Americká štace 2

Po nějakém čase je tu pokračování. Jistě jste všichni napjatí, jak se vyvíjí situace v USA... Ok, dobře. Vím, že to nikoho nezajímá. Ale psát si sem můžu aspoň sám pro sebe, ne? Abych si to i za pár let dobře pamatoval...

Druhý týden v San Franciscu se nesl hlavně ve znamení shánění ubytování. Kalifornie je v tomto ohledu asi jeden z nejdražších států na světě a navíc díky krizi vystřelily ceny nemovitostí ještě více nahoru. Sehnat na craigslistu (což je takový systém, kde najdete snad všechno) něco pod 600 dolarů měsíčně se ukázalo jako nereálné. Budu se muset spokojit s faktem, že malinkou místnost sdílenou s jedním nebo více lidmi tu seženu asi za šestinásobek ceny vysokoškolských kolejí v ČR...

 

Projíždím ještě levnější varianty, ale po nabídkách room shares s podmínkou, že budu gay-friendly nebo 420-friendly (tráva) si říkám, že radši investuji o něco víc. Když máte štěstí, narazíte dokonce na pronájem místnosti za $1 týdně:-) Jako platba je samozřejmě požadováno poskytnutí jistých služeb, takže jsem rád, že se mi ozvou alespoň 2 lidi z těch normálnějších inzerátů, jichž jsem se pokusil kontaktovat už kolem padesáti. Bezúspěšně. Ani tyto dvě odezvy nakonec nedopadly. Začínám být mírně nervózní, neboť na homelessáckém hotelu se mi nechce zůstat už ani den, nicméně předplácím si ještě další týden. Zdá se mi, že nejpoužívanějším slovem na tomto hotelu plném Rusů a švábů je „motherfucker". Ruská mládež mě jeden večer dokonce zve na vodku a já si říkám: proč ne. Tak na zdarovje...

Kvůli lepší komunikaci si pořizuju americký mobil, většina lidí se mnou odmítá komunikovat přes mail - což mě vůbec netěší, protože já volání odjakživa jednoduše nesnáším. Natož v angličtině.

Ačkoliv mám třípásmový telefon fungující bez problémů i na zdejší frekvenci (zatím mi nefungoval jen v Koreji:), je nereálné sehnat zde samotnou předplacenou simku. Vnutili mi s ní i telefon - prý je to nejlevnější způsob, jak získat pár předplacených minut. A tak za 30 dolarů získávám nejjednodušší stroj na trhu a 300 minut do všech amerických sítí. Nakonec to nebude na škodu, možná to tu ještě během těch tří měsíců provolám, protože je třeba občas něco řešit na dálku s kolegy nebo s Lenkou, k čemuž se ještě dostanu...

Amíci jsou vůbec specialisti na calling. Utrácí neuvěřitelné částky za telefonování a každý druhý člověk na ulici má u ucha mobil. Téměř vůbec nevedou smsky, zato je tu velice oblíbený PTT (push to talk), tedy něco na způsob používání telefonu jako vysílačky - platíte jen když mluvíte. Jinak je obyvklé, že se platí za příchozí hovory! Amíci většinou telefony nevybírají podle toho, co umí, ale podle designu. Taky je normální neustále se dovolávat jen do hlasové schránky.

Nakonec asi po týdnu vzájemném nechávání si vzkazů na záznamníku s nějakým Wyattem, nabízejícím room poblíž oceánu, se rozhodnu na něj vybodnout a kontaktovat jeden hotel, který nabízí místnosti za celkem levný měsíční nájem pro studenty. Jsem tu sice pracovně, ale kupodivu se mi daří přesvědčit chlapíka na recepci, že jsem student a získávám docela parádní místnůstku s ledničkou, mikrovlnkou, cable TV... A hlavně je to tu čisté! Tak tady můžu zůstat snad až do konce září, kdy končím svůj pobyt v San Franciscu. Chvála Bohu.

Místnost budu sdílet s jedním maníkem, který se mi představuje jako Joseph. Je to týpek mluvící takovým slangem, že mu téměř vůbec nerozumím a jeho způsob života mi zatím připadá vcelku iracionální.

První věc, kterou mi sděluje: „Strašně tvrdě pracuju pro jednu organizaci, fakt hard worker, trávím na tom strašně času." Hned po tomto sdělení vyráží na nějakou kalbu a vrací se úplně vyřízený druhý den večer. Ulehne do postele a dalších cca 30 hodin spí. Ale jinak fajn týpek. Teď tu například sedí na židli před velkou obrazovkou, kterou si přivezl, s kšiltovkou na hlavě a paří nějakou střilečku na playstationu. A mě tak napadá, proč ti Amíci maj pořád na hlavě kšiltovky? Chci se ho zeptat, ale on nevnímá... ratatatatatatataa..... No nic. Prostě hard work.

Hotel je uvnitř čistý a slušný, ovšem s lokalitou je to zajímavé. Mám to sice blízko do práce, ale zprvu jsem si říkal, proč má budova zamřížované dveře a okna v přízemí? A proč má v této části města mříže každý barák? Inu, nacházím se v Tanderloinu, v té nejvíc žebrácké a vražedné čtvrti San Francisca:-) V 19. století tu běžně docházelo k deseti vraždám za měsíc. Já se ovšem cítím bezpečně.

Je sice pravda, že se na mě při každé cestě lepí žebráci, ale když se člověk obrní dostatečně ignorantským výrazem (což mi problém odjakživa nedělá:-), může těmi několika ulicemi celkem v klidu proplout. Bezdomovci tu zažívají vůbec těžké časy. I když netropí žádné vážné kriminální přečiny, tak nejsou estetičtí a vedení města se je snaží vypudit. Zkonfiskovali jim vozíčky, na nichž si po městě vozili veškerý svůj majetek. USA holt není žádný sociální stát a nikdo se tu s nemakačenky nepáře jako u nás. Na ulici tu může skončit kdekdo... Jsem si jist, že by se tu nad legendárním Čunkovým vystěhováním romů nikdo nepozastavil, pokud by ovšem tahle záležitost neměla nádech rasismu...

Byl jsem nedávno svědkem zatýkání nějakých homelessů zdejší policií a připadal jsem si jako v akčním hollywoodském filmu.

San Francisco je především město kontrastu. Na jednom rohu zakopáváte o bezdomovce a na dalším rohu sledujete poskoky z pětihvězdičkového hotelu svolávající píšťalkou taxíky pro milionáře vyrážející na společenský večírek... Nelíbí se mi ani ten svět dole, ani ten svět nahoře  - například v jednom z nejdražších hotelů Fairmont, na jehož rekonstrukci mimo jiné v současnosti pracuje náš kancl a já sám jsem byl na místě pořizovat pro Page and Turnbull nějaké fotky...

Užívám si raději město jako celek a nasávám ten neuvěřitelný mix kultury a kreativity v ulicích. Frisco je jedno z nejhustěji obydlených měst v USA a je především mnohem méně rezervované než jiná americká města - údajně proto, že osidlování Ameriky začalo z opačného pobřeží a do San Francisca se dostali už jen ti největší dobrodruzi a blázni. V 60. letech se stalo centrem hippíků, beatníků a odjakživa se to tu hemží homosexuály. Připočtěme k tomu ještě sto tisíc Číňanů z čínské čtvrti, dalších sto tisíc novodobých přistěhovalců, původ osadníků a zlatokopů a získáme aspoň hrubý obrázek tohoto kosmopolitního, po výtce tolerantního a podmanivého města...

 

Měl-li bych ve stručnosti vyjádřit ještě jiné postřehy z města, pak bych asi zmínil počasí - věčná mlha, zima a vítr od oceánu, neuvěřitelné plýtvání vším možným materiálem - papírem, plasty. Zatím jsem tady nenarazil na žádný obchod, kde bych si mohl koupit něco normálního k jídlu. Supermarkety jsou tu nabité vším možným - většinou to funguje jako drogerie, lékárna, papírnictví a potraviny dohromady - ale ve skutečnosti tam neseženete nic. A těch chipsů, hranolek a hot dogů už jsem docela přejedený...

Ano, je to ten konzumní způsob života, na nějž Amerika dojíždí právě proto, že díky své nenažranosti importuje velké množství materiálu z Číny nebo Německa a jako protihodnotu nabízí jen onen zelený papírek s názvem dolar. A proto finanční krize, milí ekonomové.

V práci je stále největším problémem zvyknout si na imperiální systém. Například nikdy pořádně nevím, v jakém měřítku ty půdorysy vlastně vidím a zorientovat se ve výkresech je pak o dost těžší. Vždyť ani papíry tu nemají formát A4 nebo A3, nýbrž 8,5"x11" a 11"x17" ...

Hodně času ale také trávím venku, měřím, fotím. Jeden den jsem se Seanem (šéfík zodpovědný za můj internship) vyrazil na exkurzi do Kreysler company a setkávám se s chlapíkem, který dělal pár 3D modelů pro Gehryho. No docela slušný zážitek a hlavně mě potěšilo, že pro modelování používají můj oblíbený software Rhino :). Navíc cestou tam jedeme přes Golden Gate Bridge, což se také nezažívá každý den. O tomto ohromném mostě, zahaleném neustále do mlhy a odolávajícím silnému větru i zemětřesením, se ještě někdy v budoucnu rozepíšu.

 

Jiný den vyrážím pro změnu s Peterem zaměřit nějaký „historický" dům 50 mil na jih od San Francisca. Čeká tam na nás už celá „expedice" památkářů, historiků, ekologů a odborníků na septiky a všichni společně procházíme takovou vesnickou stodolu, kterou by u nás kdejaký sedlák mohl klidně zbourat a nikdo by si toho nevšiml. Inu, historie zde začíná trochu jinde než v Evropě a každý barák starší padesáti let už je téměř chráněná památka.

Způsob práce Američanů je vůbec zvláštní, zejména svou náplní - představuji si, jak k nám přijíždí na chmelovou brigádu skupina dvaceti odborníků na chmel, na pivo, na zeminu, na dráty a na sloupy a týden věnuje výzkumu, pečlivým zápisům a zaškolování nových brigádníků...

Zhruba tak totiž probíhala ona zmíněná exkurze do oblasti Half Moon Bay. Já se spokojil aspoň s tím, že jsem se naučil zacházet s distem (pro neznalé - digitální měřidlo vzdáleností).

Osud tomu chtěl, že se ke mě dostal kontakt na holčinu z Litoměřic, která je toho času v San Franciscu. Je to státní úřednice - pracuje v Kalifornii pro Czechinvest. Neváhám ji kontaktovat. Obava z byrokratické slečínky se nekoná a jede se rovnou na tykačku. No však je jen o trošičku starší a chodila na stejný gympl jako já. A tak jeden večer vyrážím do kavárny Prague, kde nám čeští emigranti čepujou Plzeň a Krušovice, vyhrává k tomu Mňága a Žďorp a já si připadám jako v sedmém nebi :-) S Lenkou vzpomínáme staré časy, na notoricky známé gymplácké postavičky a učitele a na to naše krásné město položené v ňadrech Českého Středohoří Už teď je mi jasné, kde bych se chtěl jednou usadit. Žádný Francisco, Holandsko ani Austrálie moje Litoměřice nepřebije... Jenže uvidíme - po zkušenostech z minulých dvou let jsem si zvykl radši nic neplánovat. Lenka - protože má auto - navrhla vyrazit někdy během příštího měsíce i třeba někam dál - do Utahu nebo tak něco. Tož uvidíme, já jsem pro každou "pouť" :)

Co se týče piva - české nezklamalo, ale jinak mě v Americe na každém rohu straší zase Heineken, který mě strašil po 4 minulé měsíce v Holandsku. Asi se ho nezbavím...

Kromě Heinekenu tu teď také všude straší Michael Jackson.... no, o mrtvých jen dobře.

Cestou na hotel se pak poprvé vyskytnu ve čtvrti Castro, snad nejvíc homosexuální části světa, kde je teplý snad úplně každý... No co lze vidět tady na ulici, o tom se ani Sodomě a Gomoře nezdálo :-) Radši odsud rychle mizím, nicméně mám v plánu se sem stejně ještě podívat a tuhle „kulturu" ještě prozkoumat. Radši ale ve dne. Ze zvědavosti. Strach o mě nemějte :-)

Ze statických výpočtů vyplývá, že v celém San Franciscu je teploušů asi osmdesát tisíc, čili desetina obyvatel.

Jinak - o víkendu jsem se byl mrknout v Golden Gate parku a viděl jsem konečně taky něco z architektury, zejm. Herzog a de Meuron, Botta, Nervi nebo Liebeskind bude někoho možná zajímat. O tom snad někdy příště a hlavně na fotkách. Teď jsem se zmiňoval o teplouších, no příště se zmíním pro změnu o tom, jak v Kalifornii funguje katolická církev a jak je to tu s duchovní úrovní. Musím uznat, že mě zdejší katolicita příjemně překvapila.

Tímto konstatováním končí 2. kapitola našeho seriálu, už je to dlouhý dost.. až moc. See ya!