Alpská štace aneb Venezia a piedi 7.

<<< předchozí díl

Sobota 28.8. 2010: CHIARANO - CESSALTO - S. DONA DI PIAVE - CAPOSILE

27 km (od počátku 425 km)

Georgino František, kmotřenec

Ráno ve vinici je takřka romantické. Přes noc spadlo hodně rosy, ale na slunku vše rychle uschne. Kráčíme do Chiarana. Netrpělivý a rychle sbalený Vojta šel napřed. Nakonec ho sháníme po celém městečku, protože zamířil do jiných alimentari než jsme objevili my. Nacházíme ho poté, co si vypral ve fontáně na hlavním městském kruhovém objezdu spoďáry a trička.

Je potřeba nakoupit dostatek jídla na celý víkend. U supermercata se s námi opět dává do řeči několik Italů. Konverzaci v jejich jazyce zvládáme už bez problémů, Dája valí souvislé věty jako by se nechumelilo. O kus dál se ptáme jednoho intelektuála na cestu a okamžitě je nám nabídnuta sprcha. Buď jsou zdejší obyvatelé skutečně tak milí anebo si nechceme přiznat realitu, že silně zapácháme. Teď dopoledne by nám však sprcha byla k ničemu, a tak slušně odmítáme.

Někde u Ceggie zbaštíme meloun. Slunce má opět silné grády, ale fouká příjemný vítr. Následně obědváme v parčíku. Jeho nevýhodou je, že se nachází uprostřed kruhového objezdu, což se nelíbí zdejším policistům. První italský průser je nabíledni. Carabinieri s upnutými kalhotami a s cigaretkou v ruce nemluví anglicky a ještě k tomu po nás chtějí „documentazione". Nakonec se s nimi loučíme s napomenutím, že kempovat na kruhovém objezdu není v Itálii moc dobré. Pokračujeme dál.

Objevuje se před námi první nedálniční cedule s nápisem Venezia. Prý už jen 42 kilometrů. Tak to je hodně povzbudivé. V San Dona di Piave si dáváme zmrzlinu. Odpoledne začíná docela silně pršet. Přemýšlíme, jak to dnes vyřešit se spaním. Na obzoru je vidět kostel. Ještě jsme nespali na faře, říkáme si... V kostele v Caposile jsou zrovna přípravy na večerní mši s nedělní platností. Rodí se mi v hlavě tajný plán zůstat tu na mši a pak nenápadně požádat o ubytování. Holky neváhají a zkouší to hned. Setkáváme se s vřelým přijetím, prý na faře není moc místa, ale někam nás nacpou. Kostel se postupně zaplňuje, každá rodina zde má vyhrazenu svoji lavici.

Vzpomínám na naši někdejší delegaci v Senigalii v roce 2007, kdy se místní biskup zmiňoval o stárnoucí italské církvi a neschopnosti oslovit mladé. Tehdy se rozjížděl tříletý projekt velké duchovní obnovy mezi mladými s názvem Agora. K žádnému velkému omlazení církve od té doby zřejmě nedošlo (viz i tento článek). Osazenstvo kostela má průměrný věk minimálně 50 let.

Začíná mše svatá. Kdo zná liturgii v latině, nemá problém ani s italštinou. Mši svatou celebruje mladší farář spolu se stařičkým padrem, kterého musí k oltáři dovést. Následně na faře zjišťujeme, že se jedná o takřka stoletého dona Armanda, nejstaršího kněze v Itálii. Kostelník, farní hospodyně i mladší kněz nás nutí, abychom se s donem Armandem vyfotili. Chudák - funguje zde už asi jenom jako atrakce. Chtěl jsem ho požádat aspoň o požehnání na cestu, ale nakonec jsem to nestihl. Farní hospodyni slibuji poslat fotku poštou, internet tu nemají. Mladší kněz se snaží pořídit další společné fotky, ale stále mačká na mém foťáku různé knoflíky, jen ne spoušť. Nakonec to vyřeší foťák sám - vybily se druhé baterie. Je tu zásuvka, tak mám konečně možnost znovu je nabít. Všechno přišlo v pravý čas.

Vaříme večeři a bez obav uléháme na podlahu společenské místnosti. Venku prší, my máme střechu nad hlavou a nejsou tu komáři, co víc si přát. A ještě se stihla vyřešit i hádanka, kam jít na nedělní mši. Deo gratias.

pokračování  >>>