Americká štace 4

16. 8. 2009 18:41
Rubrika: Americká štace

Tak už je to tady. Možná stěžejní díl americké štace, neboť se v něm chci podělit o několik důležitých postřehů světa za oceánem.

Jedna z bolavých zkušeností hovoří o obrazu Kalifornie, jak jej asi neznáte. Je o podmínkách nejchudší části zdejšího obyvatelstva. Přestože je Kalifornie průmyslem oplývající, nejbohatší, nejlidnatější stát s nejnižší nezaměstnaností v USA (údaje z období mimo finanční krizi), prohlubují se sociální rozdíly. Mnoho přistěhovalců z chudého amerického jihu, či ilegálních imigrantů - zejména hispánského původu, se velice obtížně začleňuje do majoritní společnosti. Přicestují sem paradoxně za prací, jenže tu nedostanou, neboť jsou většinou negramotní. To vše vede k nárůstu kriminality a spotřeby drog.

Protože bydlím v Tanderloinu a nejsem slepý, mohu to jen potvrdit. Viděl jsem na ulici fetující homelessáky, jimž už ani vlastní výkaly nevadí. Viděl jsem na vlastní oči ubožáky zmítající se v křečích nebo provádějící naprosto nesmyslné věci. Lidi chovající se jako zvířata, kteří by spíše než materiální pomoc potřebovali pomoc duchovní - ba přímo exorcismus. To, co lze v některých ulicích zahlédnout, nápadně připomíná situace z Písma, kdy Ježíš vyháněl zlé duchy. Jen dnes si lidé zvykli dávat těmto projevům nálepky z oboru psychiatrie a stát se apatičtí vůči působení démonických sil...

I to je dnešní obrázek některých čtvrtí San Francisca a občas je to „fakt docela síla". Stejně nerozumím tomu, proč si většina bezdomovců stele na nejrušnějších ulicích. Já být homeless, tak den využiju samozřejmě v centru města k získání peněz, ovšem noc bych trávil v klidnějších odlehlých parcích - jak jsem to obvykle praktikoval při mých evropských výletech. Většina těchto lidí zřejmě již ztratila jakékoliv hygienické návyky, ba dokonce ztratila mravní návyky a otupěla svědomí, že jim je úplně jedno, co se s nimi děje. Balancují na pokraji života a smrti.

Zato ostatní americké obyvatelstvo válcuje všudepřítomný konzum. Ačkoliv jsou tu lidé většinou srdeční a velice otevření (takovou zkušenost je možná snazší získat na venkově než ve městě), přesto mi americký národ přijde poněkud přihlouplý a styl života v mnoha ohledech nelogický až stupidní. Řeší se tu záležitosti, jež by v Evropě nikdo neřešil a naopak.

Připadá mi, že si zdejší lidé nechají dobrovolně vymývat mozky reklamní masáží a médii. Když vidím, jak se tato mediální nadvláda a manipulace lidmi skrze „veřejné mínění" postupně dostává i do naší kultury, je mi smutno.

Trochu tu těžím z výhody, že pracuji s lidmi vyššího vzdělání, kteří jakž takž oplývají vlastním názorem a pevným životním postojem. Jsou většinou mladí, zdravě ambiciózní, mají přehled a v sobě zakotvenou zodpovědnost. I u nich lze však zaznamenat určitou praštěnost a nesmyslnou snahu zabývat se věcmi bez jakékoliv hodnoty.

Podívám-li se pak na mého současného spolubydlícího Josepha, už jsem hodně v rozpacích. Jeho styl života od ratatatata na playstationu přes láhev Jim Beamu, pořádný joint a spánek k dalšímu ratatatata na playstationu jsem zatím nepobral. „Co takový člověk v životě dokáže? Co po něm na světě zůstane?..." říkám si v duchu. Joseph je jinak koordinátorem jakési neziskovky, zabývající se pomocí bezprizorním dětem, čímž v mých očích velice stoupl. On je na to též náležitě hrdý. Jeden večer mi ukazuje jakési zápisky - psané jeho dětským písmem, které bych snad i já napsal lepším anglickým jazykem. Jsou z nějaké přednášky o tom, jak marihuana škodí zdraví. „Yes, I have been at the important lecture about it", říká Joseph a zapaluje si přitom dalšího jointa...

Jakási nelogičnost uvažování se tu promítá do všech sfér života. Lidé zde nejsou zvyklí ptát se, proč platí tolik peněz za zbytečné věci, které vlastně nikdo z nich nepotřebuje. A už vůbec neřeší otázky související se spotřebou materiálu, recyklací a ekologií. Jsou již od mala vychováni užívat si přítomného okamžiku a neřešit budoucnost ni minulost, což se odráží ve všeobecném nehorázném konzumu. Žijí jen teď a tady a pro sebe. Vše je jim již naservírováno okolní společností a médii - když v televizi řeknou, že je to normální, tak je to normální. Například si tu nikdo neláme hlavu tím, že má přes den zatažené rolety u oken a po celý den pak raději svítí žárovkou... To je jen jeden z triviálních příkladů z moře zvráceností, které tu lze zakusit.

Na druhou stranu jsem se tu ještě nesetkal ani s jednou zmínkou o prasečí chřipce. Od doby, kdy jsem přiletěl do Ameriky, jsem o tomto problému nezaznamenal ani jednu větu v médiích či u mých přátel. Přitom česká média jsou toho plná a Kalifornie je podle nich nejproblematičtější část světa. To zase svědčí o českém zvyku tvořit mediální bubliny z ničeho. Problém „prasečí chřipka" v Kalifornii prostě neexistuje.

Řada lidí, s nimiž jsem se setkal, se bojí, co o nich všechno ví ten velký počítač někde nahoře a jak to může leckdo zneužít. Fiktivně vyvolaný boj s islámem pod záminkou boje s terorismem, antisemitismus, postrach z bohatých magnátů, rodiny Rockfellerů a jejich příznivců, čipová totalita, světová banka vládnoucí světu - to všechno lze vyzvědět od místních obyvatel. Ne že bych s nimi nesouhlasil. Přehánění lze však shlédnout i v mnohých novodobých televizních dokumentech. Korunu tomu nasadil jeden z českých imigrantů, žijící zde od 80. let na venkově s vlastním hospodářstvím, který po nocích studuje výklad významu slova „sionismus", publikovaný v socialistických encyklopediích, se svým názorem, že Amerika je totálně ovládaná Židy a jejich mafií. V něčem s ním však přece jen mohu souhlasit - Američané si nikdy nezkusili, jaké to je mít pořádný válečný konflikt na vlastním území. Všechno vždy „sledovali jen z dálky". Neustále si zahrávají a jednou se jim tato hra může pořádně vymstít.

„Jakmile se tady něco šustne, mizim odtud", praví nejmenovaný Čechoameričan, který s „mizením odtud" neměl problém ani při opouštění Československa. Poslouchám-li však podobné řeči z úst samotných Američanů, kteří se bojí mít vlastní mobil či objednat si cokoliv poštou, (protože všechno může jít přes tajné složky a čím méně toho ony ví, tím lépe), říkám si: kam se poděla ta obrovská svoboda? Ta země plná „liberty", ta země neomezených možností...?

Zmínku si také zaslouží zdejší hygienické návyky. Američani jsou totiž docela prasata. Příbor k jídlu je zbytečností, v nejhorším jsou schopni akceptovat ještě vidličku. Na ulici lze běžně spatřit businessmana oblečeného do toho nejdražšího společenského obleku, ládujícího se hamburgerem a kydajícího si přitom hořčici a kečup na bílou košili. Nevadí, však se to vyhodí a koupí se košile nová. S praním si totiž Amíci také hlavu nelámou. Prádlo se tu pere stylem, že zůstane špinavé a navíc zničené.  Po třech vypráních ho můžete vyhodit. V USA nejsou pračky samozřejmou součástí domácnosti. Pere se tu buď v komunálních prádelnách umístěných majiteli domů v jejich suterénu či v „laundromatech", které lze nalézt na každém rohu. Za čtyři dolary tu tedy lze vyprat i usušit prádlo. Žehlení se tu vůbec neprovozuje - ze sušičky je prádlo celkem obléknutelné, i když většinou zničené...

A co jsem tu za posledních 14 dní zažil? Bylo toho hodně. Tak například jsem v práci stihl odrovnat grafickou kartu svého počítače.

S Janou a jejím strýcem jsme byli minulý víkend v Sonomě, kde lze shlédnou „historii" Kalifornie. Pak jsme objeli pár weineries a ochutnali jsme docela dobrá kalifornská vína. Den jsme zakončili v nedalekém termálním koupališti. Podle původního plánu jsme měli den strávit na jachtě, ale to jsme jaksi nestihli. Alternativní program byl však povedený.

V pondělí se odehrála asi nejzábavnější a zatím nejdrsnější historka během mého pobytu v Americe. Jel jsem s kolegyní vracet nějaké dokumenty do archivu na Treasure Island. Protože jsme měli hodně věcí, office nám hradil taxíka. Při pokusu taxikáře otevřít zavazadlový prostor se auto najednou zničehonic odbrzdilo a začalo samo ujíždět dolů po jednom z největších krpálů v San Franciscu. Snažil jsem se ho „chytit", ale marně a málem jsem přitom ještě došel k úrazu. Na křižovatce se taxík trochu zpomalil, taxikáři se povedlo naskočit dovnitř a zabrzdit. Nakonec se tedy nikomu nic nestalo, jen se na chvíli zablokoval okolní provoz a automobil přišel o dveře, které zůstaly otevřené a urazily se během nekontrolované jízdy o uliční lampu...

Po této příhodě jsme raději vzali jiného taxíka, který nás dovezl na místo určení. Archiv na Treasure Island mě překvapil naprostou nesystematičností a ohromným nepořádkem. Připadal jsem si jako v nějaké komunistické budově u nás. Personál neměl vůbec potuchy, kam který dokument patří. Regály či police je pro Američany asi neznámý pojem - všude se povalovaly výkresy, mapy, dokumentace budov a knihy v krabicích od banánů...

Ve čtvrtek jsem šel pro změnu s Lenkou (o těch českých děvčatech tady si můžete přečíst v předchozích příspěvcích, ať nemáte zmatek, kdo je kdo:) do kina na 3D Ice Age. Ano, třetí pokračování Doby ledové, tentokrát ve 3D provedení. Byl jsem v pražském Imaxu jednou v životě a vyfasoval jsem tam jakési aušusové brýle, takže jsem podmořský svět viděl 2D a rozmazaně. Doufal jsem tedy v napravení reputace. A skutečně - zdejší multikino asi s 15 sály a údajně nejlepším zvukem v celé Kalifornii nezklamalo. Řekl jsem si, že když už, tak už - a užili jsme si to s Lenkou pořádně poamericku. Large popcorn, large coke. V celém sále nás bylo asi deset a tak mě napadlo, že promítání filmů nebude asi tím hlavním, čím se živí tato obrovská cinema. Film je na zábavné odreagování celkem dobrý - nejvíc se mi jakožto zarytému poutníkovi líbila scéna, kdy hlavní hrdinové dopadnou z velké výšky na držku po té, co je vyvrhne masožravá kytka, zatímco „dinosaurobijec" Buck lehce přistane s listovým padáčkem řka: „tsss, tourists...!"

Tak, a co vás čeká v příštím díle americké štace? Například víc informací o Golden Gate Bridge, Alcatrazu, japonské kultuře, mexickém jídlu či pracovních konferencích po telefonu...

 

Zobrazeno 1851×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona