Předvolební výzva všem idiotům

20. 5. 2010 23:52
Rubrika: články | Štítky: tema:politika-volby

Ve středu provedl P. M.Th. Václav Umlauf, Ph.D. zásadní přednášku s názvem Disidentství včera, dnes a zítra. O smyslu občanské statečnosti. Nejdříve na půdě liberecké univerzity a poté v kratší, méně formální podobě na půdě spolča u Hitchcocka. Docela se to hodí do víru „idiotské" předvolební mánie na Signálech, takže je tu pokus o jakýsi výtah (anebo spíš o vlastní reprodukci? ..snad se Vašek nebude zlobit) a trocha věcí k rozmyslu z následné diskuze plynoucí. Koho zajímá vše, oč tu vlastně jde, nechť si počte na Umlaufovinách - silně doporučeno. Já se zde jen úmyslně vyhraním a v sekání hlav idiotům budu nekompromisní. Nejvtipnější na tom je, že se nakonec stanu nejspíš sám sobě katem... Ale to se ještě uvidí.

V poslední době bylo možné na Signálech přečíst řadu příspěvků k volbám. Zaznívají tu názory, že politika by se měla v první řadě zabývat řešením státního dluhu. Jinými slovy - nejdříve žvanec, pak teprve hledání pravdy.

TOP09 je tady docela v kurzu. Přitom je to pod rouškou utahování opasků ten samý populismus jako v podání ČSSD, jen z opačného pólu. Dodnes nevím, kde se vlastně ten strašák státního dluhu jakožto hlavního taháku volební kampaně vzal. Dluh tu byl i při minulých volbách. Ano, zvětšuje se. K jeho vyřešení by ale stačilo jediné - aby se finance vždy dostaly tam, kam mají a nerozkrádal se tu v rámci zaběhnutého systému veřejný majetek. Je od pana Kalouska hezké, že nás obesílá složenkami a upozorňuje nás, jak hluboko máme do kapsy (v porovnání se zbytkem Evropy jsme na tom stále podstatně dobře). Ale to víte, dneska kradou všichni. Někteří (např. ODS na Praze 5) systematicky rozkrádají majetek aspoň v rámci republiky. Prostě takové typické „národ sobě". To Kalouskovy tunely vedou zcela neskrytě třeba do Ameriky. Ovšem to by bylo na jinou debatu...

Pojetí politiky tak, jak jsem ji načrtnul v předchozím odstavci a tak, jak je povětšinou diskutována nejen na Signálech, je zcela mylné. Nejde totiž o politiku, jako spíše o „socialitu". Redukovat společnost na ekonomické síly se pokusil už Karel Marx. Socialita založená na pouhé obživě není totéž jako politický život založený na excelenci a na svobodě. A konzumní socialita v konečném důsledku ničí demokracii. Jak je to možné?

Václav Umlauf ve své přednášce popisuje tři figury - biblického proroka, komunistického disidenta a současného občanského aktivistu - na nichž ukazuje základní rysy občanské statečnosti a politické odpovědnosti. Figuru proroka přeskočím a dostanu se rovnou k disidentovi. Ideu občanské společnosti zásadním způsobem oživila disidentská hnutí v zemích východní Evropy v 70. letech 20.století. Disidenti vytvářejí svobodnou občanskou společnost jako protipól ke znormalizované společnosti strachu, lži a přetvářky.

Tady se vyplatí citovat celou pasáž z přednášky:

Dilema moderního disidenta lze pěkně vidět v dopisech, které psal Václav Havel z vězení své ženě Olze. Občas jsme o některých z těchto témat diskutovali jednou za týden, když jsme se viděli v prádelně na Borech. Výměna prádla umožňovala vězňům z různých uzavřených oddělení věznice, aby se sešli, a mohli si spolu promluvit. Základní charakteristiku profánního disidentství z doby komunismu najdeme v dopisu č. 135 (psáno na Borech 3.7. 1982).

„Jak se člověk stává plně existencí, otevírá se tedy před ním jako jeho stěžejní úkol nutnost vyrovnat se se svými vrženostmi - do orientace k bytí i do pobytu ve světě. A v každém okamžiku před ním vždy znovu stojí dvě základní alternativy: hledat takový způsob pobytu, kterým by se mohl bytí dotýkat a nikoli od něho odvracet, naslouchat průběžně „nevyslovenému v řeči světa" a přijímat tak svět trvale jako pootevřené dveře k bytí - anebo se prostě od bytí odvrátit, přijmout svůj pobyt jako svou nejvyšší orientaci a smysl (ve skutečnosti pseudo-smysl), plně vstoupit do jeho služeb a rezignovat tedy na těžko srozumitelný a dosti obtížný „hlas bytí" v sobě i ve světě, tj. na sebe sama jako subjekt a „oddělené bytí", odcizit se své nejvlastnější záhadné podstatě."

(.....)

„Citát ukazuje na podstatu disidentské volby: není primárně v protestu vůči politicky neúnosným poměrům, jak se dnes mylně vykládá. Disidentům všude na světě jde v první řadě o to, aby volili takovou existenci, která je orientovaná na to, co je pravdivé doopravdy, a ne jen zdánlivě. Správnost daná utilitárně, objektivně či pragmaticky není totéž, co pravda daná v existenciálním náhledu.To věděl už Sokrates, první disident v moderním slova smyslu. Svět, který se otevírá skrze správně učiněnou existenciální volbu, se nemůže ukázat žádným jiným způsobem. Pro pragmatické hledače štěstí všeho druhu tento společný svět prostě neexistuje. Nejsou schopni „být" takovým způsobem, aby se odkrytost tohoto světa stala zjevná. Žádné specializované vědění nemůže suplovat tuto formu existenciální pravdivosti. Havlem nastíněná druhá možnost volby ukazuje, že lidé se nestarají o to, co je všem společné, ale jen o to, co je každému vlastní. Řecký výraz pro to, co je každému vlastní, zní: tó ídion. Slavný filosof Hérakleitos z Efezu říká v šestém století před Kristem, že bdící mají společný svět (koinón kósmon), ale neprobuzení se navracejí každý do svého (eís ídion). Lidé bez společného světa jsou z filosofického hlediska idioti. Drtivá většina společnosti Husákovy normalizace neviděla svět, přežívala pouze v mikrosvětě svých vlastních zájmů a starostí. Dnes k nedějinnému mikrosvětu úživy patří i velká část formálních politických práv.

Disident není idiot, a proto si umí udělat čas na hledání pravdy. Z osobních důvodů stojí o to, aby viděl to, co je všem společné. Jiný než společný svět je pravdivý jen zdánlivě. Parciální výseč světa nasvícená tím či oním zájmem ukazuje „můj svět" jako pravdivý jen z té strany, z níž nahlížím na věci svého či našeho zájmu. Normální člověk, který žije ve vlastním světě, nemá na hledání společného světa čas, protože musí dělat to či ono. A navíc některé režimy čas ke hledání pravdy o tom, co je všem lidem společné, posuzují jako trestnou činnost. V lepším, dnešním případě, ministerští vůdcové lidu nedávají na hledání potřebné peníze a společenské zdroje. Náš vezdejší svět totiž běží bezvadně právě s idioty, protože s nimi si každý rozumí. Vždyť každý z nás něco potřebuje, nějak vyjednává, a něčeho hledí dosáhnout. Se svobodným člověkem je potíž, protože mu nikdo nerozumí. Nechová se jako idiot, protože je pro sebe i pro ostatní jedinečnou osobou, to jest tajemstvím nevýslovné hloubky."

(.....)

„Smysl disidenta není primárně ani v zápasu za ideu lidských práv, ani ve snaze změnit špatné poměry. Disident chce žít pravdivě ve světě, kde na pravdu nezbývá čas, protože všichni „musí" dělat něco jiného. To je slavná definice onoho „života ve všednosti" (Man), kterou podává Martin Heidegger. Disident se rozhodl za Husákovy normalizace, že nebude ani idiotem ani předvídatelným subjektem. Proto viděl význam lidských práv jako společného světa. Protože překročil horizont vlastního světa, tak nebyl vydíratelný, a tím byl ipso facto schopen měnit nesvobodné poměry."

 

Na tomto místě si dovoluji jen připomenout, že např. Tomáš Halík často přirovnává filozofii k balastu - zdánlivě zbytečnému nákladu v lodi, jehož jediným účelem je, aby se loď nepotopila. Stejně tak ani filozofie nemá bezprostředně utilitární význam, nicméně je předpokladem proto, aby se loď společnosti nepotopila.

Tak. A teď se dostáváme k třetí figuře současného občanského aktivisty. Opět citace Václava Umlaufa:

 

„Idioti žijící ve vlastním světě opět ovládají náš společný život, tentokrát státně-kapitalistickým způsobem. Vývoj po roce 1989 charakterizovaly dva zajímavé procesy. Za prvé, došlo k odstranění téměř všech disidentů z českého veřejného života. Stalo se tak naprosto demokraticky. Strana „Občanské hnutí", v níž byla většina mých kamarádů, se nedostala přes pět procent, a přestala existovat po neúspěšných volbách do České národní rady už v roce 1992. Dva roky po revoluci už nikdo nechtěl v parlamentu stranu, která programově stála na idejích disentu. Za druhé. V nově znormalizované společnosti idiotů vznikl dojem, že občanští aktivisté všeho druhu představují zvláštní typ iracionálního škůdce. Tato žena či muž se patologicky rozhodli, že budou systematicky ničit společné výdobytky kapitalismu. Novopečení nomenklaturní kádři se v soukromí neskrývají se svými názory: „To víte, že my bychom ty aktivisty rádi eliminovali z veřejného života. Ale úplně to nejde, protože v novém systému máme svázané ruce."

Vymazání disidentů z mocenské politiky plus mediální a politické ničení občanských aktivistů ukazuje, že idioti u nás opět zvítězili. Aby ne, vždyť v zastupitelské demokracii reprezentují drtivou většinu populace. K vysvětlení sociální patologie moderní české demokracie stačí Freudova psychoanalýza. Vytlačení disidentů z veřejného života není nic jiného než podvědomá obrana psychotické kolektivní paměti snažící se vytěsnit traumatizující vzpomínku na neblahá léta komunismu (Verdrängung). Když jsme skoro všichni kolaborovali a oficiálně lhali, tak proč by nás měl v parlamentu zastupovat někdo, kdo to nedělal? Sejde z očí, sejde z mysli. Disidenti zmizeli z politické mapy vůlí vládnoucího lidu (řecky: démos), který je zcela demokraticky nechtěl vidět na veřejnosti jako společný celek. S nimi zmizel i společný svět nás všech, který se mohl stát politickým programem, a nejen filosofickou ideou. Stát čili res publica, společná věc, se stala od Klausovy privatizace rejdištěm soukromých zájmů, nota bene bývalých veksláků jako Kožený, Krejčíř či Pitr.

A nyní přejděme ke druhé současné patologii politiky. Při negativním nálepkování občanských hnutí zase funguje obranný mechanismus Freudem nazvaný „přenos do opaku" (Verschiebung ins Gegenteil). Nová nomenklatura se prezentuje s kouzelnou naivitou. Přece „my" jsme strážci nové demokracie, protože jsme cinkali 10 klíči. Nebo jsme včas zahodili červenou průkazku, a pak jsme včas vlezli do té správné strany. Na to konto jsme byli demokraticky zvoleni, a plným právem požíváme patřičných poct a materiálních výhod. Proto „ti druzí" jsou nedemokratičtí a nepřejí „nám" porevoluční výdobytky: krásné supermarkety, vybagrované vesnice kvůli uhlí, dálnice přes chráněná území, soukromé černé stavby a hlavně beztrestné rozkrádání veřejného majetku do vlastních kapes."

(.....)

„Potřeby založené na univerzálním právu konzumovat jsou neomezené, materiální zdroje planety Země jsou bohužel omezené. Instrumentální rozum zná jen parciální zájem, protože zná jen částečné cíle. Idioti nutně zavedou státy do války ve jménu „mých" nebo dokonce „našich" životních potřeb proti stejně založeným obráncům „mého" a „našeho". Kde není společný svět, tam musí nakonec rozhodnout násilí. A to nebude legrace, protože současní idioti k tomu mají veškerý společenský a vědecký potenciál manipulovaný moderním státem."

(.....)

„Konzumní socialita v konečném důsledku ničí demokracii. Post-sametový homo socialis žije ve společnosti nesvobodných a nerovných subjektů spotřeby. Materiální potřeby se totiž nemohou vyskytovat v jiné než v hierarchické podobě. Někdo má víc a někdo míň. Zato demokracie stojí na tom, že nemáme všichni stejně v kešeni, ale zato všichni žijeme jako občané v jednom společném světě. Tento společný svět krásně a vtipně obhajoval za první republiky demokrat a filosof Karel Čapek v eseji Proč nejsem komunistou (1924). Diktaturu sociálna tehdy představovali hlavně komunisté, dnes je to téměř každá partaj. Současná česká společnost rychle ztrácí schopnost mít společný svět založený na svobodě. Politický prostor se změnil na hierarchii nároků, jíž odpovídá odstupňované uspokojení těchto nároků. To je z filosofického hlediska čistá idiocie."

 

Shrnuto podtrženo: Žít v demokracii ještě neznamená být svobodný. Podívám-li se na problematiku z pohledu svého povolání architekta, nemohu nevzpomenout Martina Rajniše a jeho „Strategii svobody". Vyhlodávání děr do systému (např. na sklad dřeva ve tvaru domu nepotřebuji stavební povolení - to, že se v tom dá bydlet, už úřad nezajímá).

Zpátky k politice: Zcela zásadní otázkou je, co bude, až zmizí disent a spolu s ním společný svět. Až se ztratí poslední člověk, pokoušející se hledat společný svět, nestane se vůbec nic, nikdo z idiotů si toho nevšimne. Formální demokracie poběží dál. Vytratí se ale její obsah.

Však sám náš současný prezident kdysi pronesl, že disidenti byli během komunismu vlastně k ničemu. To ve mě evokuje pouze kacířskou myšlenku, že Klaus (s jeho neviditelnou rukou trhu) je vlastně největší český idiot.

Vyhnout se idiotismu ve stranické politice víceméně nejde. Idioti nebudou volit nějakou „nadstranickou" politiku hledající společný svět. Idioti budou volit toho, kdo bude zastupovat jejich idiotské zájmy. Idioti volí zástupné idioty. Slušný politik hájí alespoň zájmy svých voličů. Horší politici (a těch je většina) hájí zájmy lobbistických skupin. Česká politika již dlouhou dobu neplní roli, jakou by měla. Stal se z ní byznys a idiotské skupiny podnikatelů se do špičkové politiky snaží dosadit své idioty, aby hájili jejich zájmy. Kde myslíte, že strany berou peníze na svou kampaň? Jistě - v zavedeném systému je to zcela legitimní.

Co nezmůžou strany by mohla ovlivnit aspoň různá občanská sdružení a hnutí. V hledání společného světa, oné společné věci (res publica) je jejich role dosti významná. Jejich hlas (z výše uvedených důvodů) však není moc slyšet.

Do budoucna můžeme prorokovat buď Václavovu pesimistickou verzi s vizí třetí světové války. Pokud to, co nás čeká, nebude výsledkem kompetentní úvahy, vnitřního hledání a diskuze, pak k něčemu podobnému skutečně dojde. Mohu ale nabídnout i optimističtější pohled Ivana Klímy, jehož jsem s oblibou už také mnohokrát citoval:

„Co líčím jako selhání intelektuálů, které symbolicky končí třeba tím, že se v dnešním světě podnikatelé, špioni či účetní ostudně stávají prezidenty a osudy světa řídí nikým nevolení manažeři, může být ovšem selháním pouze generačním. Proč by neměla vyrůst generace nová, která odmítne coby filosofickou veteš naše defenzivní drmolení o postmoderní době a konci ideologií?"

Na začátku článku jsem se dost navezl do TOPky i jiných stran. Abych si zde vytvořil dostatečné alibi svého „nadstranického" neidiotismu a nemusel si tak useknout hlavu, jak jsem naznačil v úvodu, dovolím si na závěr také protiargumentaci k tomu, že správný křesťan by měl přece volit („tu jedinou") křesťanskou stranu. Je to prosté. Křesťanství totiž není (a z principu nemůže být) ideologií. Proto nezbývá, než s čistým svědomím odevzdat co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu... (srov. Mt 22:21)

Zobrazeno 3610×

Komentáře

ViZ

Václav se vyznamenal... tlesk, tlesk.<br />
Doporučuji nepřeskakovat postavu proroka ve čtení textu přednášky na umlaufovinách.

Ioannes

Zkouška.

Zobrazit 7 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona