Alpská štace aneb Venezia a piedi 5.

<<< předchozí díl

Úterý 24.8. 2010: TIMAU - TOLMEZZO - CHIACIS

37 km (od počátku 292 km); profil cesty (m.n.m.): 820 > 1000 > 330 > 430

Dája, spolupoutnice

Vstáváme v 6, sledujeme východ slunce nad Timau. Hledáme nějaký krámek, od nynějška se německá konverzace transformuje na italštinu. Jiným jazykem tu totiž nikdo až na výjimky nemluví. Učíme se rychle, je to jednoduchá řeč. Místní blázen nadává na všechny kolem: „Bastardo!" V alimentari kupujeme zásoby jídla na celý den a výborné mléko, sýr a marmeládu k snídani. V řeznictví si pak poroučíme due cento šunky a bůčku. Visí tu obrovské salámy, krásně to voní, připadám si jako v pohádce. Děda řezník nám s láskou krájí luxusní bůček a každému dává jeden plátek k ochutnání. „Buon giorno" zní ze všech stran v úzkých uličkách, obyvatelé se s námi dávají spontánně do řeči. Jedna paní se s námi baví přece jen německy - chce, abychom v Timau zůstali, že prý tam chybí mladí lidé a městečko je na vymření.

My však musíme pokračovat v cestě. Užíváme si opět horský terén. U jedné kapličky v lese se s námi baví další vesničan. Zvykáme si na větu „Andiamo a piedi da Salisburgo a Venezia" aneb „Jdeme pěšky ze Salzburgu do Benátek". Pantátovi je osmdesát a když byl mladý, také prý chodil na poutě. Dává nám obrázek Panny Marie. Vhodná příležitost pomodlit se Anděl Páně. Mám hodně oteklý kotník, dost mě bolí. Zkouším Ančin patent zpevnění nohy tejpovací páskou, ale je to podle mě k ničemu.

U řeky se koupeme, pereme prádlo, obědváme. Počasí je hodně proměnlivé, chvílemi je zataženo, chvílemi pálí slunce. Cestou jíme jablka, švestky, hroznové víno. Viděli jsme prvního štíra (Euscorpius italicus) a spoustu plazů. Po silnici přicházíme do Tolmezza, nadmořská výška už je pouze něco málo přes 300 metrů. V Tolmezzu poprvé navštěvujeme gelaterii, rozuměj: zmrzlinářství. Já si ale nedám, k bolesti kotníku se přidala i bolest zubu, před odchodem už jsem neměl čas jít k zubaři a teď na to doplácím. Snad to zub ještě pár dní vydrží. Vytrvale pokračujeme dále. Zkusíme ukrojit i kus ze zítřejší etapy a zítra scuknout dvě etapy do jedné. Bez Radima jsme o něco rychlejší a Vojta optimisticky vyhlíží, že se nám do Benátek podaří dojít o dva dny dříve oproti plánu, abychom stihli zahájení bienále. Po přechodu napůl vyschlé řeky Tagliamento stoupáme opět trochu nahoru. Zastihne nás dešťová přeháňka. Holky už sotva šoupou nohama, je na čase někde se usadit. Naše otrlost ve výběru míst ke spaní je čím dál větší a dnes to kempneme přímo za kostelem v Chiacis s tím, že v případě deště využijeme jeho předsíňku. Prudký déšť se spouští ještě před rozděláním vařičů, a tak se pod střechu stěhujeme okamžitě. Z protějšího domu odjíždí autem nějaký chlápek. Dělá, že nás nevidí. Dnešní večeře je naprosto luxusní - bramborové gnocci s bůčkem, šunkou a kyselým zelím. Prostě vepřo-knedlo po italsku. Dokonale nasyceni vše zapíjíme čajem z nasbírané mateřídoušky. Aby byla nějaká sranda, staví kluci v předsíňce kostela stan. Naskýtá se vtipný pohled na kempující poutníky pod obrazem neidentifikovatelného světce s otevřenou náručí. Míří na nás reflektor osvětlující celý prostor. Kdo se nevešel do stanu, leží za ním. Modlíme se kompletář, dnes si s Ančou dokonce zazpívám hymnus. Prší vytrvale celou noc.

Středa 25.8. 2010: CHIACIS - SAN FRANCESCO - VALERIANO

42 km (od počátku 334 km); profil cesty (m.n.m.): 430 > 955 > 180

Agnes Bernadetta, kmotřenka

Poslední horská etapa před námi. Vstáváme brzy, ale pak stejně ještě musíme chvíli čekat před alimentari, než je otevřou. Snídáme pane grande s marmeládou. Po silnici takřka s nulovým provozem se kráčí dobře, poslední stoupání k téměř tisíci metrům nad mořem je před námi. A pak už jen klesat a klesat, postupně až k moři. Potkáváme spoustu cyklistů. Pravidelně se touto trasou jezdí Giro d'Italia. Z provincie Udine přecházíme do provincie Pordenone. V romantické vesničce se spoustou zbořených kamenných domků San Francesco zkoušíme nějaké občerstvení v místní hospodě. Nic moc tu ale nemají, je to spíš nějaký fast food, tak si dáváme jen pivo. Pravé italské, dokonale hnusné. Příště už jedině víno. Začíná mě bolet hlava, je vedro. Pomalu opouštíme Alpy, před námi se rozprostírá rovina.

Dost znavení po nějakých čtyřiceti kilometrech vytrvalé chůze vcházíme do městečka Pinzano al Tagliamento. Tím jsme definitivně ušli dvě plánované etapy za jeden den. Nemáme co jíst, počítáme s večeří v nějaké pizzerii nebo ristorante. Jenže k našemu překvapení nic takového v Pinzanu není, pouze nějaké chlastací bary. Na radu jednoho pantáty ještě pokračujeme do čtyři kilometry vzdáleného Valeriana, kde by měla být restaurace. Naše vyčerpání je značné, etapa byla skutečně dlouhá a náročná, všichni melou z posledního. Myslím na svou kmotřenku Agnes, dnešní obětace je pro ni. U zavřené těstovinárny dosahuje naše zoufalost vrcholu, už ani nedoufáme, že se dnes navečeříme. O kus dál nás však vítá spásonosný nápis Pizzeria. Obsluha mluví anglicky, jsou moc milí. Dáváme si víno a objednávám si rovnou tu nejdražší pizzu. Je výborná. Zasloužené agapé. Už nemáme sílu dojít někam dál, za tmy si steleme u posledního domu v obci, který je na prodej, tudíž v něm nikdo není. Otravují nás komáři. Odteď nás budou žrát snad každou noc...

pokračování příště >>>