Americká štace 12

8. 11. 2009 22:15
Rubrika: Americká štace

Nastal čas dopsat poslední díly Americké štace a dát vám všem tady sbohem.

Posledně jsme skončili v L.A. na letišti, kde se mi daří připojit na net a vykoumat, jak se co nejvíc přiblížit Orange County ke Zdeňkovi, který mě večer očekává. Sedám do nějakého fly away autobusu a jedu na Union Station, odkud vyráží vlaky, metra a busy ve všech směrech. Všechna hlášení jsou kromě angličtiny také španělská. Na první dojem na mě Los Angeles působí jako „čisté město". Pohodlné metro, moderní ulice. Horší je to s dopravním spojením k odlehlejším částem obrovské aglomerace a já zjišťuji, že jsem večer schopen dojet pouze na Long Beach a dál už ne. Volám tedy Zdeňkovi, který k mému údivu neváhá a jede téměř hodinu autem, aby mě vyzvedl. Mezitím si zajdu do místní hospody na pivo - mají zde asi 10 druhů domácího speciálu. Docela mi chutná, a když se snědé sympatické servírce zmíním, že jsem Čech, donese mi zdarma po jedné deci od všech druhů...

Zhruba za hodinu se seznamuji se Zdeňkem, který mě doveze až k sobě domů a prý že u něj můžu 3 dny přespat. Nakonec od něj získávám i kontakt na Janu z Chicaga, abych měl kde přespat na severu.

V L.A. poprvé nabývám zkušenosti s drsným americkým suburbanismem. Kromě někdejšího stopování u dálnice za Barcelonou jsem neměl tušení, jak komplikovaný může být pohyb bez auta. Představte si, že každou neděli sedáte za volant a jedete například do kostela po pěti rampách, třech podjezdech, čtyřech nadjezdech, minete tři benzínky, dva „drive thru Burger Kingy" a jedno obrovské nákupní centrum s tak rozlehlým parkovištěm, že nevidíte z jedné strany na druhou. To je typický obrázek odlehlých částí pravé americké aglomerace. Jdete-li někam pěšky, už jste podezřelí a legitimují vás policajti. To potom buď sportujete nebo jste vážně divní. S chodcem se zde nepočítá, chodníky tu nejsou a silnice se nedají přejít. Z nápadu dopravit se do centra města hromadnou dopravou se stává noční můra a kombinací autobusů a metra mi to zabere cca 3 hodiny.

Většinu prvního dne v L.A. tak vlastně trávím jen cestováním do jeho centra. Pozitivním zjištěním je, že se to dá aspoň zrealizovat. Vynáším teď do nebes nejlepší systém MHD na světě, který lze při troše snahy objevit u nás v Praze.

Cestou zpátky se poprvé vezu vlakem. Americký Amtrak je doprava velmi pohodlná, avšak drahá. Do vlaku vás odbavují téměř stejně složitě jako do letadla. A stejně jako všechno, i vlaky v Americe mají vizáž mohutných obrněných kolosů, navíc dosti hlučných, protože pořád houkají. Večer se seznamuji s dalšími Čechy v L.A. Žije jich tu dost - většinou se jedná o lidi, kteří přijeli původně na rok, a nakonec tu jsou už třeba 10 let. Amerika se jim zalíbila, a protože mají prošlá víza, nemohli by se po vycestování nikdy vrátit zpět.

Spojené státy mají tu výhodu, že i s nižším vzděláním tady lze vybudovat slušnou kariéru a vydělávat peníze. Možná mi to nebudete věřit, ale průměrný Čech je daleko inteligentnější než průměrný Američan. V Amících se mísí lidská hloupost s ignorací. Většina lidí zde neřeší, co se děje kolem nich. Zajímá je jen „teď a tady a hlavně pro sebe". Mají jiný styl uvažování a jsou v něm už vychovaní, takže jim jejich naprosto nelogický způsob života nepřijde divný. V hlavě jim ani nedocvakne, že kdyby si koupili auto s třikrát nižší spotřebou, tak na tom vlastně ušetří. Že není něco v pořádku zjistí, až když rapidně vzrostou ceny benzínu. Americký průmysl je nastaven na domácí spotřebu a vyrábí schválně „kšunty", jejichž záruční doba by mohla být o několik let vyšší. Však se každý rok stará věc vyhodí a koupí se věc nová. No a všechno, co se sem importuje, zaplatí zelenými papírky se jménem dolar, neb si jich můžou natisknout, kolik chtějí...

Ale abych se dostal k samotnému pověstnému L.A. Je zde pár architektonických kousků, na něž jsem byl velmi zvědavý. Walt Disney Concert Hall od Gehryho je dle očekávání trošku slabší - některé konstrukční detaily rozdýchávám ještě teď. Extrémní reflekce světla způsobuje přehřívání okolních staveb i zrakové problémy řidičů, o problémech s deštěm a vodou škoda mluvit. Ku chvále Gehryho však nutno podotknout, že budova byla tvořena z vnitřku ven a prý má jednu z nejlepších akustik na světě. Do auditoria jsem se však bohužel nedostal, neboť filharmonie má uvnitř každý den zkoušky. Koneckonců Američané Gehryho skutečně zbožňují, jak jsem mohl vypozorovat i u svých kolegů v San Franciscu.

V LA mě docela nadchla katedrála od Rafaela Monea. Do protější stavby od Coop Himmelb(l)au mě nepustili, šmejdi. Pak se rozhoduji vyrazit do Hollywoodu, ale po zjištění, že tu opravdu, ale opravdu není vůbec nic k vidění, vyrážím na delší procházku směrem k Santa Monice. Mám vytipovanou jednu unikátní stavbičku z 20. let od rakouského architekta Schindlera. Zapadlý domeček uprostřed hustého křoví - oáza uprostřed velkoměsta. Bezkonkurenčně nejlepší věc, jakou jsem v celém Los Angeles navštívil. Bezpochyby ani místní obyvatelé nemají potuchy o tom, že  zde něco takového mají.

Do Santa Moniky nakonec cestuji autobusem, protože pěšky je to neproveditelné. Je to otočka asi tak na deset minut, protože jinak bych nestihl spoje zpátky k místu ubytování. Takže jsem vlastně nic neviděl. Nevadí - aspoň mám tu čest zahrát si v hollywoodském filmu, který se zrovna natáčí na nádraží. Nás cestující nechávají volně se pohybovat před kamerami - tak mě možná zahlédnete v dalším díle seriálu (či filmu?) Monk. Druhý den ráno mě Zdeněk odváží na letiště, já zdolávám ukrutné fronty a zbytečnou buzeraci u společnosti American Airlines a nakonec i s kytarou vylétám na sever - do Chicaga.

Už z letadla jsou vidět budovy čnící do ohromných výšek. Vysedám na letišti unikátního města, kde byl kdysi postaven první mrakodrap. O urbanismu a dalších věcech se v tomto článku zmiňovat nebudu, vypátrejte si sami historii Chicaga. Důležité je zmínit se o počasí - z letní Kalifornie se najednou ocitám uprostřed zimy, ještě včera tu prý byla trocha sněhu. Chicago je město především větrné - ohromné Michiganské jezero zdejší klima dost zásadním způsobem ovlivňuje. Na letišti se seznamuji s Janou a její kamarádkou, které mě rovnou vezou k sobě domů, což jsem samozřejmě také nečekal. Jak skvělé je mít kontakty po celém světě. Následně se seznamuji i s Daliborem a večer ještě s nějakým Pavlem.

Česká komunita v Chicagu však už není tolik početná jako v minulém století. O to více je tu Poláků - ti jsou opravdu všude. Mají vlastní čtvrť, kde se nemluví jinak než polsky a v jedné restauraci si dokonce povídám polsky se servírkou u mně dobře známého pivka Źywiec. Ostatní obyvatelé Chicaga Poláky moc nechválí - prý jsou denně v hospodě, jen v neděli jdou na mši... A pak zase do hospody. Polská čtvrť však není tolik známá jako černošský jih Chicaga, kde přetrval mafiánský duch města, a kde už snad ani policie nejezdí, protože tam platí vlastní zákony.

Do těchto koutů města se nedostanu. Večerní procházku končím v pověstném Millenium parku se zrcadlovou čočkou od Kapoora (mimochodem jeho výstava v Mnichově před dvěma lety patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy viděl), s Pritzker Pavilonem od Gehryho, ulitou od Zahy Hadid a tak dále. Každý sobotní večer je v Chicagu ohňostroj, jehož jsem svědkem. Druhý den ráno zahajuji v Oak parku, kde mám možnost vidět Wrightovy začátky. Je na co se dívat a z Wrightových vychytávek jako např. nepřímého osvětlení, piana vykonzolovaného do stěny nad schodištěm či podlahového vytápění,  mi jde ještě teď hlava kolem. Škoda, že se v jeho domě a studiu nesmělo fotit. Mám vyfoceny jen exteriéry - některé domy byly již vyzdobeny na Halloween. Architektura je prý „frozen music" a všichni Wrightovy studenti museli povinně hrát na nějaký hudební nástroj. No vida, už bych u něj mohl studovat...

Pokračuji procházkou tímto „železným" městem, křižovaným metrem vyvýšeným nad úroveň ulic. Atmosféra Chicaga má něco do sebe. Nakonec jej shledávám druhým nejlepším městem v USA z těch, která jsem navštívil - první příčku si už asi navždy udrží San Francisco. Jako třešničku na dortu si dám výjezd na vrcholek Sears Tower - stavby, která po dobu 25 let držela prvenství jakožto nejvyšší budova na světě. A propos - ona už se nejmenuje Sears Tower, nýbrž Willis Tower. Prostě se změnil vlastník. Je celkem logické, že všichni v Chicagu tuto změnu odmítají zaregistrovat. Před vlezením do výtahu absolvuji obvyklý screening a tradičně odmítám focení na zeleném pozadí, na němž vám mezitím vyfotošopí nějaký typický pohled z věže - to samé jsem již absolvoval při výletu na Alcatraz či Stratosphere Tower v Las Vegas. Za dvacet doláčů si pak můžete koupit fotku nevalné kvality s uměle vykonstruovaným pozadím - no prostě další z amerických úletů.

U Jany a Dalibora jsem pohoštěn s maximálním luxusem a na další cestování dostávám dokonce pořádnou sváču. Dva chicagské dny uběhly opět rychle a já mám před sebou noční jízdu Greyhoundem. Tento pravý americký zážitek totiž nemohu vynechat. Ano, jsou to ony dálkové autobusy, jimiž cestují za pakatel nejnižší sociální vrstvy, bezdomovci s krabicemi, kde řidič má u sebe snad i pistoli. Mně se však při cestě nic nestalo, až na tu velkou gorilu, která nakládala batohy do zavazadlového prostoru, a která mi asi celý obsah batohu zničila... Nakonec úspěšně projíždím Illinois, Indianu a Ohio, až po čtvrté hodině ranní stanu v Pensylvánii - přesněji řečeno v Pittsburghu, kde ještě takhle po ránu stihnu nafotit aspoň PPG palác od Philipa Johnsona a z dálky zahlédnout Mellone Arenu. Z průmyslového Pittsburghu toho moc nestíhám, ale působí na mě jako supermoderní uhlazené město. Spěchám na letiště, kde ráno půjčuji znovu auto - tentokrát to bude Hyundai Accent a já vyrážím na jeden den a noc směr Fallingwater. Moje štace se blíží k vrcholu. A vrchol to skutečně bude... O tom zase příště - tentokrát již v posledním díle tohoto seriálu.

 

Zobrazeno 2128×

Komentáře

DiváBára

hej fajné!=)<br />
už jsem zaregistrovala dříve, že takhle píšeš, ale snad poprvé četla...=) myslím, že dnešní odpoledne budu mít co číst...=)

dadinka

Jako obvykle hezké - a krásné fotky. Dík.

jurysek

Hej chlape díky za tvoje fotky a postřehy...čekal jsem zase jenom tuctové momentky od Niagárů a Grnad Canyonu ale ta architektura mě úplně dostala...nečekal jsem že mají v USA takový vkus.. Díky!

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona