Post Scriptum Alpské štace

26. 1. 2011 17:27
Rubrika: Alpská štace

ŠTĚPÁN ZAVŘEL: Z ITALSKÉHO DENÍKU

Protože KONEČNĚ lze do blogu uploadovat obrázky, otevřela se možnost vložit text, s jehož  publikací jsem takřka půl roku otálel. Bez fotek pořízených v závěru letní rakousko-italské pouti by to totiž nemělo smysl.

Následující úryvky pocházejí z rukopisných deníků Štěpána Zavřela, které si vedl na přelomu 50. a 60. let a v nichž zachycuje i svůj dramatický útěk do Itálie. Text byl otištěn v Cyrilometodějském kalenáři na rok 2011. Redaktoři zde otiskli (s laskavým svolením Zavřelovy neteře Jany Ječmenové, která deníky svého strýce pře­pisuje) pasáže, v nichž autor líčí své úchvatné dojmy z Bená­tek, jimiž putoval coby čerstvý exulant přímo tuláckým způsobem - a vnímal je jako umělec a svobodný člověk.Já jsem na úryvek z deníku narazil snad dva dny po návratu z Benátek. Text je dlouhý a asi ne každému se bude chtít číst. Dávám ho sem, protože naprosto přesně a výstižně je v něm popsána atmosféra shodná s mou nostalgickou vzpomínkou na závěr alpské štace...


BENÁTKY, SRPEN 1959 První kanál a - smečky gondoliérů. Vypadají jako šašci ve svých slaměných kloboucích, vrhají se na lidi a se zna­lostí šesti slov z každé řeči je tahají na svá plavidla. Nucenými zpěvy (vlastně jen hýkáním) se snaží upoutat pozornost a s šerpou v pase se tady prota­hují, po každých třech slovech toho nápěvu chytají někoho za rukáv a drmolí blbě gestikulujíce, aby šel na jejich loď. Každý se od nich odvrací a utíká, protože si jakožto Evropan přichází trapně, ale oni po odmítnutí zase jakoby nic pokračují s předstíranou náruživostí ve vyrážení poloartikulovaných skře­ků. Brrr. Přicházejí mně jako sběrači špačků (nedopalků, vajglů). No tak jdu přes most a stojím a zírám. Benátky. Patrové domy, po stranách kanálu chodníky, vypouklý most se schodištěm, aby pod ním mohly projet lodičky, a za ním další mosty. Domy jsou staré, je to dost hezké a chci to nějak srovnat se svou představou. Pak jdu dál a ješ­tě dál mezi úzkými uličkami a malými kanálky a průchody, až v jednom chrámu se mně podaří uschovat batoh. Je asi pět a do sedmi musím být zpět. Takovej skřet ho někam odnesl a já si oddych.

Tak a teď se jde. A podle kanálu napravo a zase nalevo a přes most a zase zpátky, tam a sem, až jsem provrávoral tu jednu část. Čekal jsem, že je to víc staré a že je tady víc lidí. Mrzí mě každá novostavba, i když není vidět, a ty, co trčí necitlivě nad kaná­lem, mě úplně zraňují. Ale těm Talijánům to nevadí. Našel jsem ale ještě nějaké uličky, staré letité kanály a domy skrčené a veliké s komíny vedenými po vnější straně domu až nahoru. Tam je jich úplný les, ale nechce se mně nic kreslit. Je to ale všecko tak vý­tvarné, že by tu bylo dobře nějaké dny setrvat a pak se dát do díla. (...)

Pak mě napadlo, že když už jsem to všecko viděl, že by bylo dobře podívat se také na svatého Marka. A vydal jsem se druhým směrem tuše, že tam to někde bude. A teď to vlastně začalo. Šel jsem a šel, přes mosty a mostky v klikatých uličkách, ale kanálů ne a ne být dost. A domy tady jsou dokonce větší a už jsem přešel okolo ně­kolika jiných kostelů na malých náměstíčkách a ne a ne ten sv. Marek. Zrychlil jsem tedy krok, tuše že každou chvíli už musí končit rozloha středověkého města. Ale ne­končila. Došel jsem jen do míst, kde jsem začínal potkávat turisty, ale konec ne a ne.

