Alpská štace aneb Venezia a piedi 6.

8. 9. 2010 18:48
Rubrika: Alpská štace

<<< předchozí díl

Čtvrtek 26.8. 2010: VALERIANO - SPILIMBERGO - PESCINCANNA

32 km (od počátku 366 km); převýšení: zanedbatelné

Anča, spolupoutnice

Probouzí nás až moc hlučné zvony blízkého kostela. Dája se Štěpánem jdou koupit snídani, skoupí veškeré pečivo v místním alimentari. Čeká nás parný den, v 8 ráno už je téměř třicetistupňové vedro. Kotník je po včerejší dlouhé chůzi hodně nateklý, sotva se belhám. Štípance od hovad a komárů nohám taky na výkonu nepřidají. No nic, poutník se nevzdává, zkouším to postupně rozchodit. Začíná italská nuda podél silnice. Příjemná je zastávka ve větším městě Spilimbergo. Povídá si s námi majitelka řeznictví, nějaký pantáta nám podává ruce na znamení obdivu. Lidi ale většinou moc nechápou, proč jdeme pěšky. Málokomu vysvětlujeme smysl pouti, nemá to cenu. Prostě jdeme na bienále.

Paní z řeznictví nám dává pitnou vodu a za chvíli ještě přináší housky se salámem. Jen tak, všechno zadarmo. Jdeme si k ní koupit aspoň další salám, aby z toho taky něco měla. Za dalším rohem část z nás neodolá zmrzlině. Že už asi deset minut čekáme, až se paňmáma za pultem uráčí nás obsloužit, ji vůbec nevzrušuje. Italové nemají kam spěchat, zmrzlinářka se v klidu ještě dalších pět minut vykecává se sousedkou. Zmrzlina za to ale stojí, jen Vojta s Ančou nás mezitím ztratili z dohledu.

Odteď půjdeme až do Benátek po silnicích. Je vedro, pálí slunce, nekonečný asfalt, automobilový provoz. Hlavně nespustit oči z krajnice, aby se člověk náhodou nezbláznil a neskončil v příkopě či uprostřed silnice. Pouť začíná být náročná více psychicky než fyzicky. V San Georginu si dáváme k obědu spaghetti bolognese.

U kukuřičného pole probíhá zrovna sklizeň a při pokusu obejít traktory hnedka schytávám dávku rozsekaných klasů a listenů. Ještě že mám na hlavě klobouk, jinak by to snad i bolelo. Jsem celý od kukuřice, ještě pozítří budu oprašovat zbytky kukuřičné drtě z batohu. Bylo to pro diváky, spolupoutníci aspoň mají o zábavu postaráno. Postupně procházíme San Martino al Tagliamento, Arzene, Zoppolu a přidružené vesnice. Krajina je hustě osídlená, všechna městečka stejná. Jdeme podle mapy pochybného měřítka, kde ani všechny obce nejsou zobrazené, ale nic víc nepotřebujeme. V každé vesnici se zastavujeme u lavatore, rozuměj umyvadla nebo něčeho s tekoucí vodou. Pitné vody je na každém rohu dostatek. V tom vedru je potřeba. V jedné kašně si myjeme i vlasy a pereme prádlo.

Tempo je čím dál pomalejší, jsme dost vyčerpaní. Dnešní slunce nás úplně vysálo. V Pescincanně se chceme vykoupat v říčce, je to ale spíše kanalizační stoka. Ptáme se paní na poli, zda by jí nevadilo, kdybychom do řeky vlezli z jejího pozemku. Ukazuje se, že je to Ruska, která tu brigádničí. Řeka prý smrdí, vede nás ke kašně na kraji města, že se máme vykoupat tam. Sousedé a kolemjedoucí auta s cyklisty sledují naši neobvyklou exhibici. Radši si pospíšíme, než na nás přijedou carabinieri. Za vesnicí hledáme místo k přespání, u kukuřičného pole nacházíme ideální flek. Cestou jsem nasbíral několik kukuřic s vizí, že si je uděláme k večeři. Kukuřice není ale moc kvalitní, nakonec nás zasytí těstoviny s olivami a salámem, není třeba se ničím dojídat. Ještě tradiční kompletář a rychle spát, máme toho po dnešku všichni plné zuby. V noci mě probouzí bolest břicha, je mi špatně. Přemýšlím, zda jsem nechytl Radimovu virózu, ale od té doby už uplynula docela dlouhá doba. Spíše to bude mít původ v  poutnické stravě. Prakticky celou noc nespím. Ještě k tomu nás otravují komáři a při zachumlání do spacáku je mi zase nechutné vedro.

 

Pátek 27.8. 2010: PESCINCANNA - AZZANO DECIMO - MOTTA DI LIVENZA - CHIARANO

32 km (od počátku 398 km)

Pavel Patrik, kmotřenec

Ráno se ani nemusím probouzet, o to se postaraly s dostatečným předstihem moje střeva. Je mi fakt špatně a jsem nevyspalý. S poutníky nemluvím, není na to síla ani nálada. S potížemi se vydávám na cestu. Pozitivní zjištění naopak je, že kotník už není tolik oteklý. Místo snídaně ve Fiume Veneto si radši ještě na chvíli zdřímnu. Trochu to pomohlo. Vytrvale pokračujeme do Azzano Decimo. Dnešní den se zdá jako krizový pro nás všechny. Putování po silnici je ubíjející. V Azzano X si dopřáváme dlouhou pauzu v kostele a u zmrzliny, já volím radši malé pivo. Čepují tu belgickou Stellu Artois, kterou si letos zřejmě ještě dostatečně užiju... Skutečně je mi po pivku lépe. Na schodech u kostela s námi rozpráví několik Italů. Z řečí jedné babky vyrozumíme, že vidí ráda putovat mladé lidi, ale nechápe, proč jdeme do Benátek, když neumíme pořádně italsky.

No nic, zvedáme kotvy, je před námi dalších minimálně dvacet kilometrů. Velení jsem definitivně předal Vojtovi, po silnicích stejně není co řešit. Trasu jsme oproti plánu už stejně pozměnili, půjdeme trochu jinudy. Vypadá to, že stáhneme další den, tím pádem bychom mohli být už 29. srpna (tzn. na první den bienále) v Benátkách. Zdoláváme další psychicky náročný úsek cesty. Všechny vesnice jsou stejné, stereotypně se opakují situace, např. všude na nás štěkají psi.

V Azzanelu zaostávám vzadu s Dájou, což má tu výhodu, že nám u cesty zastavuje nenápadný řidič a vyptává se na důvody našeho pěšího putování. Když mu sdělujeme, že jsme poutníci, představí se nakonec jako místní farář. Chce nám cosi nabídnout. Příliš mu nerozumíme a snažíme se mu vysvětlit, že na nás u kostela čekají přátelé. Padre se po chvíli vrací i s chlapíkem, který plynule hovoří anglicky. Sláva, jsme zachráněni - kněz nám nabízí, že se můžeme umýt a občerstvit v místní staré škole. Je skvělý. Přesně takhle si představuji tradiční přijímání poutníků. Máme k dispozici tekoucí vodu a záchod, což přichází velmi vhod. Ve škole z vlastních zásob obědváme, já se opět na chvilku prospím. Mezitím venku začíná pršet. Přijíždí se s námi rozloučit anglicky mluvící pantáta. Říká, že pracoval přes 20 let v Manchesteru. A že místní padre je moc dobrý muž. Můžeme se zdržet jak dlouho budeme chtít, pak stačí jen zabouchnout dveře školy. My už jsme stejně na odchodu. Jen jsme po sobě všude zanechali asi dost špíny...

Pokračujeme po silnici.  Dnes není takové vedro jako včera, ale je šílené dusno. Bouřkové mraky se však nakonec rozplývají. Jde se mi už líp než ráno, žaludeční potíže odeznívají. Teď je na tom nejhůř asi Dája, působí vyčerpaně. Snažím se holkám pomáhat aspoň s nasazováním báglů na záda, i když dnes se naše role spíše obrátily. Po drsném úseku po opravované silnici první třídy s hustým provozem dorážíme do Motta di Livenza, proslulého mariánského poutního místa. V poutním kostele stíháme samotný závěr mše svaté. Jeden z farníků podle mé a Vojtovy svatojakubské mušle na batohu vydedukoval, že jdeme do Santiaga de Compostela, tak ho musíme vyvést z omylu. On sám tam prý putoval už dvakrát, jednou pěšky a jednou na kole. Nevím proč, ale překvapilo mě, že mluvil anglicky. V Itálii je to skutečně rarita. Pro zdejší obyvatele jsme samozřejmě ještě z Československa - 20 let je moc krátká doba na to, aby Italové něco vstřebali. Po cestě se s námi vybavuje opět anglicky mladý cyklista. No, spíše rozpráví jen s Dájou. Kdyby nešly holky, asi by se s námi nebavil. Dnes budeme spát uprostřed vinice. Mně už je dobře, večer je příjemný, zas až na ty komáry. Propocený a špinavý spacák začíná být dost nechutný, nechce se mi do něj ani lézt. Nedá se nic dělat. Dnes je pátek, v kompletáři zaznívá můj oblíbený žalm těžce zkoušeného člověka. Myslím na svého bratrance a kmotřence Pavla.

pokračování  >>>

Zobrazeno 1588×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona