Americká štace 3

Všech 32 uživatelů, majících tento blog ve sledovaných, se jistě už nemůže dočkat pokračování akčního příběhu s názvem Americká štace. Každý den mě tu překvapí něčím novým, takže o akci skutečně nouze není. Proto se musím omezit jen na základní informace, jinak by tyto články nebraly konce...

Na začátek bych všem odpůrcům Facebooku tady na Signálech rád ukázal, jak taková věc může sloužit. Zahlédl jsem takhle jednou v profilu kluka, jehož jsem vedl kdysi na táborech, fotky ze San Francisca. Čumím na to jako spadlej z višně a zjišťuju, že ve Friscu se ještě donedávna nacházela jeho sestra, s níž jsem se tu asi o dva dny minul, a kterou již nějaký ten pátek taky znám. Odtud chybí už jen málo ke kontaktu na její kamarádku Janu, s níž se hned v následujících dnech scházím. A hle - Jana zpívá v SBMce, byla například na SDM v Kolíně či na CSM v Táboře, v září bude ode mě pozdravovat papeže, máme spoustu společných známých v Brně a rovněž společné zájmy...

Znát v San Franciscu dvě české holky, to už je co říct. Navíc mi Chýn hnedka dává kontakt na svou sestru - takže další Litoměřičanka na obzoru. A znát v San Franciscu tři české holky, z toho dvě přímo z mého rodného města, to už je skutečně bomba. Na Floridě pobývají v současné době také nějaké schönstatťačky, chystající se v září navštívit SF. O přátele tedy není nouze a facebook se ukázal býti mocnou zbraní...

S Janou jsme chtěli o víkendu razit k Alcatrazu, jenže jsme bohužel zjistili, že jediná nabídka plaveb je cca do deseti dnů předem vyprodaná. Nevadí, mrknu se tam později. Navštěvujeme aspoň ponorku „zaparkovanou" u Fisherman's Wharfu a muzeum plné kinklátek, hejbátek, automatů a orchestrionů. Pak se plavíme na lodi pod Golden Gate Bridge a již podruhé se procházím po Lombard Street - jestli ne nejprudší, tak určitě nejklikatější ulici na světě. Další den navštěvujeme pověstnou Hight Street se všemi těmi podivnými obchůdky s ještě podivnějším zbožím. Hlavně fajnšmekři přes vodní dýmky (co na to Mate? :) a experti na různá kuřiva by si tu přišli na své. Doznívá tu atmosféra časů barevného hnutí Hippies...

Kouření je u zdejších obyvatel vůbec oblíbenou činností a spíše než cigarety je tu naprosto běžná marihuana - přestože je oficiálně nelegální. Na druhou stranu si Američan nikdy nedovolí kouřit před dětmi nebo ve veřejných prostorech, kde by obtěžoval ostatní lidi. Překvapen jsem byl, že si Amíci příliš nelámou hlavu s řízením aut pod vlivem alkoholu. Běžně tu sedají za volant po dvou i  třech kouscích jako by se nechumelilo. (Nějaké to promile je tu povolené, ale motající řidiči mi na pocitu z bezpečnosti provozu nepřidali..)

Všechna auta, jimiž jsem jel, měla automatickou převodovku. Příznivcům motorismu by se tu mezi mustangy a různými vytuněnými sporťáky taky líbilo. Místní obyvatelé mají v autech speciální čipy umožňující projet oba mosty, aniž by museli zastavit a zaplatit mýtné. Všechno to za ně zvládne záhadná „krabička", která při projetí čidla pípne a na kreditní kartě majitele auta se odečte příslušná částka.

A jak je to s public transport? Hromadná doprava, tvořená kromě jiného českými trolejbusy, je tu dobře dostupná, jezdící často a bez problémů, lze se v ní i dobře zorientovat. Výhodou  San Francisca je pravidelný rastr ulic. Každá ulice je tu rovná a dlouhá nejméně 5 mílí. Takže stále rovně za nosem, z kopce, do kopce a zase z kopce... Jedete-li autem, je to jako horská dráha s častým stavěním na stopkách. Značka Stop je tu prakticky na každé ulici v každém směru. Když chcete definovat místo srazu nebo bydliště, musíte uvést názvy dvou křížících se ulic - jedině tak se pozná, kterou část města máte na mysli. Jinak MHD tu používají většinou lidé nevlastnící auto, tzn. nejnižší sociální skupina, homelessáci, žebráci, různí špindírové.. a já.

Systém jízdenek mi přijde poněkud stupidní. Zlatá Praha. Nepočítám-li speciální shuttle busy a legendární lanovko-tramvaje cable cars, jsou hlavními poskytovateli městské dopravy v San Franciscu dvě společnosti - BART (Bay Area Rapid Transit), což je víceméně vlak, v centru města jezdící pod zemí na nejnižší úrovni a spojující centrum města s celou Bay Areou - čili širokou aglomerací od letiště až do Oaklandu a dál. Přes záliv se dostává podmořským tunelem. Jízdenky na BART mají magnetický pás a když je protáhnete turniketem při nástupu a výstupu, automaticky se odečtou předplacené peníze podle ujeté vzdálenosti.

Dopravu po městě zajišťuje společnost MUNI a největší ukázkou všech typů dopravy je Market Street, kde jezdí metro ve dvou úrovních (níže jezdí vlaky BART, výše metro vyjíždějící v odlehlejších částech města na povrch, které dále funguje víceméně jako tramvaj). Po povrchu Market Street pak jezdí staré tramvaje, trolejbusy i autobusy. Prostě všechno. O systému jízdenek se rozepisovat nebudu - až budete někdy v San Franciscu, sami pochopíte. Já jsem dodnes nepochopil, k čemu v podzemních stanicích sedí securiťáci v kasách, když vám jízdenku stejně neprodají, ba dokonce ani peníze nerozmění... A že není tak snadné nastoupit do MUNI metra pochopíte až ve chvíli, kdy budete nejdřív shánět někoho, kdo vám rozmění stodolarovku na dvacetidolarovky, následně dvacetidolarovku rozměníte v change-automatu na jednodolarovky, jednodolarovky následně rozměníte v BART-automatu na mince a mince pak naházíte do turniketu u vstupu do MUNI metra, kde se vám konečně dostane do ruky jízdenka - za 2 dolary na 2 hodiny.

Mince - to je taky kapitola sama pro sebe. Existuje čtvrťák (quarter - čili 25 centů), dime - 10 centů, pěticent a jednocent. Neustále jich máte plnou peněženku a ne a ne se jich zbavit :-) V autobusech si můžete jízdenku koupit u řidiče, utrhne vám kus papíru přesně v místě, kde je vyznačena hodina platnosti - tento systém se nezměnil už asi padesát let...

A teď trochu k práci: jó, práce je dobrá. Jediný problém, který je nedořešen - stále nemám social security card, ač jsem o ni žádal již před třemi týdny. Bez tohoto „daňového čísla" si nemůžu jen tak otevřít bankovní účet a zaměstnavatel mě nemá jak vyplatit... První výplatu už jsem měl dávno dostat, ale zatím to tu „pytlikuji" s tím, co mám... A tak pomalu zjišťuji, že už téměř nic nemám. Kdybyste náhodou měli nějaké peníze, tak pošlete. Konto: šašek v nouzi. Díky ;)

Když jsem tady v blozích četl jiné příspěvky o Americe, psalo se tam, že Američani většinou nevědí, kde je nějaká Česká Republika, a pokud ano, pak určitě nezaregistrovali rozdělení Československa... Já mám kupodivu naprosto opačnou zkušenost. Asi je to tím, že se pohybuji mezi vzdělanými lidmi :) Nejenže kolegové v práci Česko většinou znají, ba dokonce tam většina z nich i byla. Známá jsou místa jako Praha, Český Krumlov nebo dokonce Hrubá Skála. Pokud  místním lidem nic neříká Czech Republic, pak uspějete alespoň s Prague. To tady zná každý. A české pivo zde má samozřejmě taky výbornou pověst, stejně jako náš lední hokej. Je to k nevíře, ale moji kolegové sledují většinou více hokej než všeobecně oblíbený americký fotbal či baseball.

Hlavní náplní mé práce jsou record drawings pro Disney museum tady v Presidiu. Je to docela otročina, dávat zpětně dohromady výkresy a pozměňovat či překopávat je podle toho, jak to bylo vlastně postaveno s tím, že se jedná vlastně o kancelářskou práci. Tisíce výkresů, jen kontrukčních detailů jsem viděl cca 300... Page and Turnbull byl hlavním architektem. Tato budova se slavnostně otevře již na začátku října a informace o chystané akci se objevila i v televizních zprávách (//www.youtube.com/watch?v=5bLDBOU-guk)

Jinak jsem se dostal i k nějakému 3D modelování. O to víc jsem byl nadšen z prezentace společnosti Spline 3D - mrkněte na jejich web, stojí zato (http://www.spine3d.com). Projeďte projekty a animace a nezapomeňte zapnout zvuk. Za minutu jedné animace si účtují v průměru 18 tisíc dolarů a pracuje na ní třeba tým dvaceti lidí po čtyřicet pracovních dní... Ovšem co jsou schopni vyrendrovat, nad tím mi zůstává hlava stát. (otázka kvality architektury je jiná a nevyjadřuji se k ní:)

Kancelář PaT se pyšní také výkonnou technikou. Při sestavování jedné brožury mě nechali pracovat na grafickém laptopu a byl to nejnabouchanější počítač, na němž jsem kdy něco dělal. Stejně tak jsem nikde v Evropě neviděl tak výkonné, rychlé a kvalitní tiskárny a kopírky. Všechny ty mašiny umí neuvěřitelné věci.

Zrovna včera jsme měli „tour" po fabrice vyrábějící dřevěná okna. Tam jsem zase viděl, jak funguje stroj na scanování modelů převádějící hotové výrobky do digitální podoby. Následovalo barbeque s kolegy. Protože to bylo v Oaklandu, kde je každý první pátek v měsíci jakási „noc galerií", prošli jsme pak zhruba deset malinkých galerek. Všude hodně mladých lidí - je vidět snaha o kulturní život.

Architekt v USA má přece jen jiné postavení než v Čechách. Tady je to jedno z nejprestižnějších povolání a je též náležitě ohodnoceno. Že by měla společnost Page and Turnbull nedostatek prostředků i v době finanční krize se říci nedá. Architekt tu ovšem funguje více jako manažer. Připadá mi, že většinu času v práci běžně stráví koordinací projektů a marketingovými otázkami než samotným navrhováním a designem. Což je asi škoda...

Za velmi zajímavou zkušenost považuju koference, semináře, prezentace jiných firem či pracovní schůzky během oběda. Prostě se sejde příslušný okruh lidí, všichni vybalí sandwich, plechovku coca-coly a jede pracovní porada. Je to maximální využívání času určeného pro práci. Zaregistroval jsem také striktní oddělení práce a osobního života. Jsou to dvě naprosto odlišné věci a je žádoucí, aby se do práce osobní život nijak nepromítal. Někteří lidé se chovají úplně jinak během práce a jinak při společném barbeque...

Jakožto zarytý „antifeminista" si také musím zvyknout na fakt, že mými nadřízenými jsou většinou ženy. Na pozici principal jsou tu hned dvě a mně nezbývá, než je poslouchat. Zatím je to ale poslouchání příjemné a bezproblémové :)

Minule jsem sliboval, že napíšu něco o katolické církvi v USA, resp. v Kalifornii. Okéj, čtěte dále: V neděli se s Janou scházím na mši svaté, ve farnosti svaté Anny mezi Judah St. a 12th Avenue. Kostel obrovský a plný lidí (většinou šikmookých), farnost velmi živá. Rytmická hudba, kázání nejdřív pro děti, kterých je tu nepočítaně, poté i pro dospělé. Děti dokonale zapojené do liturgie. Vzhledem k tomu, že se nacházím v USA, jsem ochoten překousnout i větší zapojení žen do liturgie (ministrování, podávání přijímání). Při svých cestách po světě začínám čím dál více rozumět Tomáši Halíkovi a jeho volání po větším pochopení pro jiné kultury a metody jejich vyjádření víry (čímž asi jistou skupinu lidí nepotěším). Používání různých forem ještě neznamená změnu obsahu. Byl jsem svědkem případů, kdy tomu bylo spíše naopak. Nebudu se v tom více pitvat, vyjadřoval jsem se k tomu už jinde. Jen se mi na základě jistých zkušeností čím dál více zdá, že lidé prohlašující v některých diskuzích, že katolická církev se potřebuje navrátit k barokním andělíčkům, nemají pravdu. Samotný návrat k andílkům by byl asi trochu málo. Ještě před dvěma lety, kdy se přede mnou neotevřely tak ohromným způsobem cizí obzory, bych byl s podobnými prohlášeními opatrnější. Zdejší mix kultur a zvyků mi dává opět trochu jiný náhled na tradici. Nepochybuji o tom, že až budu příště v Africe, budu s velkým zaujetím sledovat liturgický tanec...

Při poslouchání několika hillsongů se mi vybavuje atmosféra loňské liturgy group v Sydney a začínám porovnávat katolickou církev v Americe a v Austrálii. Je to skutečně dost podobné. V českých médiích to asi ještě nezaznělo, a tak si teď dovolím tlumočit sdělení australských kolegů z liturgické skupiny 2008, že totiž pro australskou církev znamenal světový den mládeže v Sydney obrovský milník v dějinách, nový impulz a nadšení do již započaté duchovní obnovy. Zdá se, že i Amerika po dlouhém tápání začíná nacházet cestu ke katolické církvi, která - na rozdíl od vykořeňované a upadající Evropy - se tu těší velkému rozkvětu. Ač mohu mít například k liturgii pár výhrad, zdál se mi průběh bohoslužby mnohem důstojnější než v mnohých českých kostelích (nemluvě o Holandsku, odkud mám zkušenost naprosto příšernou). A co víc - celebrující kněz byl věřící! Stejně tomu bylo i minulou neděli u Salesiánů ve farnosti Petra a Pavla. Tam jsem hlavně zjistil, že „saloši" jsou všude stejní :-)

Je zde více aspektů evokujících ve mě vzpomínky na loňský australský a novozélandský pobyt. A není to jen stejný jazyk či podobná rozmanitost kultury. Poutník se nikde neztratí, což dokládá ono Boží vedení ke kontaktům na skvělé Čechy v San Franciscu - stejně jako to bylo potmelené loni na Zélandu, kam vyrážela naše skupina devíti lidí téměř bez jakýchkoliv kontaktů a nakonec tam přespávala na několika farách či v luxusním soukromém apartmánu lidí, od nichž byla předtím pozvána na oběd. Jak jinak než po mši...

Koukám, že jsem se z Ameriky nezištně dostal až na Nový Zéland. Proto je asi čas tuto kapitolu ukončit a pokračovat zase někdy příště. See you soon.