Kolokvium o Sialu a ochrana kvality

26. 2. 2011 20:30

Uplynul téměř rok od chvíle, kdy v regionálním tisku vyšly moje články, budící značný rozruch u široké veřejnosti. Mezitím se vyměnila politická reprezentace a zcela vážně se začíná hovořit o některých z návrhů, které jsem publikoval; dokonce jsou zahrnuty v  právě vznikajícím novém územním plánu. Liberecká radnice začíná více spolupracovat s Technickou univerzitou, v červnu budou první výstupy speciálního atelieru zabývajícího se rozvojem města, na podzim pak další výstupy našeho výzkumného záměru, na nějž jsme už dostali nemalý grant.

Nežeru zdaleka všechno, co Adam Gebrian kde napíše, nedávno však publikoval vcelku zajímavý článek, k němuž bych rád něco doplnil.

AG v souvislosti s rozpoznáváním kvality rozlišuje tři činnosti:

a/ Kvalitu vytvářet. Což je určitě nejobtížnější.

b/ Kvalitu rozpoznat a vysvětlit.

c/ Porozumět, že někdo jiný, na rozdíl ode mne, umí kvalitu rozpoznat a dokázat změnit svůj intuitivně vytvořený názor.

Tomáš Halík píše v Noci zpovědníka: „Bude-li fyzik mluvit o tom, jak vznikl vesmír, a biolog o tom, jak probíhal vývoj živočišných druhů, musí si teolog dát ruku na ústa a mlčky naslouchat, protože k tomu ze svého oboru nemá vůbec co říct; jakmile by však fyzik začal hovořit o tom, že jeho objevy jsou skvělá nabídka pro zlepšení dalšího druhu zbraní hromadného ničení, a biolog o tom, že je nejen technicky možné, ale také morálně oprávněné klonovat lidské jedince, vyrábět embrya a používat je jako pokusný materiál etc., tam musí teolog vstát a jasně své kolegy z oboru science upozornit, že překročili meze své kompetence a vstoupili na půdu, k níž také on má co říci.“

Myslím, že v rámci své kvalifikace mám právo vyjadřovat se k čemukoliv, co se týká architektury a územního plánování, v omezené míře namátkou: k hudbě, k výtvarnému umění a designu či k liturgii, přičemž stále respektuji autority, které jsou k vyjadřování v dané problematice daleko více kompetentnější. Vůbec bych si však netroufl vyjadřovat k věcem souvisejícím například s botanikou nebo chemií. Stejně tak je to s rozpoznáváním kvality ve zmíněných oborech.

Včera a předevčírem proběhlo v Liberci Kolokvium o dějinách Sialu. Zazněl tam kromě jiného příspěvek libereckého památkáře Jiřího Křížka: obhajobou stavby není ani sentimentální vzpomínka na určitý osobní vztah k ní, ani argument, že se jedná o doklad doby (dokladem doby je totiž všechno, co v ní vznikne). Kvalitní stavbu je potřeba nejdříve demýtizovat, fundovaně popularizovat a vysvětlit veřejnosti tak, aby ji pochopila, a následně kanonizovat. Na plátně za přednášejícím běžela slideshow fotek z bourání obchodního domu Ještěd.

Zazněl dotaz jednoho z architektů, proč to všechno tedy památkáři nedělají (anebo dělají ve značně omezené míře). V odpovědi jiného památkáře jsme se dozvěděli, že sami architekti nedostatečně s památkáři v rámci obhajoby staveb vůbec nespolupracují. V tomto bodě se mi trochu vytrácí smysl památkové péče, protože prvořadým úkolem architekta je podle mě bod A - kvalitu vytvářet. Na ostatní většinou nezbývá čas. Obhajovat ji, interpretovat ji a usilovat o zapisování významných staveb mezi památky by měli přece památkáři, popř. teoretici architektury! Jakou jinou náplň by jejich činnost měla mít?  A navíc by to měli dělat s dostatečným předstihem - vytipovávat objekty hodné ochrany dříve, než je uveden do procesu lobbing investorů za jejich zbourání, neboť parcela má mnohdy několikanásobnou finanční hodnotu než stávající budova.

Z odpovědi zmíněného pána mi tudíž bohužel vyplynulo, že většina památkářů není dostatečně kvalifikovaná kvalitu rozpoznat a interpretovat ji. Navíc si řada památkářů dodnes myslí, že rozhodujícím faktorem k ochraně staveb je jejich stáří, nikoliv kvalita. Kvalitu často rozpoznat nedokážou - možná právě proto, že ji nikdy nevytvořili.

Hotelovysílač na Ještědu by v dnešní době zcela jistě nevznikl, protože by se ekologičtí a krajinářští ochránci připoutávali řetězy k bagru. K tomu ještě navíc nesplňuje historickou podmínku padesáti let, stačí jeden špatný památkářský posudek a bude jednoduché ho zbourat. Vždyť i Wrightův dům nad vodopádem je naprostý skandál, „určitě to tam nějakou žábu zabilo!“, jak řekl během Kolokvia o Sialu další z diskutujících.

Smutnou skutečností, která způsobila zbourání obchodního domu Ještěd v Liberci je, že konečnou instancí v rozhodování o památkové ochraně je Ministerstvo kultury. A tak se stalo, že zodpovědnost za rozdílné rozhodnutí o památkové ochraně mezi obchodním domem Máj v Praze a jeho libereckým kolegou prý nese jediný člověk (Zdeněk Novák, který při rozhodování o Máji naštěstí nebyl přítomen).

Naše postkomunistická současnost je ovládána dvěma krátkodobými pohledy na svět. Rychlostí návratu investice a volebním obdobím politické reprezentace. Jediná cesta k nápravě je zřejmě jen ta, že vzdělaní lidé schopní rozpoznat a vysvětlit kvalitu, tzn. lidé schopní uvažovat ve výhledu dlouhotrvajících hodnot, by měli začít kandidovat...

 

Sdílet

Komentáře

Filip Landa Pokračování článku ve formě jedné diskuzní reakce je zde: http://sasek.signaly.cz/1102/pokracovani-minuleho-clanku

ladabar Šašek se ptal, co na to památkář.

a/ Kvalitu vytvářet. Což je určitě nejobtížnější.

b/ Kvalitu rozpoznat a vysvětlit.

c/ Porozumět, že někdo jiný, na rozdíl ode mne, umí kvalitu rozpoznat a dokázat změnit svůj intuitivně vytvořený názor.

nevím, kde se bere jistota, že a) je určitě nejobtížnější. Památkář vidí u naprosté většiny architektů v praxi absenci všech tří bodů, zejména a) a c), společným vodítkem je naprostá absence POKORY, projevující se takovými lahůdkami, jako je argumentace srovnáváním svých počinů s dílem např. Dientzenhoferovým, který „přece taky nebral ohled na starší památky“ (což je samozřejmě nesmysl a navíc obrovská pýcha (pod)průměrných tvůrců dneška).

Přoč památkáři nedělají dostatečně všecko, co by měli?
- protože jim na to podstatné – prevenci, osvětu, nemluvě o nějakém ideálním náskoku před developery a spekulanty taky nezbývá čas. Památkáři jsou převážně v defenzivě, snaží se „hasit“ největší požáry, způsobované často projektanty, kterým naprosto chybí schopnost c), většinou i a), o čemž je však lze jen těžko přesvědčit, protože mají příliš zbytnělé EGO. Jejich chlebodárci pak mají dostatek peněz na své aktivity včetně uplácení uplatitelných úřadů.
- dostatek peněz naopak není na památkovou péči a už vůbec ne na památkáře, proto logicky v tomhle oboru málo kvalitních lidí dlouhodobě vydrží. Proto je taky bohužel pravda, že řada památkářů není dostatečně kvalifikovaná.
- památkáři jsou taky často demotivovaní výsledky různých kauz a prohraných bitev, kdy se stejně rozhoduje na „vyšších místech“ na základě úplně jiných než odborných kritérií. K tomu se často přidá celkové znechucení, frustrace i syndrom vyhoření.

I když je kvalita a hodnota stavby ze strany památkové péče včas objevena, rozpoznána a fundovaně popsána, nebývá to často nic platné – desítky (možná spíš stovky) návrhů na prohlášení kulturních památek už leží na MK řadu let, třeba i 15 let bez jakékoliv reakce.

jenikjejenjeden láďo díky za kvalitní komentář.
(tak to jsem zvědavej, jak dlouho bude na MK ležet náš návrh na přádelnu bří Grohmannů. krajský památkáři to vyřídili za tejden :-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona