ohledně likvidace milionů lidí. Naopak výčitky svědomí se dostavily za to, že se mu nepovedlo řádně dokončit veškeré rozkazy vůdce.

Jak vidno, rozlišení dobra a zla je u nemyslících lidí nemožné. Adolf Eichmann nebyl podle Arendtové „monstrum ani démon", nikdo se zvláštní vnitřní motivací či dispozicí pro páchání zla, přesto byl však odpovědný za zločiny, které jsou naprosto bezprecedentní - právě toto Arendtová označila svým „slavným" pojmem „banální zlo", který značí zlo bez pohnutek, zlo, které je i přes svůj rozsah naprosto neuvědomované (což ovšem neznamená, že by Eichmann nevěděl, co dělá, resp. jaké mají jeho činy následky).

 


 

V Liberci byl sesazen oblíbený primátor, aby uvolnil svým ex-koaličním ex-partnerům cestu do tunelu za modrým mafiánským penězovodem, díky němuž se město již teď potácí v dvoumiliardovém dluhu.

Strany, které v čele s ČSSD  vypověděly smlouvu, uvedly jako záminku „nedostatek komunikace ze strany primátora“. A to si pište, že veřejnost se bouří. Na veřejném slyšení v Lidových sadech se jeden ze sociálně-demokratických radních přiznal, že žádné komunikační problémy ze strany primátora nezaznamenal, a že vlastně neví, co vedení jeho strany vedlo k vypovězení koaliční smlouvy. Následné výzvy občanů, aby tedy řekl svůj skutečný názor na celou věc, vůbec nepochopil. Na rozdíl od Zuzany Kocumové zůstal ve svém rozhodování loajální straně a zřejmě stále žije v bezmezné důvěře v její drby. Tento model nápadně připomíná jednání Adolfa Eichmanna při jeruzalémském procesu! Aktualizace myšlení by tomuto radnímu přišla očividně také vhod a zřejmě by mu měl konečně někdo říct, že svým jednáním kryje zlodějinu. Asi jako nejmenovanému poslanci TOP 09, kterému za to sedláci v rodné vesnici kdesi na Slovácku náležitě rozbili držku.

 

Pojďme v našem rozboru ne-myšlení ještě dál. Nahrazení myšlení pouhým bezmyšlenkovitým přijímáním a aplikováním předem daných pravidel a příkazů, se v Eichmannově případě projevovalo nahrazením skutečné řeči (jako média myšlení) řečí „standardizovanou", vyjadřováním se pomocí klišé. Myšlení a řeč jsou podle Arendtové od sebe neoddělitelné, neschopnost řeči zde tedy opět poukazuje k neschopnosti myšlení: „Jde o to, že úřednická hantýrka se stala jeho jazykem proto, že byl skutečně neschopný sestavit byť jedinou větu, která by nebyla klišé. (...) Čím déle ho člověk poslouchal, tím bylo jasnější, že jeho neschopnost řeči byla úzce spojena s jeho neschopností myslet, zejména s neschopností myslet z pozice kohokoliv druhého. Jakákoliv komunikace s ním byla nemožná, nikoliv snad proto, že by lhal, ale proto, že byl obklopen nejspolehlivější záštitou proti slovům a přítomnosti druhých a tím pádem i proti skutečnosti jako takové." A. Herzog interpretuje motiv Eichmannova ne-myšlení právě jako neschopnost myšlení re-prezentativního, jako naprostou neschopnost zaujmout stanovisko kohokoliv druhého za přispění představivosti, resp. „rozšířeného myšlení", jako neschopnost se do pozice druhého „vmyslet".[5]

Najednou se ocitáme zpátky u předchozího článku Odcházení církve. Nejsou vyprázdněné fráze vypouštěné během jakéhokoliv mluveného i písemného projevu některých církevních hodnostářů známkou fatální absence kritického myšlení? A neovlivnil komunismus způsob myšlení některých církevních představitelů (čemuž z velké míry  přispěla i „vyšší škola ministrantská“, jak s oblibou někteří nazývají tehdejší litoměřický seminář) víc, než jsme ochotni si připustit? Ostatně, dodnes je zarážející fakt, jak tuto školu mohli někteří jedinci při svém výrazně podprůměrném intelektu vystudovat. V tomto případě už má dokonce absence myšlení co dočinění s obyčejnou hloupostí – režimu přece hloupí faráři mohli jedině vyhovovat. Pakliže se tito lidé nenaučili své myšlení dostatečně aktualizovat, jak asi na tom mohou být teď. Nejde o podobný příklad tzv. „banálního zla“?

Otázkou však zůstává, čí rozkazy, jaká pravidla či předpisy jsou tu bezmyšlenkovitě plněny v podobě pouhého servisu rituálních služeb. Jedná se o pozůstatek komunismu, kdy byl těmto lidem vtloukán do hlavy tak dlouho nějaký systém, že už nejsou s to se od něj uvědoměle odpoutat? Nebo se „v tomto smyslu a duchu“ jedná o zájmy jisté oligarchické skupiny kanovníků? Jedno si troufám tvrdit – nejedná se o re-prezentativní myšlení církve ani Boha. Tedy snad.

 

Závěrem nutno uznat, že celý článek zní opět velmi kriticky. Je mi často vytýkáno, že rád ostatní soudím. Na to nezbývá než odpovědět: ano, soudím, ale neodsuzuji. Závěrečný soud mi nepřísluší, toho se dočkáme. Sféru morálních otázek z kompetence soudnosti vylučuje Immanuel Kant. Arendtová se však k problému staví trochu jinak. Podle ní je soudnost podmíněna právě výkonem kritického, problematizujícího myšlení, a to tak, že myšlení může pro svobodnou či reflektující soudnost pomoci uvolnit cestu tím, že se pustí do oněch zavedených pravidel, norem a standardů a odhalí zdánlivost jejich definitivní platnosti. Dalo by se to vyjádřit tak, že myšlení vlastně brání soudnosti, aby „sklouzla" do podoby pouhé mechanické subsumpce jednotlivého pod předem dané obecné pravidlo, kdy na jednotlivé a jedinečné vůbec není brán zřetel a zároveň myšlení brání i tomu, aby se z hodnotících morálních soudů staly pouhé zkostnatělé „předsudky".

Mimo uváděné filozofické kategorie samozřejmě ještě existuje princip odpuštění, ale na tento tenký teologický led už se ve svých úvahách pouštět nebudu.

Arendtová zkrátka kritickým myšlením podmiňuje schopnost formovat soudy a to nikoliv pouze morální, ale taktéž estetické – nelze se tedy divit, že především my architekti rádi soudíme a kritizujeme všechno a všude, protože nás k tomu nutí smyslový vjem fyzického prostředí. Vynášet soudy a jednoznačně označovat své postoje je prostě důležité.

V konfrontaci s absolutní bezmyšlenkovitostí Adolfa Eichmanna totiž Arendtová shledává morální soudy jako významnou schopnost, která ústí k odlišení dobra a zla.

 

A co bude odcházet příště? Nechte se překvapit...



[1] Novák, Jakub: Svědomí a soudnost v konfrontaci s bezpříkladností totalitarismu

[2] Jen abychom si ujasnili pojmy: myšlením se v celém článku míní myšlení kritické, problematizující, jednoznačně odlišené od nepochybného vědění či schopnosti logického vyvozování z daných premis, které nemá nikterak co dočinění s „hloupostí“. Sebevědomá povaha myšlení je vůbec předpokladem pro to, aby myšlení mohlo být nějakou aktivitou, aby vůbec mohlo „probíhat", stát se myšlenkovým procesem - musím si být vědom svého vlastního myšlení, abych jej mohl nějakým způsobem problematizovat, vznášet vůči němu námitky; je podmínkou toho, abych mohl myslet kriticky a tvořivě.

[3] Život Ducha, s. 196. Srv. také Eichmann in Jerusalem, s. 295.

[4] Eichmannovi se těsně po válce podařilo uprchnout a usadit se pod falešnou identitou v Argentině. Tam ho však počátkem 60. let vypátral Mosad, skandálně jej unesl na území Izraele, kde byl Eichmann jako první a dosud poslední odsouzen k trestu smrti a popraven. Nové informace o procesu přinesl tento článek: http://zpravy.idnes.cz/dalo-se-toho-zvladnout-vic-litoval-eichmann-v-argentinskem-exilu-phv-/zahranicni.asp?c=A110405_131451_zahranicni_aha, který se stal též jedním z impulsů k napsání této úvahy.

[5] A. Herzog,Reporting and Storytelling: Eichmann in Jerusalem as Political Testimony, in: Thesis Eleven 69, 2002, s. 91-92.

 

Zobrazeno 7516×

Komentáře

HelenaH

to co napsala paní Arendtová - pojem "banální zlo" je v důsledku když o tom uvažuju dost obludné. Protože "cosi" trochu překroutí, trochu se něco nenazve pravým jménem jen tak lehce se řekne, že "o peníze jde až na prvním místě hahaha-smějte se jak jsem vtipný". A pak vlastně i korupce nejvyššího kalibru může vypadat jako takový vtípek:-)
A v případě toho Eichmanna a zrůdnosti holocaustu-taky se to nenazvalo natvrdo-zlikvidujeme toto etnikum. Nazvalo se to "konečným řešením".A to o čem píše Mirek je totéž. Dívka nebo žena ve chvíli kdy řekne v ordinaci gynekologa-ale já to nechci, půjdu na interrupci...neslyší-zabíjíš život v sobě, zabíjíš své dítě...Vím, že pokud se jedná o případy, o kterých píše Rob, jsou ty ženy spíš nešťastné a zoufalé, než že by se pro to rozhodly rády a dobrovolně

maxmilianrex

Vražda je úmyslné zabití nevinného člověka.To je z encyklopedie.Nesamovolný potrat je úmyslný,zabíjí,a zabíjí neviného člověka.

Zobrazit 63 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona