Alpská štace aneb Venezia a piedi 4.

6. 9. 2010 17:04
Rubrika: Alpská štace

<<< předchozí díl

Neděle 22.8. 2010: WINKLERN - ISELSBERG - DÖLSACH - GAILBERGSATTEL

30 km (od počátku 225 km); profil cesty (m.n.m.): 960 > 1210 > 630 > 980

Hynek Damián, kmotřenec; Věrka, jeho štace

Ráno se musíme rychle vyhrabat ze spacáků a bez snídaně dojít do Iselsbergu. Kráčíme po římské stezce, která tu funguje už 3000 let. Přicházíme k malé kapličce, nikde žádná informace o tom, že by zrovna tady měla být mše svatá. Chvíli přemýšlíme, co podniknout. Oslovuje nás nějaký starší pán a sděluje nám, že nedělní mše je v kostele o tři kilometry dál. Ihned na sebe házíme bágly a vyrážíme, začátek už asi stejně nestihneme. V tom zatroubí auto a v něm zmíněný pantáta nabízí, že nás do Iselsbergu odveze. Je moc hodný, nadvakrát nás hodí přímo až před kostel. Vypraví, že byl před x lety v Tatrách a jak to máme v Čechách hezké. Musím ho mírně opravit, takže druhé skupince už při jízdě zdůrazňuje, že byl v Tatrách na Slovensku.

Je fajn vědět, že nás Bůh na své mši prostě chce a zařídil pro to vše potřebné. Radost je ale předčasná, protože z nástěnky před kostelem se dozvídáme, že tento týden nastala změna a mše v 8:15 se nekoná. Nevzdáváme se - podle rozpisu je v 10 hodin bohoslužba v další vesnici po cestě. Zvony kostela jsou slyšet, nebude daleko. Stihneme i snídani. S dostatečným předstihem dorážíme do Dölsachu. Jdeme na jistotu ve stopách typických kostelních babiček a dědů ve svátečním oblečení. Mezi nimi působíme nejspíš jako burani, ale jsme přece poutníci. Mše je mírně odfláknutá, nicméně jsme rádi, že to všechno tak pěkně dopadlo a mohli jsme oslavit den Páně. Rozprávíme s místním kaplanem a několika farníky. Ti z počátku ani nepoznávají, že nejsme Rakušani, a že jim většina z nás nerozumí. Moje němčina má přece jen k dokonalosti daleko, a tak se po chvíli ptají, zda nejsme náhodou z Itálie. Asi za to může moje čepice z loretského setkání z roku 2007. Vše se vysvětluje, dostáváme požehnání na cestu.

Pokračujeme v chůzi. Je vedro, začíná poměrně nudný úsek po cyklostezce podél řeky Drau. Ideální doba na silentium a růženec. Na rovině má každý jiné tempo, naše skupinka se poprvé více trhá. Radim vzadu už je docela hodně vysílený. Jsme v Korutanech. Někde před Oberdrauburgem odbočujeme k potůčku, kde se v sedmi stupňové vodě koupeme, pereme prádlo a obědváme. Po krátkém odpočinku, pro někoho i spánku, kráčíme v dobré náladě dál. Ptáme se domorodců na pěší cestu do Kötschachu, protože se nám nechce jít po silnici. Tak se mi daří málem sbalit hezkou blondýnku. Bohužel ani její máma neví, kde vlastně ten Kötschach je. O dům dál nás naviguje zkušený pantáta na stezku pro koně. Že jsme trefili špatnou odbočku zjišťujeme až ve chvíli, kdy cesta končí u Silberwasserfallu. Vodopád je to sice hezký, ale cesta dál nepokračuje. Podle Vojty je však opak pravdou a cesta vede po svahu přímo nahoru. Holky se nedávno u ostnatého drátu zařekly, že mu už na žádné zkratky neskočí, přesto ho zase slepě následují. Přezouvám se pro jistotu do pevných bot. Koně tudy určitě nechodí. Ba nechodí tudy ani normální lidi, natož poutníci s batohy na zádech. Terén je čím dál brutálnější, za chvíli lezeme v suťovém poli a není návratu, protože dolu by cesta byla ještě nebezpečnější než nahoru. Tato zkratka se nám vrývá do vzpomínek pod názvem wasserfall. Všichni tento sebevražedný výstup přežíváme, ale kdyby Vojta v jednu chvíli nezachytil Radima  za batoh, kdoví jak by to dopadlo. Nenapadá mě nic lepšího než hodit několik střelných modliteb k andělu strážnému. Nakonec všichni s úsměvem vylézáme na silnici a s nadšením se pouštíme do další zkratky. Ta vypadá aspoň jako regulérní cesta.

V hospodě na Gailbergu nezbývá nic jiného, než všechno zapít dvěma pivky. Rakouský číšník nechápe z nekonečného výtlemu Anči. Buď je to únava, opilost nebo puberta, asi něco mezi tím. Setmělo se a v blízkém lese hledáme vhodné místo k přespání. Nic moc se nám za tmy najít nedaří, terén je nerovný, ale vzhledem k únavě to nikomu nevadí. Ještě kompletář. Dnešní den byl obětován za Chýna, který za týden vyrazí s Veverkou na podobnou cestu, na níž teď jsme. Na obloze je výrazný měsíc se sílou halogenového reflektoru. Houká sýček, opodál se zase perou „divočáci". Dobrou noc.

 

Pondělí 23.8. 2010: GAILBERGSATTEL - KÖTSCHACH - PLÖCKENPASS (A) - TIMAU (I)

30 km (od počátku 255 km); profil cesty (m.n.m.): 980 > 700 > 1600 > 820

Štěpán, spolupoutník

Dá-li Pán, budeme dneska večer v Itálii. Snídáme vločky s pudingem a šumákem, uff. Scházíme do údolí přes Laas, kde si Vojta kreslí další kostel do deníčku. Dost mě bolí kotník. Po cestě opět sbíráme houby, té spoustě hříbků nešlo odolat. Koupíme vejce a kmín a k obědu bude smaženice. Anča našla v trávě medailonek padre Pia. Je to známka, že Itálie je už skutečně blízko. V Kötschachu se loučíme s Radimem. Už toho má dost, jeho zdravotní stav se nijak nelepší a uznal za vhodné, že nemá cenu pokračovat. Pojede domů vlakem, odsud se dostane poměrně snadno do Villachu. U Interspaaru využíváme akce a za euro si každý kupuje sekanou v housce s plechovkou limonády. Je to posilnění před jedním z posledních alpských výstupů. Dál už nás tedy pokračuje jen pět...

Radima jsme nechali odvézt jeden ze stanů v domnění, že už ho v Itálii nebude potřeba. Zhruba za dvě hodiny se však obloha nečekaně zatahuje a začíná pršet. Bude to ještě veselé. Je před námi další tisícové převýšení. A aby toho nebylo málo, Vojta nás neohroženě vede zase na nějakou zkratku přes wasserfall. Jak jinak, opět mu na to dobrovolně skočíme. Tentokrát to ale není tak hrozné, možná i proto, že Anča se před každou křižovatkou radí s otcem Piem, kudy jít. Respektive hází medailkou jako korunou a pokračuje podle rubu či líce. Sbírám další hřiby, klouzky a pýchavky.

Zanedlouho jsme u poslední rakouské civilizace, pak už jen horský hřeben a vstup do Itálie. Jako praví Češi si na soukromém pozemku, hned vedle cedule s nápisem „Zákaz sběru hub", vaříme houbovou smaženici. Všech 10 vajec přežilo ve Štěpánově batohu i náročnou zkratku. Kolemjdoucí starší pár na nás nechápavě kouká. A oběd nemá chybu! Stavujeme se v nedaleké hospůdce ještě na posledního Gössera, protože v Itálii už lepší pivo těžko seženeme.

Pak stoupáme po strmé cestičce na Plöckenpass, dostáváme se ještě do větší výšky než jsme předpokládali. Jsou tu všude kolem pevnosti, zákopy a kaverny z první světové války. Já a Štěpán jdeme prozkoumat historicky naučnou stezku, ostatní jdou nejkratší cestou dolu. Potkáváme nějaké české nadšence, co tu všechny ty válečné příhraniční bunkry obcházejí. „Všichni, co četli Švejka, by se měli na ty pevnosti jet podívat, aby viděli, jaký byli rakousko-uherský vojáci borci. Hašek ať jde do pr..., ožrala jeden!" hřímá Čecháček v uniformě. A dáváme mu za pravdu.

Čekali jsme pozvolný přechod od Rakouské preciznosti k italskému punku, ale hranice překonává veškerá naše očekávání. Jen překročíte hraniční čáru a hned na vás dýchne ten pravý italský freestyle. Je zde pár polorozbořených baráků radikálně odlišných od alpských chalup, na něž jsme byli dosud zvyklí. U popelnic se válí spousta bordelu, nedaleko hoří oheň. Vítejte v Itálii. Máme z toho neskrývanou radost. Pomalu se stmívá a my chceme ještě dnes dojít aspoň do Timau. Na informačním centru u přechodu si fotím mapu - tento styl ukládání si mapy do foťáku a následné putování podle displeje v poslední době uplatňuji často. Holky mají, nevím proč, strašný výtlem z chlapského zkoumání mapy. Když jim ale předávám velení, ztrácíme se v první zatáčce.

Ukazuje se italská pohostinnost - u silnice zastavuje auto a řidič nám nabízí, že nás odveze až do Paluzzi. S díky odmítáme. I tady se projevuje lidová zbožnost, u cesty je spousta křížů a mariánských výjevů ozdobených květinami a hořícími svíčkami. Italové jsou ulítlí na různé cetky, kýčovitost některých výzdob nezná meze. Kráčíme opět po starodávné římské cestě - strada Romana. Je vlhko, vypadá to, že všude okolo už prší, jen my jsme teď ve srážkovém stínu. Brodíme se po tmě rozvodněnými potoky a bahnem. Ještě před Timau se zabydlujeme v předsíňce opuštěné stodoly. Objevila se před námi jako na zavolanou. Raději už nesvítíme baterkami, abychom zbytečně nebudili pozornost v nedalekých zemědělských usedlostech. Dnešní etapa byla náročnější než jsem čekal. Všichni si ustýlají rovnou pod střechou, já však usuzuji, že pršet přece jen nakonec nebude a jdu pod širou oblohu. Dobře jsem udělal - na trávě se leží lépe než na štěrku a celou noc skutečně nezaprší.

pokračování >>>

Zobrazeno 1462×

Komentáře

Daajulka

wasserfall jaaaaaaaaaaaj :D :D KUFŠTAJNR!!!

Ignác

Hele dík!

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona