Americká štace 13 - její nalezení, šaškův epitaf

13. 11. 2009 17:36
Rubrika: Americká štace

Ahoj lidi. V pátek třináctého se tu objevuje třináctý - a zdá se, že i poslední díl Americké štace... Moje americká pouť dospěla v půlce října ke svému vrcholu. Životní sny jsou od toho, aby se plnily, a tak se odpoledne (opět) třináctého října 2009 ocitám uprostřed pensylvánských lesů. Krajina mi nápadně připomíná domovinu. Je to zde velmi odlišné než kalifornský či arizonský teplý jih s kaktusy. Tady je nádherný podzim - barevné listí, hluboké lesy, kopcovitý terén. A já stojím před Kentuck Knob, vrcholným dílem Franka L. Wrighta. V jeho 86 letech byl tento architekt natolik aktivní a plně zaměstnaný, že neměl pomyšlení na „volný čas". Architektura ho zcela pohltila a zde, v okolí Ohiopyle, obdařen neuvěřitelným talentem, citlivostí a jinými dary od Boha, se přiblížil dokonalosti. Vytvořil zde v okruhu asi deseti kilometrů dvě stavby, pro něž jsem si s dostatečným předstihem zaplatil „in-depth" prohlídku, tzn. v užší skupině lidí, s rozsáhlým výkladem, s dostatečnou délkou pobytu pro vstřebání atmosféry a s možností si všechno vyfotit. Koncepce, splynutí s přírodou, detaily, neuvěřitelný požitek z prostorů. Nejlepší domy, které kdy byly postaveny. Škoda jen, že už neplní svůj účel - po krátkém přebývání rodiny bohatého pittsburghského továrníka Kaufmanna slouží obě stavby už jen jako muzeum s velmi početnou návštěvností.

Nasekal jsem tu snad přes tisíc fotek a vůbec se mi odsud nechtělo. Odvážím si alespoň jednu pořádnou bichli plnou Wrighta a tričko s nápisem „An Idea is salvation by imagination". Nejdůležitější je však zkušenost. A tu už mi nikdo nevezme...

Následnou noc trávím nelegálně v jednom velkém campu. Než jsem ho našel, tak jsem projezdil půlku zdejších lesů. V noci je šílená zima, mrzne jako když praští. Pravý poutník přežije všechno: druhý den jedu zpět na letiště, abych tam vrátil auto. Ocitám se v koloně, doprava směrem k Pittsburghu houstne a já začínám být hodně nervózní. Dokonce i klakson je párkrát využit - někteří řidiči přede mnou jednají fakt nepochopitelně. Zdá se to neuvěřitelné a sám nevím, jak je to možné, ale do car-returns přijíždím opět (jako v L.A.) na minutu - snad i na sekundu - přesně. Urazil jsem dalších 245 mil.

Čeká mě poslední etapa - let z Pittsburgu do New Yorku, což je na Ameriku téměř coby kamenem dohodil. Už jsem chtěl pochválit Delta Airlines za jejich pohotovost a pittsburghské letiště za promakaný systém odbavování, když v tom nastává první vážnější komplikace. Pět minut před odletem, sedíce již v letadle, slyšíme hlášení, že musíme letadlo opustit a reboarding proběhne cca za hodinu. Nikdo neví, co se vlastně děje. Inu, do New Yorku se nelétá po jistých událostech zrovna ideálně...

Nakonec však dolétáme šťastně, jen moje nová dvanáctistrunka v tom malém letadle utrží pár malinkých šrámů :-( Mám možnost vidět celý New York z letadla. Je to neuvěřitelně ohromné město. Letiště J.F. Kennedyho je také velké, ale zorientovat se není problém a já vyrážím „Subwayem" do centra města - na Manhattan. Zapomeňte na filmy o šíleném, nebezpečném a špinavém newyorském metru. Subway je tu velmi vytížená, plná lidí, čistá, s promakaným systémem osobních souprav i expresů různě se křižujících. Typický obrázek starých stanic však filmům typu Matrix odpovídá. Vystupuji mezi 103rd a 11Oth Street a jdu se ubytovat do hostelu s prozaickým názvem Jazz in the Park, který jsem si zabookoval ještě v Pittsburghu na letišti. Dívčina na recepci mi sděluje, že se zrovna v létě chystá pracovat v Praze. Na 12-bed-mix-dorm, což je nejlevnější varianta ubytování, se seznamuji se Shannon, kterážto je z Melbourne. Říkám jí, že jsem byl v Austrálii minulý rok a ona odpovídá, že minulý rok byla pro změnu v Čechách. „Super", říkám si. Svět je malý. Večer už toho moc nestíhám, ale druhý den chci stihnout co nejvíce z N.Y. Bohužel obloha je zatažená - vydatně prší, prší a prší. Nepočítám-li občasné mrholení v San Franciscu, tak je to snad první pořádný déšť za celou dobu mého pobytu v Americe.

Přesto vyrážím do města, poněvadž v N.Y. City se člověk tolikrát za život neocitne. Manhattan je na mě až příliš „busy". Všude spousta lidí, automobilový provoz, uspěchanost. Necítím se v těch davech moc dobře. Na každém rohu se objevuje podivínský prodavač deštníků - místní bezdomovci mají vychytávku, že jakmile začne pršet, skoupí všechny deštníky v okolí a pak je za dvojnásobnou cenu nabízejí kolemjdoucím. Kupodivu lidé na ulicích si tyto deštníky na jedno použití skutečně kupují. No, o tomto projevu americké mentality už byla řeč v minulých dílech... I v New Yorku lze vypozorovat jistou stádovitost a nesamostatnost v myšlení jeho obyvatel. A to jsem se ještě nezmínil o jednom unikátu - viděl jsem tu semafory na výjezdu z malinkatého kruhového objezdu. Když se tento kruhák ucpe, už z něj nikdy nikdo nevyjede. Smysl kruhového objezdu se vlastně ztratí. Ale to amíkům jaksi nedošlo...

Večer se seznamuji s dalšími spolubydlícími na hostelu. Jedná se o tři hezké Kanaďanky a sympatické chlapíky z Chicaga, Paříže, Buenos Aires a jednoho borce ze Singapuru. Téměř všichni vyráží večer na „seznamovací party" a já, abych netrhal partu, se samozřejmě zapojuji mezi ně. Módní specialisti z Chicaga se před odchodem do hospody sprchují, žehlí si košile a vybírají parfém. No, já jakožto zarostlý homelessák s posledními čistými ponožkami v batohu si začínám připadat dosti trapně... Přesto se děvčata celý večer točí kolem mě:-) S jednou z kanadských holek řeším celý večer otázku památkové péče a Shannon z Austrálie do mě neustále klavíruje, že někde musíme sehnat české pivo - v místních hospodách ho nemají, a tak pro její blaženost nakonec kupuji lahvovou Plzeň v jednom z menších obchodů.

Další den se u snídaně setkávám se skupinkou asi třinácti Čechů - studentů produktového designu z VŠUP. Svět je skutečně malý. Někteří z nich jsou dokonce blízcí přátelé mých spolužáků na Fatulu.

Mám v plánu návštěvu Guggenheimova muzea. Další ukázka špičkového Wrightova díla. Že podle názoru docenta Zippeho není spirála ideální výstavní prostor? Tak to mě při návštěvě muzea vůbec netrápí. Prostor je úžasný a výstava Kandinského také - vůbec se s prostorem netříská, ačkoli by v muzeu vlastně nemusela ani být... Překvapila mě vysoká návštěvnost a dlouhá fronta - v muzeu téměř nebylo k hnutí. Kdyby byla takto navštěvována i naše Národní galerie, to by byl hukot. Jenže to by musel profesor Knížák trochu změnit svůj přístup...

Odpoledne mám zarezervované lístky na Liberty Island a Ellis Island. Procházím otravným screeningem před naloděním a vyrážím směr Socha svobody. Co si budem povídat - celý výlet je vlastně k ničemu. Socha svobody mi připadá nějaká malá. Jen na nohou má zajímavé tenisky (asi jsem trochu úchylný na boty, u papeže jsem si loni také všímal jen červených polobotek...). Prohlídka vnitřku a přístup do její koruny už byl stejně vyprodaný, takže jsem na Liberty Island jel naprosto zbytečně. Stejně tak Ellis Island, který kdysi plnil důležitou roli vůči imigrantům do Ameriky, dnes již nemá kromě muzea žádné využití. Není mi ten den zrovna dobře (nevím proč, alkoholu předchozí den zas tolik nebylo - zřejmě už toho mám prostě dost po těch třech týdnech extrémního cestování), tak jsem rád, že se vracím na pevnou půdu Manhattanu a ještě stihnu obejít nějakou tu architekturu (všechno podstatné na fotkách). Zastavuji se i u díry po dvojčatech - dnes je toto místo plné jeřábů a práce na novém Liebeskindově projektu, jehož podoba byla po vítězství v soutěži změněna k nepoznání...

Poslední chvilky v Americe věnuji nákupu nějakého oblečení a obuvi, což je vzhledem k děravým podrážkám v dešti akutní potřeba (a vzhledem k mé botové úchylce neřešitelný problém). Na americkém účtu už nemám žádné peníze, a tak k platbám využívám českou kartu.

Nastala noc, nastalo jitro, den sobota 17. října 2009. Z N.Y. rovnou do Prahy. Good bye America! V letadle ještě vyplňujeme jakýsi dotazník ohledně prasečí chřipky, který si ode mě na Ruzyni stejně nikdo nevyzvedl... Mám ho tedy doma - na otázku, zda jsem přišel do styku s prasaty, odpovídám: „sfíní" je kolem mě stále dost...

A když po čase opět sedím v tom motoráčku, vrčícím si to pod Radobýlem, přede mnou se otevírají „ňadra" Českého Středohoří a údolí Labe schovávající v sobě středověké město Litoměřice, dochází mi, kde je můj DOMOV.

Nastává čas bilancovat. Ano: Za posledních pár let jsem strávil více než 8 dní a nocí na letištích. Projel jsem napříč jižní i severní ostrov Nového Zélandu. Urazil jsem více než 1000 kilometrů po australském pobřeží. Na vlastní pěst jsem projel v půjčených autech více než 3000 mil  (téměř 5000 kilometrů) po Americe. Navštívil jsem celkem 9 států USA. Prošel jsem pěšky Španělsko z východu na západ. Projel jsem na kole půlku Nizozemska. Navštívil jsem většinu důležitých evropských měst. Vlakem jsem projel Balkánský poloostrov a celou střední Evropu. Zastával jsem roli kmotra při biřmování Svatým otcem. Znám tajné chodby v projektu muzea Walta Disneyho v San Franciscu. Znám utajený projekt policejní stanice pro Rotterdam...

A říkám si: před 20 lety tu ještě byla šeď normalizace. Nyní se mi naskýtají neuvěřitelné příležitosti a je za co děkovat. Děkovat Bohu za možnosti, za obdaření schopnostmi, které mi umožňují se pohybovat napříč světem a kulturami, poznávat spoustu nových lidí, přátel, získávat zkušenosti, rozvíjet osobnostní růst a formovat životní cíl. Jsem si vědom, že tyto zdánlivě jednoduché možnosti nemá každý. A i když za poslední roky života bylo mnoho okamžiků, kdy mnou zmítala lhostejnost, nihilismus, letargie a jistá znechucenost z nedokonalosti tohoto světa, přesto láska, pravda, dobro a krása zvítězily...

Vrátil jsem se z mé pouti s ambicí „make changes". Zlogičťovat život. Komponovat životní prostor. A tím pádem nastolovat otázku, co je smyslem života. O tom snad v nějaké prezentaci či osobnějším rozhovoru. Jediné co vím, je následující transformace úryvku z Chestertonovy knihy Ohromné maličkosti (originál jsem publikoval na jaře):

„Jedu do Litoměřic," opakoval jsem, „do Litoměřic přes Austrálii, Nový Zéland, Švýcarsko, Belgii, Německo, Holandsko a Ameriku." To, co jsem řekl, nebyl vtip. Byla to docela prostá pravda. Projedu celý svět, abych znova objevil Litoměřice. Někde v lesích zapadajícího či vycházejícího slunce, někde na nejzazším koutě zeměkoule je malé pohoří, které chci najít: pohoří s kulatými kopci a barevným podzimním listím. Cestovatelé mu prý říkají Středohoří a povídá se, že prý někde v jeho srdci je krásné místo, které se jmenuje Litoměřice." „Přece ti nemusím vysvětlovat," řekl můj přítel a zatvářil se vědecky, jako by chtěl něco porovnávat, „že Litoměřice jsou tady?" „Je to úplně zbytečné," odpověděl jsem, a z mého hlediska to není pravda. Já tu Litoměřice nevidím. Ani Středohoří, ani Českou republiku. A taky nevidím tamty dveře. Nevidím tuhle židli: protože mi oči zastřel mrak ospalosti a zvyku. Jediný způsob, jak prohlédnout, je odjet někam jinam; a to je pravý důvod cestování a pravá radost z dovolené. Nebo si myslíš, že jedu do USA proto, abych viděl USA? Myslíš, že jedu do Holandska, abych viděl Holandsko? Bude se mi tam líbit, ale není to to, co hledám. Hledám domov....

Good bye Signaly.

Váš Šašek.

Zobrazeno 3427×

Komentáře

ladabar

Přečet jsem to. Dobře já! :-p

Talir

Ne že bych chtěl Šaška chválit, protože to by se neshodovalo s naší vzájemnou bratrskou rivalitou trvající už celé čtvrtstoletí (stárneš, Šašku - tvůj epitaf je na místě:-), ale tahle reflexe s tématem DOMOVA je docela dobrá. Porque i když se ve svém cestování létajícím Talířem omezuju tenhle rok jen na Německo (s krátkými zastávkami ve Švýcarsku a Itálii), Španělsko, Argentinu (a v prosinci snad jeden týden v Paraguay), nezbývá mi než souhlasit s Šaškem... Jen do svých rodných Litoměřic se dostanu znovu (dá-li Bůh) až na začátku května 2010.

Zobrazit 6 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona