Americká štace 8

17. 9. 2009 9:09
Rubrika: Americká štace

Když jsem psal první díl americké štace, netušil jsem, že bude mít tolik pokračování. Navíc to nejlepší je možná ještě stále přede mnou. Našel jsem si teď chvíli času, a tak se můžete už poosmé začíst do řádků o okouzlující a zároveň bláznivé Americe.

Začněme trochou kultury. V minulém týdnu jsem stihl využít city pass, který mi tu nechali čeští přátelé a navštívil jsem zdarma Muzeum of Modern Art. Je to již druhé muzeum od Maria Botty, které jsem kdy navštívil (to první bylo Tinquely muzeum ve švýcarské Basileji). Koncepce všech Bottových staveb je podobná a nutno říct, že Mario Botta je mistrem výstavních prostor. Jeho řešení, vycházející ze základní geometrie, standardních materiálů a hry se světlem, je vcelku geniální. Dojem ze stavby byl lepší než dojem z expozice, ale to je možná způsobeno tím, že už jsem moc zmlsaný a věcí od Duchampa, Mondriana, Rauschenberga či Warhola jsem viděl už hodně. Zajímavé byly některé části z výstavy současné japonské fotografie a díla mexických umělců...

Na další den jsem se těšil ještě víc, neboť jsem si naplánoval (opět zadarmo) prohlídku De Young Muzea. Kluci Herzog a de Meuron opět nezklamali a ten barák jsem si fakt vychutnal. Stavba perfektně pasující do prostředí Golden Gate parku. Dotažené detaily. Expozice sama o sobě zas tolik zajímavá není, ale v tomto prostoru dostává velmi působivou dimenzi. Jediné, co mi návštěvu muzea pokazilo, byli otravní dozorci, nápadně připomínající české galerijní důchodce například ve Veletržáku, kteří mě neustále nutili sundávat batoh ze zad a zakazovali fotit. Po zkušenostech z galerií po celém světě jsem si zvykl tyto praštěné zákazy ignorovat. HdeM totiž při projektování na něco zapomněli (možná úmyslně?) - v celé budově jsem nenašel šatnu nebo skříňky. Takže nechápu, proč se důchodci rozčilovali nad mým batohem...

V části De Young muzea je v současné době výstava Tutanchamon, která zavítala před časem i do Česka. Protože bych si za ni musel připlatit, nešel jsem tam a radši jsem si dal třešiničku na dortu - vyjel jsem výtahem do horníha patra věže tohoto muzea s fasádou z nepravidelně perforovaného plechu. Je odsud parádní výhled na San Francisco a okolí.

Aby té kultury nebylo málo, cestou jsem narazil nejprve na open air koncert SF filharmonie a o kus dále na volné taneční swingové odpoledne. Odhadem sto tanečních párů, puštěná hudba ze třicátých let a tancování jen tak na ulici. Bylo to hezké zpestření mojí procházky, škoda že jsem neměl po ruce žádnou tanečnici...

Nakonec jsem ještě stihl zajít do Legion of Honour, kde je největší sbírka „fine art" v Kalifornii. Přišel jsem tam zrovna ve chvíli, kdy probíhal varhanní koncert, tak jsem měl celou prohlídku podbarvenou hudbou, rozléhající se po celé budově. Ač jsem hledal jak jsem hledal, nenašel jsem píšťaly varhan. Jsou zazděny nad klenbou ve foyer.

Legion of Honour je součástí Presidia - obrovského parku jižně od mostu přes Golden Gate zátoku, původně sloužící jako pevnost Španělů, branící záliv před nepřáteli, později patřící Mexiku a nakonec sloužící jako základna americké armády. Nyní je to národní park a postupně se mění v jakousi kulturně-přírodní oblast. Muzeum Walta Disneye, na němž teď trávím nejvíce času, vzniká právě tam - přestavbou a dostavbou stávajícího komplexu budov. Slavnostní otevření je naplánováno již na 1. října a americká média jsou toho plná. Odkazy např. zde: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, .....................

Trávím teď čas na record drawings. Jejich dead-line je 5. října a budeme mít co dělat, abychom to stihli. V současné době jsem jediný, kdo na tom pracuje, ale kolegové to za mě budou muset dokončit. Aspoň si nemohu stěžovat na nedostatek práce. A ani na nedostatek peněz. Nadace Walta Disneyho zjevně nevěděla, co s nimi, a tak si od hlavního architekta - což je právě Page and Turnbull - nechala nadělat hodně výkresů. Zdokumentovaný je každý sebemenší detail. Mimochodem, je to projekt za 400 milionů dolarů...

Zrovna včera ke mně přišel kolega project manager a řekl: „čím rychleji to budeš mít hotové, tím víc Martini pak můžeš vypít během neoficiálního openingu:)." Neveřejná otvíračka je už příští týden a samozřejmě jsem jako jeden z architektů zván. Bude to moje definitivně poslední akce v San Franciscu. Zván jsem byl ještě kolegy na zápas baseballu nebo amerického fotbalu, abych si užil Ameriku do morku kostí, jenže to už asi nestihnu... Americký fotbal tu běží na obrazovce ve všech restauracích včetně čínských. Co na tomhle sportu ti Amíci vidí, nevím.

Mile mě však překvapilo, že sami američtí kolegové si občas dělají srandu sami ze sebe a z americké „kultury" a „nehistorické historie". Zejména mí dva mladí spolupracovníci mají smysl pro kvalitní humor a práce se často proměňuje ve velkou zábavu. V týdnu proběhla v „officu" velká oslava - prezident sir Jay Gordon Turnbull měl 70. narozeniny. Je to zkušený architekt, velmi noblesní pán, přirozená autorita. (neodpustím si na tomto místě rejpnutí - Turnbull si samozřejmě svou autoritu nepotřebuje upevňovat pseudotituly typu: "emeritní generální vikář" - to jsem se zas nedávno u jedné nejmenované zmínky velice pobavil). I přes finanční krizi si Turnbullova kancelář vede velmi dobře a v současné době se chystá dokonce rozšiřování poboček v Sacramentu a Los Angeles.

Můj spolubydlič, který si u mě vysloužil přezdívku Honza z Brazílie (jmenuje se totiž Jan [džen]), je také typický student architektury. Denně se vrací ze školy kolem 2. ráno a v 7 už je opět na cestě tam... Moří se teď s nějakým projektem v Oaklandu. Chudák, neví teď kudy kam. Já jsem se naopak dozvěděl zadání všech atelierů na Fatulu pro další semestr a taky nevím kudy kam. Myslel jsem, že vzhledem k nedostatku času zvolím více flákací řešení, ale některé projekty zní až moc lákavě, že asi neodolám a budu opět dobrovolně potit krev...

Ale abych neodběhl úplně od tématu: Brazilec je - jak jinak - velký socker fanda (slovo socker nepochází od socek - to jen pozn. pro panověě). Má velký přehled. Nejlepší fotbalista na světě je podle něj Kaká, ale z českých zná jen Petra Čecha a Nedvěda, např. jméno Rosický mu nic neříká. Při rozhovorech s ním ovšem zjišťuji, kolik toho vůbec nevím o Brazílii, až se musím před ním skoro stydět. Například mě překvapilo, kolik je v Brazílii Japonců. Jinak jeho oba rodiče jsou architekti - máma postavila všechna zdravotnická zařízení ve státu Sao Paulo, táta staví modlitebny pro mormony, z čehož má hodně peněz :)

Jan mě chtěl vzít v sobotu do brazilské restaurace, jenže ta byla beznadějně plná a všechna místa rezervovaná, tak jsme změnili plán a skončili jsme kde jinde než v Café Prague. Pro Brazilce jsem objednal svíčkovou a pro jeho korejského kamaráda vepřo-knedlo-zelo. Korejec nevěděl, co si počít s knedlíky, tak je bral do ruky a přikusoval k masu jako chleba. Všechno jsme to spláchli Krušovicemi a rozhovorem s Amíkem, který uměl pár slov česky - byl v naší zemi už mnohokrát a má ji velmi rád.

Zato na hotelu, kde bydlím, musím borce na recepci neustále vyvádět z omylu. Pořád si myslí, že jsem z Itálie. Nevím proč. Předevčírem také padla představa o tomto hotelu jako o čistém. I tady jsme jeden večer s Janem zabili pořádně tučného švába. By člověk nevěřil, jak jsou ty potvory rychlé...

Co se týče jazyka, tak za dva a půl měsíce jsem si zvykl i na záhadné americké výrazy - například jsem se zde ještě nesetkal s pojmem „toilet". Záchod je tu všude prostě „restroom". Netušil jsem, jak často se v Americe používá slovíčko „figure out" - také jsem ho prakticky neznal. A pak jsou tu zajímavé zkratky, používané i v textech na architektonických výkresech, jako např. @ - at, xsing - crossing, w/ - with ....

Na používání imperiálního systému už jsem si jakž takž zvykl. Zatímco v Británii a všude jinde ve světě se snaží přeorientovat na metry, jen Američani stále ne a ne se zbavit používání stop, palců, galonů a pint...

A co ještě zajímavého se v poslední době událo? Tak především jsem zažil svoje první zemětřesení v životě. Ale bylo opravdu jen malinkaté, takže jsem si ho pořádně nevychutnal. Je to tu vcelku normální. O víkendu jsem se též setkal s další Češkou z okolí San Francisca - ba dokonce přímo s další rodilou Litoměřičankou. Lída, sestra dvou panověě, mi dnes půjčila stan na moje cestování. Měl bych jí ho vrátit přes nějakého dalšího kamaráda v Los Angeles. Mít přátele všude po světě se prostě vyplatí. Nakonec jsem se s Ludmilou v Oaklandu rozloučil a samozřejmě popřál vše nejlepší k svátku. Name Day v Americe nevedou, ani Brazilec nic takového neslaví.

S druhou Litoměřičankou Lenkou se naopak chystáme o víkendu vyrazit někam do přírody. V plánu je jedno z nejvýše položených, nejčistších a nejhlubších jezer na světě - Lake Tahoe a rozsáhlý les Eldorado. Chtěl jsem stanovat jen tak někde ve volné přírodě, ale Lenka se bojí medvědů, tak se holt podřídím a zarezervuji místečko v nějakém kempu. Ne že by medvědi napadali lidi - to zpravidla nedělají, pokud nemají důvod - ale prý stačí igelitka v autě, aby se k ní za cenu rozbití okýnka dostali... Medvědi si tu na lidi zvykli a jsou čím dál více drzí. Já si tak říkám, že by náhodou nebylo úplně tak od věci se s nějakým méďou setkat, abych měl zážitky z Ameriky se vším všudy. Třeba se to poštěstí. Většinou jsem totiž štěstí na zvířata měl, zejména na vzteklé lišky a zdivočelé psy v Rumunusku... (to jen taková asociace k Pepově fíku na facebooku:)

O mých poutnických plánech, zkušenostech s půjčováním auta atd. se rozepíšu třeba příště, pokud bude čas. Teď už je to dlouhý dost. See ya.

Zobrazeno 3236×

Komentáře

Marie Křehotová

konečně jsem se utrahla a našla kousek času na přečtení další americké štace v pořadí. je to vždy poutavé čtení a krásné.<br />
k méďům... také se prý tádi zatoulají někdy i do kempů...přeji hodně zdaru v dalším putování...

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona