Americká štace 7

Zdá se, že je tu jeden z posledních dílů americké štace, neb čas v USA se krátí a teď už nebude moc prostoru na sepisování dalších postřehů, kterých je však stále požehnaně. Stručně řečeno: Bůh si to zas vodí, že bys žasnul. Jak? To se dočtete dál.

Tak předně se mi opět, již potřetí, vyměnil spolubydlící na pokoji. K mému úžasu se jedná o borce z Brazílie a co víc - je to student architektury. I proto je naším úplně prvním tématem rozhovoru kdo jiný než Oscar Niemeyer.

Spolubydla je šikmooký, což mi na Brazilce zprvu nedávalo smysl, ale po zjištění, že má rodiče původem z Japonska, se to vyjasnilo. Japonsky však už  moc nemluví - jen portugalsky a anglicky. Je přímo ze Sao Paula a když mu říkám, že bydlí ve městě s vyšším počtem obyvatel než celá naše republika, nechce tomu ani moc věřit. Začíná tu studium v master degree na SF Academy of Arts. Ukazoval mi svoje portfolio, díky němuž byl do navazujícího studia přijat a musím otevřeně říct: nic moc. Jen pár fotek modýlků připomínajících naše paneláky, divné pokusy o renderování a výkresy škoda mluvit... Vystudovat zdejší akademii tedy zřejmě nebude problém. Ovšem ty peníze, které musí každý americký vysokoškolský student platit, nezávidím. Těším se, že Jana (čti Džen) vezmu opět do české hospody, aby zakusil něco z naší kultury a na oplátku od něj budu nasávat informace o studiu architektury v Brazílii i USA. Jako zajímavá se mi jeví informace, že architekturu v Brazílii studují z 90% ženy. No a jak to tak vypadá, bude i hodně diskuzí o fotbalu. Jan je totiž Brazilec když ne tělem, tak aspoň duší. Zatímco Brazílie si v derby s Argentinou poradila, Češi se Slováky to zas potento...

Je teď pondělí a mám volno, protože je svátek práce - labor day. Mám za sebou víkend strávený ve společnosti tří Čechů, kteří sem přijeli z Floridy, kde je o dost tepleji. A zase se potvrzuje můj názor - nebýt facebooku, ani bych se nedozvěděl, že tu budou. A tak mohu v PÁTEK večer přivítat Katku, Markétu a Pepu, které tak trochu znám přece už nějaký ten PÁTEK. „No jo, turisti", říkám si a pomáhám jim vláčet od stanice BARTU mraky zavazadel k hotelu. Ubytovali se na stejném místě, kde přežívám já, takže se to může tmelit. Zmíněné dvě holčiny pracovaly doteď v rámci programu Work and Travel v restauraci v jednom z floridských turistických letovisek a teď mají čas na cestování. Kalifornie a národní parky v okolí byla jejich jasná volba. Pepa jakožto manžel Markéty za nimi přiletěl před pár dny. Ještě týž páteční večer je stíhám vzít do Café Prague - tentokrát do druhého v San Franciscu, kde jsem předtím ještě nebyl. Nabídka je tu téměř totožná jako v tom prvním, jen ceny jsou tu o něco vyšší. Nacházíme se totiž v atraktivnější části Frisca - ve Financial District. Za doprovodu české folklorní muziky zbaštíme každý svou svíčkovou, zapijeme to pořádným tuplákem Krušovic a Plzně a odebéřeme se do hajan, neboť jsme všichni logicky dost unaveni.

Moji hosté si prozíravě kupují CityPass, který jim zajistí na týden dopravu zdarma a vstupy do vybraných atrakcí. A co se nestihne, to mi tu zůstane a já to můžu v průběhu příštího víkendu zadarmo obejít :) Nejdřív nasedáme do Cable Car a konečně mám i já možnost svézt se touto unikátní lanovkou na druhou stranu kopce. Pak navštěvujeme atrakce, kde už jsem vesměs byl, tudíž českou skupinku vždy na chvíli opustím, protože platit za ně znovu se mi jaksi nechce. Fisherman's Wharf, projížďka lodí pod Golden Gate Bridge, podmořské Akvárium. Poté pokračujeme na Coit Tower - viditelnost je dnes chabá. Den zakončujeme ve vietnamské restauraci a u lahve speciálního kalifornského vína Zinfandel na pokoji.

V neděli se poprvé dostávám do interiéru The Cathedral of Saint Mary of the Assumption (Nanebevzetí Panny Marie), protože jsme se rozhodli jít tam na mši svatou. Není to vůbec špatné. Aniž bych tuto stavbu před dvěma lety podrobněji znal, použil jsem téměř stejný koncept na svůj projekt řeckokatolického kostela (včetně bazilikálního osvětlení). S tím rozdílem, že sídlo zdejšího arcibiskupa bylo vystaveno po 2. vatikánském koncilu a prostorové uspořádání je tak více zaměřené na společenství. Kdežto já jsem pro byzantský ritus řeckokatolíků použil linie směřující jednoznačně k Mysteriu (více zde). Podobnost mého projektu s Nervim je čistě náhodná. Asi opisoval :) Zvenku bunkr (St.Mary's Cathedral je zde přezdívaná jako "washing machine agitator"), uvnitř však návštěvník objeví smysl architektonické koncepce. Mimochodem nezávidím statikovi, který to počítal...

Pier Luigi Nervi, Pietro Belluschi, John Michael Lee, Paul A. Ryan and Angus McSweeney, 1967:

Filip Štěpán Landa, 2008:

Odpolední program začínáme v obchoďáku, kde pomáháme Markétě vybrat nový laptop. Ceny notebooků jsou tu přece jen o třídu nižší než u nás a vyplatí se. Pak zastávka v čínské restauraci a Academy of Science v Golden Gate Parku. Škoda, že jsme na prohlídku měli už jen poslední hodinu, protože zavíračka byla už v pět. Nakonec jsme tedy nestihli ani planetárium, i tak jsem si vychutnal známé zelené střechy a vůbec celý tenhle barák od Renza Piana. Pak se rozhodujeme projít si Hight Street a dojet k oceánu, kde jsme svědky parádního západu slunce. Protože jsme v Kalifornii, nesmí chybět ochutnání margarity v mexické restauraci. No a dnes už mě milí Češi opustili a vyrazili na svých čtrnáct dní cestování...

Začínám uvažovat o půjčce auta - je to jediný způsob, jak se pohodlně dostat tam, kam budu chtít. Bohužel samotnému se mi to pěkně prodraží, i když například benzín je v Americe více než dvakrát levnější než u nás. Za galon (téměř 4 litry) zaplatíte kolem tří dolarů. Zatím se mi rýsuje plán s kombinací všech možných způsobů dopravy. Jinak jsem se asi ještě nikde nezmínil o řízení - Američani mají silná auta, přitom se tu ale jezdí hodně pomalu. Co jsem slyšel od přátel, na Floridě je typicky obvyklé jezdit autem i na velmi krátké vzdálenosti, každý tam má minimálně tři auta a frčí tam americké typy velkých aut. Tady na západě mi lidé připadají skromnější - občas jdou i pěšky, nesmyslně obrovských trucků jsem tu viděl jen pár a mezi značkami tu snad převládají japonské automobilky. Automatická převodovka je samozřejmostí.

Co se týče práce, tak už mi začíná hrabat z oněch 448 konstrukčních detailů, které mi během měsíce prošly pod rukama. Snad už se naše práce na muzeu Walta Disneye chýlí ke konci. Minulý týden jsem však strávil na jiném projektu - vlakovém nádraží v Sacramentu...

Jdu teď navštívit Exploratorium - muzeum s interaktivní expozicí, plné fyzikálních hrátek se světlem, zvukem, optickými klamy, barvami, elektřinou... Cestou určitě zase potkám onoho šestiletého chlapečka, hrajícího na ulici každý den na trubku. Přijde si asi na pěkný balík peněz. Začínal „svůj job" zhruba spolu se mnou a zprvu se držel jen na třech tónech. Postupně se zlepšil na celou stupnici a teď po dvou měsících je slyšet velký pokrok. Však také trénuje snad každý den. Až budu odjíždět, bude z něho profesionální hráč. Já naopak začínám zcela vážně uvažovat o koupi nové kytary. Cenově by se mi to totiž vyplatilo a navíc - kdo v ČR se může pochlubit kytarou ze San Francisca... :)

All right. For now that's it. Počkejte si na fotky, následující várka bude stát zato.