Alpská štace aneb Venezia a piedi 9.

12. 9. 2010 12:13
Rubrika: Alpská štace

<<< předchozí díl

Úterý a středa 31.8. a 1.9. 2010: VENEZIA - LITOMĚŘICE

rodiče a prarodiče

V úterý po poledni začínám opět s Ančou stopovat. Stojíme u výjezdu na most s cedulí A/CZ. Po dvou hodinách, kdy nikdo nestaví, přidáváme ceduli Udine. Minulo nás už asi pět českých a ještě větší počet slovenských aut, ani jedno nezastavilo. Kolem čtvrté hodiny se dostavuje první úspěch v podobě rakouského páru, který nás poposune aspoň na dálnici ve směru na Udine. Na benzínce ihned zkoušíme oslovit kamioňáka, jedoucího zjevně do Rakouska. Říká nám, že se musí dohodnout s kolegou, který přijíždí s další cisternou. Je to prý nebezpečné a nelegální, ale Anče se jim oběma evidentně zamlouvá. Proto bez dlouhého váhání dávají pokyn, že si každý z nás má vlézt do jednoho z kamionů. Je to poprvé, co jedu takhle velkým autem. Ukazuje se, že oba řidiči jsou původem z Bosny a Hercegoviny. Rozprávím s tím svým kombinací obecné slovanštiny a němčiny. Zapaluje si jednu cigaretu za druhou, nadává na poměry v EU, vychvaluje někdejší slávu jugoslávského komunismu. Já jsem prý ještě moc mladý a nemůžu tomu rozumět. Je to docela úsměvné setkání. Diskuze se točí hlavně kolem peněz.

Poznávám krajinu kolem Tolmezza. Trasu, kterou jsme šli týden, teď  jedeme asi tři hodiny. Arrivederci Italia! Srbové nás nechávají na benzínce před Villachem, každý z nás se loučí se „svým" řidičem. Okamžitě přijíždí dodávka s českou značkou. Jsou to nějací motokároví závodníci. Zrovna jim v úložném prostoru prasknul kanystr s benzínem, tak tady museli zastavit a přelít ho do jiného. Náhoda?...

Vyzvídáme, zda můžeme jet s nimi. Žádný problém - jen jeden z nás si bude muset vlézt dozadu mezi motokáry. To se samozřejmě taky nesmí, ale co už. Kontroly je prý běžně nestaví a hmotnost auta mají výjimečně taky v pořádku. Na stejné benzínce je ještě další dvojice českých stopařek, vypadá to dokonce na matku a dceru. Mají smůlu. Kdo dřív přijde, ten dřív mele, posádku v Ivecu jsme oslovili první my.

Váha pro nákladní auta u dálnice je nakonec stejně zavřená, frčíme rovnou na Vídeň a ČR. Zjišťuju, že jedeme s vicemistrem světa v motokárách, devatenáctiletým Zdeňkem Grómanem a jeho mechanikem Jirkou. Vrací se zrovna z tréninku v Portugalsku, kam se za pár týdnů vrací na mistrovství světa. Před Brnem náhle dochází nafta, chcípá motor. Jiří lije do naftového motoru benzín. V motokárách se prý používá benzín s příměsí oleje, tak to motor snese. Dojedeme pár kilometrů na nejbližší benzinku, kde dva metry od stojanu chcípá motor podruhé. Ocitáme se v paradoxní situaci, která se může stát snad jenom v ČR: nonstop čerpací stanice má zavřeno!

Chlápek za pultem přepočítává peníze a nikoho nepouští dovnitř. Prý musíme hodinu počkat. Jsou to ale nervy, kluci chtěli být do jedné ráno doma v Novém Jičíně. Nakonec se v prodavači hnulo svědomí bo co a odemyká nám stojan, abychom mohli natankovat naftu. Chvíli trvá, než motor naběhne. Rozdýchává předchozí benzinový sajrajt.

Pak úspěšně dojíždíme až do Brna. Je zhruba 1:30 a.m. Jdeme z Moravanských lánů k nádraží. Anča zkusí volné místo u Studentagency jedoucího z Košic do Prahy, já půjdu před třetí hodinou na vlak. Dáváme si smažený sýr v housce u Vietnamců a kvasnicové Starobrno v největším pajzlu naproti nádraží. Vítejme v Čechách. Tedy pardon, na Moravě...

Ráno pozoruji na pražském hlavním nádraží onu typickou postkomunistickou atmosféru. Všude jakási podivná špína, na hony vzdálená té italské. Kolem samé unuděné a cynické ksichty cestujících. Bilancuji, k čemuže ta naše pouť byla vlastně dobrá. Tentokrát jsem nebyl pryč natolik dlouho, abych zažíval zvláštní radost z návratu jako když jsem se vracel do Českého středohoří po delších pobytech v Holandsku či USA. Těším se domů maximálně kvůli sprše. Jinak bych kráčel ještě dál, třeba do Říma. Jenže není čas. Ta zpropadená veličina, na jejíž účet odmítám vždy všechny výmluvy, se nyní stává výmluvou i pro mě. Čas a povinnosti. Zní to hrozně. „Povinnosti". Byl jsem teď tři týdny mimo internet, ani mobil jsem moc nezapínal. Okamžik, kdy zase zapnu notebook, mě už teď děsí...

Katarze v dosaženém cíli jako před dvěma lety v Santiagu de Compostela se tentokrát nekoná, přesto společné zážitky všech poutníků byly mocné. Doznívají postupně, zrají v podobě nenahraditelných zkušeností s přežitím v přírodě, se sebezáporem, s navazováním a udržováním přátelství. A snad i obětované kilometry přijdou vhod těm, za něž jsem se rozhodl jednotlivé etapy obětovat.

Při pohledu na cestující ve stejném kupé, odsedávající si radši co nejdál ode mě, smradlavého a zarostlého poutníka, se mi před dalším usnutím honí hlavou úvahy, zda českému národu nechybí něco z italské srdečnosti a spontánnosti nebo z rakouské poctivosti a slušnosti. Ale proč by. Kdybychom byli jiní, už nejsme sví. A navíc vaříme dobré pivo...

 

P.S. Odhad kilometráže v celém článku je pouze orientační a dosti přibližný. Ve skutečnosti jsme ušli zřejmě o něco víc, ale zas nemá cenu přehánět. Celkové náklady na jídlo, cestu, ubytování, vstupy, pohledy atd. zdaleka nepřesáhly ani 170 euro. Nejpoužívanější slovo bylo: kufštajnr.

/mapky made by Dája. Díky :)

Zobrazeno 1534×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona