Americká štace 6

Nechce se mi věřit, že tenhle blog má mezi sledovanými 37 uživatelů Signaly.cz... To abych tady skončil s  ochablostmi a začal konečně psát něco normálního. O americké štaci toho lze napsat určitě ještě víc, ale poslední dobou není „čas na svoje hlavy". Tento den však udělám výjimku a  že jste to vy, nasázím sem další ochablost ;-)

Během minulých dnů se opět stihlo uskutečnit tolik věcí, že nevím, čím začít. Začnu novým spolubydličem. Jak jste se mohli dočíst minule, smoker Joseph se vypařil a už jsem ho nikdá neviděl. Za tři dny se mi nastěhoval do místnosti Číňan. Ač teprve sedmnáctiletý, ukázal se jako dobrý borec. Je to bystrý a vtipný hoch. Škoda, že se zítra už zase stěhuje jinam. Mluví anglicky, čínsky a japonsky. Má rozhled a docela dobře s ním nacházím konverzační témata, neboť má trochu vědomostí i o architektuře.  Jinak s ním vedu mezikulturní a  mezináboženský dialog. Dozvídám se spoustu věcí - takové perličky, které se v oficiálních zdrojích nedočtete. A tak mi jeden večer líčí, že zatímco jeho otec je z osmi dětí, on sám je jedináček, protože v současné době jsou omezeni regulací populace. Probrali jsme spolu všechny zvláštnosti a problémy Číny a dospívám k závěru, že bych teďka v Číně nechtěl žít ani za mák. Mimochodem - mák je tady v USA nelegální. Je to droga - jako v Holandsku, kde je naopak paradoxně legální marjánka.. Ale neodbočujme od tématu :)

Současná Čína začíná pociťovat drsné dopady populační regulace - neboť ekonomicky se vyplatí mít jediné dítě a pokud možno syna. Čínským mužům se tak jaksi přestává dostávat Číňanek. Na vesnicích občas probíhají nájezdy, kdy tlupa „divokých sexuálně abstinujících" Číňanů naběhne na celou vesnici, unese všechny dívky a znásilní je... I takovéhle historky mi můj roommate vyprávěl.

Pak mě vzal do čínské restaurace a společně jsme se natláskali rýže, mořských potvor a speciálního čaje s mlékem a nějakými bobulemi na dně sklenice, nasávanými do úst brčkem. Musím uznat, že mi to chutnalo. Pak jsem si však neodpustil otázku, jak to mají s pojídáním psů a koček. Odpověď byla zajímavá: „No my v Číně razíme názor: co má dvě nohy a připomíná člověka - to nejez. Co má čtyři nohy jako stůl - sežer to!" Nejnovější specialitou v Číně je pak uvařené vejce s embryem kuřete uvnitř. Dobrou chuť...

Nakonec došlo i na historky o amerických Číňanech. Tak například jednou Vincent - (což je anglický překlad spolubydličova jména, čínský jsem nepobral:) - vešel do japonské restaurace, kde prodávali hamburgery a ještě k tomu mluvili čínsky... Vincent je výborný vypravěč a s jeho čínskou výslovností angličtiny působí fakt funny: „Hey, what the hell!? Chinese people in Japanese Restaurant and they sell burgers...!" Vzpomněl jsem si při této historce na naše restaurace, kde vám čínské speciality servírují samí Vietnamci...

Jinak jsem se dozvěděl, že čínská kuchyně má asi 10 „branches", od ostrých jídel na západě až po jídla téměř bez chuti. Je tolik rozmanitá, že si každý může najít, co je mu zrovna po chuti. Ve svém životě už jsem zkusil jídla mongolská, vietnamská, japonská a různá čínská a všechna byla dobrá. Jen na korejský bibimbap a večeři v luxusním hotelu u letiště v Soulu bych raději už nevzpomínal... Kdo letěl do Sydney, asi ví o čem mluvím :-)

Na oplátku jsem Vincenta vzal do českého Café Prague. Zde na mě čekalo také překvapení, protože po minulé zkušenosti jsem spustil rovnou česky... Jen do té doby, než jsem zjistil, že servírka je z Maďarska. Nicméně objednal jsem pro Vincenta pořádný půllitr českého piva a vepřo-knedlo-zelo. Oblizoval se až za ušima a řekl, že lepší pivo nikdy nepil a že nikdy nejedl lepší zeleninu než naše kyselé zelí. Nutno podotknout, že Café Prague se skutečně předvedlo v nejlepším světle. Vaří tu opravdu dobře. Domácí tatarka ke smaženému sýru s bramborem. Mňam. Však jsme zde také nechali dost peněz - téměř třikrát tolik než v čínském podniku. Inu, plznička za $5,50 - to už je trochu pálka.

Nejrozšířenější kuchyní v Kalifornii je však - světe div se - kuchyně mexická! Však také území patřilo původně Mexiku a ke státům se Kalifornie z části připojila až v roce 1850 po mexicko-americké válce. Když je nějaká party nebo barbeque, přivítají vás obvykle předkrmem v podobě kukuřičných chipsů, které se namáčí do salsy nebo jiné, většinou ostré směsi. Velmi rozšířeným drinkem je tu margarita - míchaný nápoj s tequilou, z něhož se můžete velmi snadno opít, protože to do sebe lijete jako džus. Okraj skleničky se většinou navlhčí a obalí solí.

Nejlevnější, nejrychlejší a nejdostupnější způsob, jak se najíst, je samozřejmě nějaký ten fastfood. BurgerKingů je tu dost, McDonaldů jsem tu zatím tolik neviděl. Nejlepší burgery a hranolky z neloupaných brambor dělají u „Jacka v krabici". Jack in the Box. Co vám budu povídat: je to dosti hrozné, ale když je nouze, dá se tam i najíst. Tento podnik jsem si oblíbil možná taky proto, že mi jednou u vchodu kdosi vrazil papír s vytištěným obrázkem z internetu a řekl mi, že za to něco dostanu. Moc jsem tomu nevěřil, nicméně jsem to předložil obsluze a už se mi nesly 2x mexické tacos zdarma... Docela jsem si zde oblíbil pití Dr. Pepper - jakási kola s višňovou příchutí. Jediné, co mi stále neleze na mozek, je neuvěřitelné plýtvání materiálem. Amíci odpad sice občas recyklují, ale netřídí. Všechno recyklovatelné, tzn. papír, plasty, kovy vyhodí dohromady a roztřídí se to pak asi dodatečně...

Ale abych Američanům v jídle jen nekřivdil - lze se tu najíst naprosto výtečně! Avšak musíte být trochu při penězích. Pak si můžete dopřát třeba jakoukoliv světovou kuchyni. Například jsem byl v italské pizzerii, a protože se Italové zřejmě chtějí předvést, dostal jsem pizzu snad ještě lepší než jsem kdy jedl v Itálii. Cca tři lidé tady na signálech mne plně pochopí, řeknu-li, že to byla Chavaj lepší než když byl v Polsku u maminkyyy...

No a pokud se chcete najíst pořádně a dosyta, pak zajděte do slušnější americké restaurace a objednejte si pořádný krvavý steak s nějakou pořádnou přílohou. Jste-li připraveni sníst celou krávu, pak jste si vybrali správně.

K mému úžasu jsem tu dokonce pil dobré americké pivo - Sierra Nevada se jmenuje. Svijany to sice nejsou, ale pít se to dá. Je pozoruhodné, jak si Američani hlídají drinking age. Nikomu mladšímu 21 let tu alkohol neprodají a snad pokaždé, když jsem si dával pivo, po mě chtěli pas. No, mě to může jedině těšit - asi vypadám mladě.

Ještě se zmíním o placení. Amíci jsou zvyklí nechávat docela vysoká dýžka - většinou to je hlavní zdroj příjmu servírek a číšníků, stejně tak se nechávají „tipsy" u maloobchodníků. K uvedeným cenám tak vždycky musíte připočítat taxu (daň) a cca 10 - 20% ceny dýžka. Jinak na vás budou koukat jako na hulváta. Od té doby, co jsem si tu otevřel bankovní účet, platím všude kartou - tou se tu dá platit skutečně všude. I tak vás na účet v restauraci donutí napsat, kolik hodláte přidat k základní ceně.

A jak to vypadá do budoucna? Začíná se mi rýsovat velkolepý, tulácký, poutní a dobrodružný trip s pracovním názvem „Cross the country". Uvidíme, jak to všechno dopadne, nebojím se ničeho. S úžasem zjišťuji, jak dobře moji kolegové v práci znají mou vlast a na rozdíl od Chýnovy francouzské štace je to pro mě velké pozitivní překvapení. Každý tu má rád české pivo, hokej a většina z mých kolegů v ČR dokonce byla. Dokonce jsem vedl s jedním spolupracovníkem rozhovor o pražském urbanismu a o Baťově Zlínu. Zajímavé.

Příští týden mi sem dorazí česká děvčata z Floridy. Asi bych se jim měl věnovat, ale zrovna na tom nebudu nejlépe s časem. Jana v těchto dnech odlétá domů. Lenka odletěla pro změnu minulý týden do Litoměřic, tak tam bude ode mě všechny pozdravovat a dokonce mi i přiveze knihy, jimiž chci obdarovat svoje šéfy. Zítra už zas letí zpět, aby tu pokračovala v rozjíždění businessu - pracuje pro Czechinvest. Že je svět malý, to už jsem tu zmiňoval několikrát.

A aby toho nebylo málo, tak v neděli jsem navštívil mši svatou s českými krajany celebrovanou biskupem Petrem Esterkou. Následovalo pohoštění a seznámení se s dalšími českými emigranty a se slovenskou architektkou, pobývající v Americe už 40 let. Opět se vyplatilo - jídlo zdarma a pozvání na další akce... Cestou zpět jsem ještě stihnul shlédnout  tradiční slovanské tance a hudbu v podání ukrajinských folklorních souborů. Ukrajinci tu měli svůj den na podiu v Golden Gate Parku.

Jinak jsem v sobotu vylezl konečně nad město - na Twin Peaks. Natrefil jsem na perfektní viditelnost, panoramatické fotky mluví za vše a víc netřeba komentovat.

Co však komentovat musím - šel jsem tam přes Castro, onu čtvrť plnou gayů a lesbiček. Sodoma Gomora. Potkal jsem například párek chlapíků vybavený bičem a různými „mučícími" nástroji. Vedli za sebou na řetězu ještě třetího blázna. Bylo vidět, kdo v tomto vztahu hraje submisivní roli :) Heterosexuálně založený člověk se v této části města cítí prakticky nenormální...

Ale což. Nás, kteří bychom si zřejmě měli zvykat  na podobné zvrhlosti ve vlastní farnosti  a na úchyly zaměstnané samotnou církví, už jen tak něco nepřekvapí....

A o čem příště? Sám ještě nevím. Jediné, co je jisté - tenhle blog se na růžovo ani rudo natírat nebude. Zůstane asi navždy oranžový - jako výstraha...