Americká štace 9

2. 10. 2009 6:27
Rubrika: Americká štace

V Čechách to teď žije papežem a ještě asi chvíli žít bude (uvidíme, jak dlouho vám to vydrží:), nicméně já jsem si svých V.I.P. setkání s ním užil dostatečně a je čas přenechat své místo jiným. Takže mě absence ve Staré Boleslavi či v Brně vůbec nemrzí, ba možná naopak. Žiju teď totiž trochu něčím jiným, asi méně duchovním - ale při mém osamoceném putování krajinou za velkou louží si buďte jisti, že padne nejeden desátek...

Ano. Jsem již na cestě napříč USA a na nějaké rozepisování nezbývá čas. Protože není moc příležitostí být takto online, pokusím se to sem všechno naházet, než zas budu mimo dosah jakéhokoliv Signálu.(cz). 0všem než se dostanu k sepisování cestovního deníku (což bude následovat posléze a bude to mazec), tak si poslední zmínku o americké štaci zaslouží můj pobyt ve Friscu.

Předposlední prodloužený víkend začíná obědem s brazilským spolubydlou Janem v brazilské restauraci. Zaplatili jsme paušální cenu a pak jen sledovali, jak nám byly postupně servírovány rozličné druhy masa připravené na všemožné způsoby až k prasknutí. Skutečně vynikající a totálně vyčerpávající oběd.

Je pátek odpoledne a konečně dochází k dlouho slibovanému výletu s Lenkou k věhlasné rekreační oblasti jezera Tahoe. Od San Francisca možná více než 5 hodin jízdy - v Americe však žádná vzdálenost. Řada obyvatel z Bay Area tam jezdí prakticky každý víkend „na chatu". Je to také znát na pátečním provozu. Ono vymotat se přes věčně ucpaný Bay Bridge je zážitek, daleko horší než dostat se v dopravní špičce přes most v Litoměřicích.. To ještě netuším, že za týden se budu vymotávat stejným způsobem sám při definitivním opouštění města svatého Františka.

Tentokrát jsme rozhodnuti strávit první noc v některém z vytipovaných campů v lese Eldorado. Po chvíli bloudění a užívání si atmosféry „ztraceni uprostřed tmavého lesa plném medvědů, zato s čerstvým voňavým vzduchem", docházíme ke zjištění, že vytipovaný camp je zavřený. Nevadí, kempů jsou tam mraky, zůstáváme tedy v jiném. V národních parcích je většinou zakázáno stanovat mimo campground a my máme výhodu, že je už po sezoně. Po zářijovém „Labor Day Weekend" to Amíci většinou definitivně zabalí a kempy už není třeba si rezervovat. A během října se pak postupně zavírají. V řadě z nich totiž přichází první sníh. Většinou to tady funguje tak, že přijedete, vyberete si očíslované místečko a u vjezdu vhodíte do obálky příslušnou částku.

Tohle by u nás rozhodně nefungovalo. Holt jiný kraj jiný mrav. To samé představují samoobslužné kasy v supermarketech, kde si sami namarkujete, co jste koupili. Američané jsou poctiví a dodržují úmluvy. Přesto jejich zodpovědnost není taková, jak by se na první pohled zdálo a nedá se srovnat např. s Australany, kteří v Sydney mají vodu zdarma a přesto s ní (nejspíš právě proto) šetří. Sydneyští obyvatelé jsou si zkrátka vědomi hodnoty pitné vody, které mají nedostatek. A tohle je zřejmě stěžejní, mnou vypozorovaný rozdíl mezi nimi a Američany.

Jakmile jde totiž o konzum, stává se každý Amík ignorantem nejvyššího kalibru. Na necelých 5% obyvatel USA ze světové populace připadá kolem 30% ze světové spotřeby energie. Logicky uvažující člověk si jistě řekne, že tady není něco v pořádku. A na způsobu amerického života je to skutečně vidět. Bohužel běžnému Američanovi vůbec nedochází, co vlastně způsobuje. Je to dáno zřejmě výchovou - normální nepříliš zcestovalý Amík netuší, že někde v Africe umírají lidé hladem. Zajímá ho, má-li teď a tady dostatek jídla, benzínu a příjmu televize. O svět okolo se začne starat teprve až ve chvíli, kdy dojde například ke zdražení pohonných hmot. To pak najednou začnou Američani uvažovat a řeknou si: „kurňa, když prodám svého hummera a koupím si auto s trojnásobně nižší spotřebou, tak se mi to docela rychle vrátí..."

Tato neřízená americká spotřeba se projevuje také ve kvalitě prodávaných věcí - zdejší průmysl žije výhradně z domácí spotřeby, a proto se vyrábí „shit stuff", který můžete po roce užívání vyhodit a koupit nový. Běžná Amík opět netuší, že například mikrovlná trouba, televize nebo oblečení může mít větší životnost než jeden rok... Zajímalo by mě, kdy nějaký Američan prozře a dojde ke zjištění, že není tak bohatý, aby si mohl kupovat levné věci. Vězte, že většina elektroniky, softwaru i ostatních věcí denního užívání lze vyrobit mnohonásobně lépe a za menší výrobní cenu... „Neviditelná ruka trhu" si však poradí i s těmito marketingovými bulíky na našich nosech.

Teď ale zpět k zážitkům: Cesta s Lenkou v jejím autě probíhá příjemně, neboť si máme hodně co říct. Společný vystudovaný gympl, stejný styl poslouchané muziky, stejná láska k Českému Středohoří, obsáhlý rozhled i nadhled a zdá se, že i mnoho společných názorů. A kde se s Lenkou neshodnu, tam mě ona díky své ukecanosti nepustí ke slovu... A tak raději mlčím a nechám ji v jejích představách. Někdy je to lepší. Jinak o této mladé slečně asi ještě v budoucnu uslyšíme, protože zrovna teď měla v Kalifornii otevíračku jakéhosi inkubátoru pro výzkum, kam budou jezdit například Ph.D. studenti z ČVUT. Obdivuji Lenčinu víru v českou vědu a vůbec její vrchovatou seberealizaci a zápal pro vytváření hodnot. Říkala mi, že dokonce specialisti z NASA se jezdí učit od našich studentů. Minulý týden přivítala pár českých profesorů a v následujících dnech za ní pro změnu přijede její kamarád Tomáš Sedláček, který se na západním pobřeží ujme několika přednášek - jakožto jeden z pěti ekonomů budoucnosti vyhlášených Yale University je v USA dost známý. Škoda, že už s ním nebudu moct také „zakalit"...

No, už zase odbočuji od tématu: Noc zakončujeme při popíjení dobrého plzeňského piva a prázdné láhve spolu s veškerým jídlem ukládáme do speciálních plechových skříní, kterými je vybaveno každé kempové místečko. Ochrana proti medvědům. Z bear-boxů se tak na dnešní noc stávají beer-boxy. Stan nakonec nestavíme, je teplo, jasno a proč tedy nespat rovnou pod hvězdami.

Medvědy jsme nakonec neviděli, zato spoustu veverek a malinkých chipmunků, kterých je všude nesčetně - kdo jste jako malí sledovali seriál Chip a Dale, víte o jaké zvířátko se jedná. Ráno dorážíme k Lake Tahoe. Tady se rozhodujeme na doporučení Visitors Centra vyšlápnout Pacific Crest Trail k horským jezerům, ale bohužel americký systém značení cest není tak promakaný jako ten český, (který je samozřejmě nejlepší na světě), a mapa sestavená z několika nesmyslných čar je také k ničemu. Zachraňuje nás až skupinka domorodců, kteří nás dovedou k začátku trailu, jehož hledáním jsme však ztratili už dost času. Přesto je výlet povedený a máme vskutku pravé poutnické tempo, které bych od „kancelářské holčiny" vůbec nečekal. Další místo k přespání hledáme opět již za tmy a tak je nám jméno vytipovaného kempu - Bay View - k ničemu. Navíc je tento kemp beznadějně plný, ale dál rozhodně už nejedeme. Však nad ním je místa k ležení dost. A ještě k tomu zde potkáváme dva Čechy, kteří kromě baterky nabízí i část z jejich místečka, jež je už také mimo oficiální kemp. Prý je za něj stejně místní ranger zkasíroval, ale na nás si už nikdo nedošlápl, takže jsme nakonec přespali zcela zdarma. Pobaveně ještě poslouchám historku vyprávěnou chlapíkem od Liberce, kdy ranger na dotaz po bear-boxech přičuchnul k zavazadlovému prostoru jejich auta a řekl: „to je dobrý..." Nevím, zda měl lepší čich než medvědi, ale ani tuto noc se našemu autu nic nestalo, ač v něm bylo veškeré jídlo včetně červeného vína, které jsme kvůli únavě nakonec ani neotevřeli.

Ráno moudřejší večera a dopoledne jsme s Lenkou vyšplhali na super skálu s ještě víc super výhledem na okolní jezera. Všechno si určitě budete moct prohlédnout na fotkách a nemá cenu se o tom více rozepisovat. Cestou zpět ještě zastávka v Sacramentu, které mě však kromě jednoho bloku rádoby historických baráků ve stylu divokého západu a nesnesitelného vedra vůbec nezaujalo. Jak rádi jsme opět přijížděli do chladného San Francisca ponořeného do mlhy - rozdíl teplot mezi ním a Sacramentem byl více než 30° Fahrenheit.

Přede mnou je poslední pracovní týden a dostavuje se trocha nostalgie. Přece jen jsem u Page and Turnbull nechal kus svého architektonického života. Ve středu jsem zvaný kolegy na oběd a ve čtvrtek dokonce na snídani přímo se šéfem, a to - podržte se - ve Fairmont hotelu. No, snídaně v nejdražším hotelu v San Franciscu je skutečně luxusní zážitek. Tento den také konečně poprvé navštěvuji nynější VC Morris Gift Shop - Wrightova stavba přímo v srdci San Francisca, o níž jsem před tím ani nevěděl. Interiér je úžasný, exteriér povznášející a už teď se nemohu dočkat zážitků, které mě snad ještě čekají. Škoda, že se tam nesmí fotit...

V pátek se v officu kvůli mě ještě pořádá Farewell Happy Hour a já dostávám dárek v podobě pohledů se vzkazy od kolegů. Na oplátku obdaruji několik nejbližších spolupracovníků knihami o Litoměřicích, ať si užijí také něco z pravé historie. Jen mi vrtá hlavou, zda si mě u PaT tolik váží, že kvůli mě pořádají speciální party, anebo oslavují, že už konečně vypadnu :-)

Každopádně pravá Farewell Party přichází teprve večer, kdy svůj odjezd zapíjím s Janem. Přijela za ním bývalá spolužačka z Japonska a dozvídám se, že se s ní budu moci setkat za týden v Las Vegas. No uvidíme...

Na závěr bych ještě v bodech srhnul několik postřehů ze San Francisca, které se mi doposud nepodařilo do žádného dílu tohoto seriálu procpat:

-          Móda: V San Franciscu můžete vyrazit na ulici v čem vás napadne a nebudete si připadat divně, přestože americký main stream botasek, džínsů a kšiltovek převažuje. Zdá se, že velmi populární je tetování. A co moje mužské oko zaujalo - ženská záliba ve vysokých podpatcích...

-          Doprava: Ve městech velmi přetížená. Autem se tu jezdí hodně, bezpečně a strašně pomalu. Všude jsou stopky a je-li křižovatka bez semaforů, pak má přednost ten, kdo přijede první, případně se auta v obou směrech postupně prostřídají. V Americe je velmi levný benzín a to i v Kalifornii, která je jinak ve všech ohledech o mnoho dražší než v ostatních státech. Řekne-li se hromadná doprava, pak se mi vybaví dráty natažené po celé délce oken autobusu, trolejbusu či tramvaje, za něž musíte pořádně zatáhnout, chcete-li na další zastávce vystoupit. Stop-request se provádí zásadně tímto způsobem a ne tlačítky jako je tomu nás. Jinak Američani se neostýchají volat Call Center hromadné dopravy například s požadavkem: „Stojím na té a té zastávce a chci vědět, kdy mi jede další bus". „Za minutu", zní většinou odpověď... Polohy jednotlivých vozidel MHD jsou sledovány, většina zastávek je vybavena digitální tabulí s časovými údaji. Co se týče celé Ameriky, tak San Francisco a Bay Area je na tom s hromadnou dopravou velmi dobře. V jiných městech jste bez auta ztraceni... A co třeba vlaky? Hustá železniční síť, jako je například u nás, je v USA něco nemyslitelného. Amtrak vypravuje pár dalekomilných rychlíků denně, ale jinak je tento způsob dopravy prakticky neznámý. Jan z Brazílie se mi dokonce svěřil, že nikdy v životě ještě nejel vlakem jako takovým - pouze příměstským metrem. Důležité distance jsou dobře propojeny Grayhound autobusy, ale těmi cestují většinou nejchudší vrstvy obyvatel a chce-li být člověk trochu flexibilní, je auto prakticky nutnost.

-          Obrovský mix kultur: Za všechno jeden příklad, který mě velmi zaujal - kolega z práce, sám pocházející z Anglie, má za ženu Japonku a spolu mají dvě roztomilé japonsko-evropské děti. Jak jsem viděl při společném barbeque, není zde žádný konflikt...

-          Architektonická prestiž: Inu, na rozdíl od ČR tu být architektem již něco znamená, i když sami Amíci si stěžují, že je toto povolání také nedoceněno. Chtělo-li by se mi a zůstal-li bych tu - a ta možnost tu samozřejmě je - přišel bych si na více než trojnásobný plat, než s jakým budu muset počítat u nás. Ovšem prestiží zde nemyslím peníze. Jde o postavení ve společnosti obecně.

-          Národní hrdost: dokáže občas hraničit až s krajním nacionalismem. Podle nějakého průzkumu Američani suverénně vyhráli soutěž o nejvíce nacionalisticky smýšlející národ, vzadu nechali i Němce. Přitom je zajímavé, že žádný americký národ jako takový vlastně neexistuje. Je to pestrá směsice imigrantů z celého světa. Přesto všude vlají americké vlajky, americký prezident je téměř modla a dojem ve smyslu „jsem Američan, kdo je víc" je cítit na každém rohu. Souvisí s tím i jakási nevědomost o ostatním světě. Já jsem měl štěstí a setkal jsem se většinou s lidmi, kteří o Česku věděli dost, nicméně tradiční Amík žije ještě s představou Československa. Američané si taky myslí, že mají nejlepší pokrytí signálem, nejrychlejší internet a dost se tím chvástají. Některé lidi zajímalo, zda u nás máme supermarkety. Div, že se mne nikdo zatím nezeptal, zda už u nás máme elektřinu. Když jsem jednoho namachrovaného Američana uzemnil sdělením, jakou rychlost má internet na našich vysokoškolských kolejích, nechtěl tomu vůbec věřit a tvrdil mi, že se určitě mýlím....

-          Víra a lidé: Spojené státy jsou věřící. A pominu-li výše zmíněné ignorantství ve vztahu ke zbytku světa, pak jsou to lidé velmi otevření, srdeční a poctiví, což lze vypozorovat spíše v menších městech, na venkově či při výletech. Poctivostí a opravdovostí zdejší obyvatelé převyšují naši českou malost - přiznám se, také jsem měl zprvu plán uchýlit se k čecháčkovskému stylu. Nechtělo se mi utrácet za půjčení GPS navigaci od autopůjčovny, tak jsem si řekl, že gpsku rovnou koupím a po 14 dnech užívání vrátím, neboť na veškeré zakoupené zboží zde máte většinou servisní lhůtu... Nakonec jsem si ale GPS půjčil. A dobře jsem udělal, ovšem k tomu se dostanu v další štaci....

Zobrazeno 1922×

Komentáře

Marie Křehotová

no prostě krása...

dadinka

Hezké a zajímavé...a krásné fotky.

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona