Alpská štace aneb Venezia a piedi 8.

10. 9. 2010 0:44
Rubrika: Alpská štace

<<< předchozí díl

Neděle 29.8. 2010: CAPOSILE - MESTRE - VENEZIA (Giardini)

40 km (od počátku 465 km)

Václav Vojtěch, kmotřenec

Dnes je oficiálně první den bienále. A my už večer skutečně budeme v Benátkách. Ráno vstáváme opět v 6, abychom do cíle došli včas. Na samotný cíp městského ostrova je to přece jen ještě nějakých 40 kilometrů. Kostelník nás zve na croissant a capuccino do protějšího baru. Na faře jsou skutečně moc hodní lidé, necháváme jim na památku pohled s ujištěním ve čtyřech jazycích, že se za ně budeme modlit. Na obzoru je moře, na druhé straně Dolomity. Cesta do Benátek je jen jedna a vede po silnici s hustým provozem. Polizia locale nám doporučuje jít po druhé straně silnice, terčíkem dokonce zastavuje provoz a umožňuje nám přejít. Je to psychicky náročná etapa, projíždějící auta jsou na palici. Snad se z toho nezblázníme. Někteří řidiči nás zdraví troubením.

Při první příležitosti využíváme cestičku podél pole. Nevydržíme po ní jít ale dlouho, nezbývá než vylézt opět na silnici. Musíme po mostech přejít několik kanálů. Pomalu míjíme letiště Marco Polo, dorážíme do Mestre. Obědváme u kostela. Při modlitbě Anděl Páně se snažím pamatovat na dalšího z mých svěřenců Vaška. Už je to víc než dva roky, co byl Svatým otcem biřmován. Hrozně to letí.

Ze smsky se dozvídáme, že se v Benátkách bohužel nepotkáme s nikým z libereckých studentů architektury, kteří doteď pracovali na české expozici. Zahájení bylo už včera, všichni známí jsou na cestě domů. Je to docela pech. Napálili jsme poslední etapy, abychom byli v Benátkách o dva dny dřív, a to všechno se teď ukazuje být k ničemu. Ze srandy sehráváme hádku - je to dokonalá parodie, protože naše parta byla po celou dobu potmelená a ani jednou se neprojevila ponorková nemoc. Chod českého pavilonu teď zajišťuje nějaká skupina studentů z ČVUT, kteří se naopak mezi sebou hádají pořád. Jejich nikam nevedoucí debaty nápadně připomínají tu naši parodickou hádku s tím rozdílem, že oni je myslí vážně. Anebo jsou dost dobří herci. Ještě teď se tomu musím smát...

Ale zpět k cestě. Zbývá nám poslední úsek - několikakilometrový most spojující pobřeží a Benátky. V přístavu kotví obrovské parníky, z dálky vypadají jako paneláky. Fotíme se u cedule Venezia, samotná fotka hovoří snad za vše.

Z dosaženého cíle máme skutečně radost. K chrámu svatého Marka ovšem půjdeme až zítra, dnes už bychom se dovnitř stejně nedostali. Spíš se co nejrychleji chceme dostat do Guardini, což znamená projít celé Benátky až na druhou stranu.

Je čas na pořádnou performance. Sundáváme boty, halíme se do pláštěnek a tejpovací páskou si každý na břiše dělá jedno písmeno z nápisu C Z E C H. Takto vyzbrojeni vyrážíme do benátských uliček a zveme všechny kolemjdoucí do československého pavilonu na bienále. Ze začátku je to sranda, ale vzhledem k vedru v zapařené pláštěnce dosti unavující. Přes ponte Rialto přecházíme Grand Canal. Lidi jsou námi pobaveni, fotí si nás. Ještě večer jich nás několik pozná, včetně japonské studentky, která se od nás snaží nasát co nejvíc informací o české architektuře.

Veškerou zábavu utínají carabinieri. Náš druhý průšvih v Itálii. Bez povolení úřadů prý podobné demonstrace dělat nemůžeme. Argumentujeme, že nic špatného neděláme a že lidem se to líbí. Nicméně mít pláštěnku v třicetistupňovém slunečném dni asi není normální. Policista se velmi podivuje, když mu vyprávíme o naší chůzi až ze Salzburgu. Jsme prý dobří běžci, můžeme jim příště pomáhat chytat černochy, co tu všude možně nelegálně prodávají kabelky a další cetky. Všechno nakonec končí smíchem, carabinieri jsou pohodáři. A hlavně na rozdíl od svých kolegů v menších městech umí anglicky!

Do parku Guardini vcházíme až po 18. hodině, to znamená po zavíračce. Volám nějaké Míše z Prahy, co by měla vědět víc, jenže se dozvídám, že po jakési nehodě právě odlétá zpátky do ČR. U vchodu do areálu Guardini nám ochranka sděluje, že v českém pavilonu už určitě nikdo není. Co teď? Najednou se zde objevují povědomé tváře. Jsou to studenti architektury z Prahy, zrovna jdou přemístit jeden z modelů od nábřeží k českému pavilonu. Tak Rajniš staví rozhledny načerno už i v Itálii. A ochranka nám lhala. Jdu s Vojtou klukům pomoct, takže se nenápadně dostáváme do celého areálu. Nečekali jsme, že to bude tak snadné. Mezitím se zbylí poutníci potkávají před vchodem i se samotným mistrem Rajnišem. Ten se snaží neúspěšně dobýt přes ochranku ke své expozici. Se slovy „to je ta zkur.... bienále, je třeba bojovat proti tomuhle levicovýmu klerofašistickýmu systému" odchází do nejbližší hospody.

My pak nastudeno dojídáme jeho výbornou zelňačku, ve zmíněné hospodě nás pak sám věhlasný architekt zve na drink. Dostáváme od něj také tři litry stáčeného vína. Moc se s Pražáky nebavíme, jsou to rozhádaní suchaři. Odcházíme na zasloužený odpočinek na nábřeží. Naproti nám něco hoří, hasiči jsou v pohotovosti. Je vtipné sledovat, jak tu všechno probíhá na lodích - policie, hasiči, ambulance, MHD, taxíky...

Ke spaní si vybíráme park u kostela svaté Heleny v nejzazším cípu hlavního ostrova. Kromě komárů ideální místo, jen zaměstnanci zdejší univerzity asi moc nechápou, když nás tu budou míjet každé ráno tři dny po sobě...

 

Pondělí 30.8. 2010: VENEZIA

Jiřís, kamarád, poutník

Samotné bienále tu rozebírat nebudu. To by bylo na jiný článek, v němž by se musel stát z poutníka architekt, a to se mi teď nechce. Ústředním bodem dnešního dne se stává návštěva baziliky svatého Marka. Konečně jsme dosáhli cíle. Modlíme se desátek, každý sám pro sebe bilancuje své úmysly. Definitivní cíl bude stejně až na věčnosti, proto je daleko důležitější cesta. Jako poutník se plně ztotožňuji s tímto článkem. Dája odjíždí autobusem už dnes večer, my se procházíme nočními Benátkami a nasáváme jejich jedinečnou atmosféru.

poslední díl >>>

Zobrazeno 1945×

Komentáře

archiStrata

haha, Rajniš typickej.. jste dobrý, že jste v pořádku došli.

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona