Americká štace 5

Je libo další díl z Americké štace? Že ne? Hmm... a stejně si sem psát budu.

Tak co tu ještě nebylo. O typických atrakcích se rozepisovat nemá cenu. To si může každý vygooglit. A navíc - já svoje zahraniční pobyty chápu spíše jako pouť a snažím se z nich nasát mnohem víc. Turistům je většinou servírován skanzen a ze skutečné kultury a současného stavu navštíveného města se nakonec nic nedozvědí. Protože já se většinou pohybuju v místech, na která vás žádný cestovatelský průvodce nezavede, pokusím se poskytnout trochu jiný náhled.

Minulý víkend jsme byli na Alcatrazu. Až na to, že tam byla zima a větrno, to byl docela fajn výlet. Nezaujala mne ani tak efektní audiotour, kdy se zastavujete se sluchátky na uších u každého důležitějšího místa a posloucháte něco o jeho pohnuté historii, s akčními zvuky a výpovědi samotných vězňů, jako masová účast a zájem turistů o tuto „atrakci". Každou půlhodinu startuje jedna loď nabitá lidmi, lístky jsou týden dopředu beznadějně vyprodány. A za co? Celkem za nic.

Američani jsou specialisti na dělání z komára velblouda. Natočí poutavý dokumentární snímek, doplní ho podmanivou hudbou, siláckými řečmi a krutými výpověďmi samotných vězňů, splácnou pár efektních záběrů na vězeňský areál, namixují rozmanitý koktejl suvenýrů, knížek a doprovodných akcí, a na světě je nevídaná prohlídka jednoho z nejnavštěvovanějších národních parků v Americe vůbec. Ano, malý ostrůvek s názvem Alcatraz je kromě jiného i národní park. Prohlídka byla fajn, ne že ne, ale když jsem slyšel výpovědi vězňů, jak strašně moc trpěli a jak to bylo drsné, představil jsem si hrůzy koncentráků či komunistických lágrů 50. let, vzpomněl jsem na svoje návštěvy Terezína (kde mám prarodiče) a začal jsem porovnávat. Došel jsem k závěru, že takový Al Capone si na Alcatrazu žil poměrně luxusně. Jen nemohl být v kontaktu s ostatními mafiány, chudáček. Všichni zdejší vězni byli odsouzeni oprávněně. Vesměs se jednalo o bezcharakterní zabijáky, zloděje a podvodníky...

O tom, jaké lidské ponižování nevinných lidí je možné, Amíci většinou nemají potuchy. Již po dlouhé generace nemají obdobnou zkušenost a veškerá jejich krutá historie se točí jen kolem války ve Vietnamu... Nechci nic zlehčovat, jen mi připadá, že i z těchto důvodů pramení jejich pohodlnost a zvyk, že pečení holubi létají sami do huby. Smyslem života se u většiny z nich stalo „make money". Oni peníze nevydělávají, oni je prostě vyrábějí.

Mírně se tento fakt odráží i v mé práci architekta. Mimochodem, obdržel jsem první výplatu a obávám se, že takhle vysoký plat už nikdy v budoucím životě nedostanu (pokud tu nezůstanu :) Svět se točí kolem peněz, čas jsou peníze. Everything is money. Čas určený k práci se využívá maximálně. Například jsem se zúčastnil už několika seminářů během oběda - prostě se pro celou kancelář zaplatí sandwich, každý si ho vybalí a přežvykuje, zatímco pozvaný host prezentuje nějakou zajímavost...

Pokud jsou obsazené všechny „meeting rooms", pak je možné pořádat pracovní konferenci po telefonu. Přes všechny tyto vychytávky mi však Američani připadají málo výkonní. Já jsem během jedné noci schopný udělat dvojnásobný objem práce než oni za jeden pracovní den. Finišujeme teď projekt muzea Walta Disneye tady v Presidiu - bude se slavnostně otvírat 5. října za přítomnosti guvernéra Schwarzeneggera a dalších významných hostů. Škoda, že už tu show neuvidím. No, zas taková škoda to není... Ovšem projekt je to významný. A naučil jsem se na něm nenávidět AutoCad :)

Kolegyně z práce mi dohodila kontakt na další dva Čechy, jednu Rusku a jednu Němku. Můj telefonní seznam tak čítá už cca 10 jmen lidí, s nimiž lze pořádat akce o víkendech. Svět je prostě malý. A abych si znovu rýpl do odpůrců facebooku - FB se ukazuje jako dobrý sluha (samozřejmě, když ho nenecháte pasovat do role pána). Během uplynulého týdne jsem také vyměnil spolubydlícího - Joseph, onen závislák na trávě a playstationu - se asi tři dny vůbec na pokoji neukázal. Čtvrtý den jsem takhle přišel z práce a už tam nebyly ani jeho věci. Jen vzkaz od landlorda, že se z (pro mě) neznámých důvodů musel odstěhovat. Nechal mi tu několik nedokouřených jointů, nedopitého Jim Beama, dva páry bot a nějaké kalhoty. No, z mých věci naštěstí všechno zůstalo...

Před malou chvílí se mi sem nastěhoval další roommate, je původem z Číny, resp. z Macaa. Je už 4. rok v USA, non-smoker, pohodář, začíná studovat IT na univerzitě a je mu sedmnáct! Inu, americký školský systém. Při výjimečném nadání si můžete ještě dovolit přeskakovat ročníky a třeba už ve dvaceti být vysokoškolsky vzdělaný. Jinak Čína je podle něho fucking country.

No ale co teprve takové Japonsko! (- jsem jen nevěděl, jak tematicky navázat další odstavec). Byl jsem totiž omrknout otvírání nějaké nové budovy v japonské čtvrti. New People Building. Velká akce. Pivo ze Sappora, zmrzlina ze zeleného čaje a sushi tam „teklo" proudem. K obědu jsem si dal seafood teppan a s mírnými obtížemi se mi ho podařilo sníst za pomoci hůlek. A jak vypadají takoví japonští new people? Vizte fotky. Všude okolo mě „barbínky", oblečené v módě harajuku - pohádková, komiksová či jak nazvat tuto pestrou módu. No prostě se oblékněte, jak nejtrapněji umíte a vyražte na ulici. I když některé Japonky v tom vypadají fakt roztomile a návštěva japonského centra se nakonec stala zajímavým zpestřením dne.

No a taky jsem předminulý víkend „krosnul" (od slova „cross") Golden Gate most. Zima, vítr, mlha, nulová viditelnost. Paráda. Most, jenž odolává zemětřesením, extrémním přílivům a odlivům, jehož stavba si vyžádala 11 obětí na životech. 27 572 ocelových pramenů, z nichž se skládají nosná lana o průměru 92 cm, by při rozmotání třikrát obmotalo rovník. Beton nalitý do pilířů by údajně vystačil na vydláždění 5 stop široké cesty ze San Francisca do New Yorku. Denně po něm přejede 120 000 aut, most je nepřetržitě natírán červenou barvou. Tolik informace opět z poněkud přehnaného amerického průvodce. Každopádně stavba budí respekt a já z toho měl zážitek docela velký. Pěšky na druhou stranu jsme to šli více než hodinu a další hodinu zpět. Jak vypadá obvyklý výhled na San Francisco z Golden Gate Bridge můžete vidět na fotkách. Dal by se krájet :-)

Nevím už, o čem víc teď psát. Jdu si tedy raději namixovat Root Beer vanilla cream soda s Jim Beam whisky. Vynikající kombinace, kterou jsem zřejmě vynalezl já. Nechám si to patentovat a začnu to prodávat u nás. A tak mě napadá, že příště se budete moci dočíst například o zdejší kultuře pití a jídla...