Uličky uzounké, tak říkajíc na rozpažení a ještě by si člověk odřel prsty. A domy se mění v paláce a ty jsou větší a větší, až už jsou pěti šestipatrové a některé porostlé břečťanem. Mosty klenutější, ozdobnější a nálada stoupá. Začínám tušit, že jsem se potloukal v nějakém zapadlém koutě v domnění, že jsem prošel městem. Ne nemá konce. Přibývá na ozdobách domů a malých neonových reklamách obchůdků v příze­mí. Jsou úplně moderní, čisté a lesklé, ale kypí přemírou zboží do uliček, kde jsou jen trochu širší a koukají reklamou. Strašně se mně to líbí. Dostávám se do extase - teď teď tam musím být! Běžím nahoru a dolů, a teď to přišlo. Vyběhnu z jedné škvíry mezi domy a ááá! Tak tohle je Canal Grande. Teď teprv vidím, co to je. Velebný, zakrou­cený s mosty obrovskými, aby pod nimi mohly proplout i velelodě zámořské. A po stranách žádné nábřeží, jen paláce a paláce a paláce. Ach Venezia, běžím a běžím, a to město nemá konce. Zastavuju se, abych se znova rozběhl. Teď jsou tady proudy turistů a po kanále rejdí řady a řady gondol a pramiček. Trochu se šeří, zastavuju se a přemýšlím. K tomu svatému Markovi se nedostanu, protože i kdyby byl za rohem, nestačím to zpět. A usmívám se své znalosti středověkých měst. Kdepak svět je přece jen jinej. Město je město. Jenže tohle je hrdá republika benátská, a když se tak koukám po těch domech a dalších a dalších a vidím, co jsem už prošel, přiznávám, že tohle byla síla. Tohle není město, to je stát, to je země. To jsou prostě Benátky, jaké nemá a nemůže mít ve své představě nikdo. Počítal jsem s několika kanály a pěkným náměstím s holuby. Ale tohle ne.

Nemůžu se pořád vzpamatovat. To je šílené, veliké, obrovské, tady mohl jít vý­voj pozdní renesance svojí cestou, tady mohla vznikat muzika a operetky. Je to veli­ké město a zvláštní. To není jen hrdá pevnost, to není síla, tady je na každém domě vidět, jak se žilo - a že se žilo, lehce, rozmařile i vesele, že se užívalo bohatství, že se neshromažďovalo jen do truhly, že se tu lidi opíjeli životem. A to prostředí jakoby mi nedovolovalo přílišnou vážnost. Teď chápu Goldoniho a ty ostatní, co mi byli protiv­ní povrchností, frivolním tónem a nevážností, s jakou vše pojímali. Venezia. A napadá mě, že to město mělo tolik mistrů, ale žádný je ještě nevyjádřil. Každý kousek, každý něco, ale všecko je chudé, slabé - nic proti tomu, co je tu. No je to fantastické dílo. Zatím mě vůbec v ničem ani trochu nenapadá hovořit o kýči. Je to tak samozřejmé, nestrojené - i ty reklamy, i ti vyšašení turisti, i ti tam vzadu obtěžující gondoliéři. Jsem unešen a nadšen.

Ale čas letí jako vítr a zbývá jen málo do zavření chrámu. Dávám se tedy na zběsilý úprk. Ale zpátky to jde asi jako sem - pořád domy a domy a domy a nahoru a dolů po mostech a cik cak, cik cak v pravoúhle se kroutících temných uličkách. Přešel jsem tisíc kanálů a stokrát zatočil doprava a doleva, ale jako bych stál na místě, nic se nezměnilo. Pořád skoro stejné paláce. A zcela stejné průplavy. Ptám se teď na každém rohu, ale zabloudil jsem dokonale. Motám se jako ryba v kulatém akváriu. Jeden řekne napra­vo a dopředu - a tak teda jdu, a když si myslím, že bych se mohl zeptat, posílají mě doleva zpátky. Obcházím tady zřejmě bloky domů. A taky jo. Teď chápu, proč je na každém stánku vylepen plán s upozorněním, že si ho má každý zakoupit. Ale co na­plat. No konečně úplně upachtěn jsem dovrávoral a podařilo se mně najít kostel. Uf. Je ještě otevřen, ačkoliv rafika dávno přešla sedm. Kojil jsem se důvěrou ve služebníky chrámu při pomyšlení, že v pinglu mám kameru a toho hocha ani neznám. No dopadlo to dobře, už to nese, ale já jsem úplně ztratil odvahu se zeptat na nocleh. Jinde bych udělal všecko, ale tady, kde je každý turista a každý chce spát, mně to přicházelo blbý. Poroučím se a putuju po ztemnělým nábřežíčku kanálu, kde se pomalu rozsvěcí světla. Jdu teď klidně, odevzdaně, nemaje nejnepatrnějšího ponětí, kde uložím svou tělesnou schránku. (...)

Setmělo se, ale ne úplně; spadl však už soumrak, nebe je takové zvláštní, zele­né a paláce jsou už více v konturách, tmavé velké plochy na podivném večerním nebi. Nahoře jsou řady soch, rozevlátých i strnulých, a celá atmosféra je záhadná, nevyzpytatelná, fantastická. V několika oknech svítí oranžové oči světýlek a sem tam se s malým šploucháním posunuje zpožděná gondola. Veze melouny nebo škeble. Poruší a rozhází vodní obraz, a jak plyne a mizí v šeru úzkého kanálu, obraz se ja­koby zmítá, přehazuje, pak ustaluje, pak zase přebíhá, splývá a mění se, roztříště­ný a krásný jako mozaika, jako imprese, jako barevná ztemnělá okna francouzských katedrál. Nakonec se hladina uklidní a paláce, nahoře tvrdé a nehybné, vypouštějí v jakémsi záhadném rytmu vlnění své sochy k nebi, aby je vzápětí přitahovaly. Je to kouzelná hra noci tvarů a básnické fantasie genia loci a v uzounkém průplavu s klenutými mostky, v tichu a šerosvitu ožívají tady staletí divnou písní zašlých dob. Sly­šíš mandoliny a tichý zpěv, sleduješ spěšný krok a tušíš skryté postavy v průjezdech opuštěných domů, vidíš zacloněné tváře a vnímáš záhadnou hru milostných nocí. Je už tma a noc a v mysli se objevují podivné obrazy šíleného genia Monticelliho. Benátská noc. Je krásná a strhující, je fantastická s několika lampiony, zarostlá břečťanem s opuštěnými balkony, tichá a děsivá monumentalitou zašlých století. To je hrdá a nepřístupná noc Benátek, které sní a pohlížejí z výšky dávných věků velko­ryse a v tesklivém zadumání na velikou dobu nejlepších svých synů, na závratnou dobu slávy pozdní renesance. Zíral jsem tam dlouho a civěl s rozšířeným okem, a pak se odpotácel se svým břemenem mezi lid a přemýšlel v tom shonu a hemžení, že je to asi město měst a že všecko, co kdo o něm píše a říká a líčí, je vlastně nic - že se to město vůbec nepodařilo nikomu vyjádřit. Je to obrovské a nepředstavitelné, je to ně­jak mimo formát našeho myšlení.

Je dneska „Benátský karneval" (pozn. jedná se o Filmový festival, který v roce 1959 probíhal od 23. 8. do 6. 9.), největší senzace roku. A já jako psanec, jako nejcizejší cizinec bez síly někoho oslovit, s někým pohovořit a bez nejmenší naděje na cokoliv, co by se zvalo přístřeším, v utkvělé představě, že bych se vlastně každému vnucoval, lezu na dvou nohách sem a zase tam. Když jsem uvážil všechno a přehlédl ty davy, vzdal jsem se možnosti noclehu, což jsem mohl udělat hned, protože jsem neměl kromě toho ani prachy ani papíry. A tak se smejkám těmi ulicemi a čekám, no nevím na co. Když brnění kebule začalo zase útočit na moji trpělivost, vybičoval jsem se a slepiv asi sedm slov, vetřel jsem se k jedné skupině poutníků a prosil vedoucího pátera o nocleh. Byl ochotný, což mě zahřálo, ale byl zdaleka a sám měl málo míst pro svoje připutovalé ovečky.

(...)

Je krásné ráno, sluce zase svítí, tentokrát na modrém nebi s bílými mráčky, a všecko je hezké. Nevím, jak jsou ty Benátky veliké, ale asi moc. Nikdy už bych sem nevstoupil, aniž, třeba za poslední peníz, bych si zakoupil plán. Hledám a pře­mýšlím, kde uložit pingl, ale bylo mně souzeno dojít s ním až ke svatému Marku. Tak, a jde se; lidí je málo, ryby na malých pláccích čerstvé a stánků plno. Všeho, co srdce ráčí. Broskve, víno, jablka, meruňky, ananasy, pomeranče, kokos, datle, no pohádka. Ještě teď se mně sbíhají sliny. Mají to v bedničkách, krásně vyložené, ba­revné, lákající. Ryby jsou tu podivné. Tak tedy poprvé v životě vidím ranní rybí trh. A ještě k tomu italský. Vzpomínám na Čapkovu Neapol. Divní průsvitní ráčci, čer­né ryby s velikými oky, zubaté ryby, ryby s jedním fousem, malé rybičky, sepije jako kluzké pytlíky bez tvaru, černí a červení krabi (těch je málo), placaté rozjeté ryby s očima vedle sebe, nahoře černé a dole bílé, ryby pruhované, ladné, zubaté ryby s velikou hlavou a velikýma hnusně žlutýma očima, pak velikánské ryby, žíhané makrely, a pak porce těch ryb rozkrájené, bílé, čisté. Všecko je to úhledně srovnáno na prknech vyložených zelenými listy a všecko kluzké, čisté, pořád omýváno hala­sícími prodavači. Tisíce vůní a sedmdesát pachů - no rybí trh. Čučím na to, kou­kám se - tam na ty spousty, všechny jiné, rozdělené podle sort a ceny. Nazdar Itálie. A ženy chodí, ohmatávají, vybírají, kupují. Turisti po včerejším nočním paření asi ještě chrápou, a tak je tu volno a mně nějak blaze. Ale ty mostky nemají konce, průplav a průplav, uličky a plácky, kostely, věže, paláce, gondoly a gondoly, ale ne a ne to přejít. (...)

Trvalo to dlouho, ale nakonec, po těch tisíci mostech a průchodech a podchodech a tenkých uličkách a úzkých kanálech s černými gondolami, se zjevil svatý Marek. Na­levo je náměstí a do chrámu lze vstoupit postranním vchodem. Jsem uvnitř. Basilika sv. Marka - teď malá pomlčka, pak výkřik: Fantastické dílo! Je to prostora, mystická prostora, monumentální prostora, prostora divného příšeří a veliké síly, nikdy nevidě­ná, netušená, strhující. Prostředí dávných křesťanů, jednoduchých, silných, velikých, kteří se šli bít za svou víru, vítězili a padali velicí, krásní myšlenkou a jednoznační ve svém přesvědčení. Nad nimi kraloval jeden jediný veliký Bůh, neměnný od věč­nosti a do věčnosti jdoucí, Pantokrator - Bůh vládce všehomíra. A ten se na nás dívá z obrovské mozaiky svým hlubokým pohledem strnulého výrazu, hlubokého výrazu, pohledem Boha-člověka. A dívá se na nás ze všech tváří světců a světic a z každého oka, tak moudrého ve své nehybnosti. Kde jsem; jsem tisíc let zpátky, jsem tam, kde začínala sláva, kde stála síla, kde šílení hrdinové plnili vůli svého Boha, mého Boha, našeho Pána - jsem ve svém století. Když přivezeno bylo tělo sv. Marka, tu rozžato je tisíce tlustých svící a udeřeno bylo do velikých bubnů a ze všech věží se nese hlahol zvonů, který' s těmi bubny a se zpěvem dávných chorálů pak splývá v divně krásný, strhující záchvěv lidské odevzdanosti a vůle, v monumentální projev divoké radosti, zadostiučinění, nadšení a oslavy svého Pána, velikého, nade vším stojícího Pána. To bylo, když přivezen byl sv. Marek, a jemu na počest pak byla zbudována basilika po vzoru byzantském , tak skvělá a krásná, tak bohatstvím vypravená, tak veliká a monumentální, že nebylo podobné pamětníka.

photos by: sasek, daja

Zobrazeno 2833×

Komentáře

Filip Landa

Skála byl jednou z inspirací k naší pouti. Krom jiného.

Gillette

anežka: no skvělý, vtipný, poetický, inspirativní .-)
filip: když jsem to slyšela, říkala jsem si, jestli se vám to dostalo do rukou.

Zobrazit 9 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona