Americká štace

Nechce se mi kvůli mým zahraničním pobytům zakládat speciální blog, jako to mnozí přede mnou udělali (a dobře udělali), nicméně po prvním týdnu v USA mi to nedá, abych se také o něco málo nepodělil.

Koneckonců o holandské štaci jsem toho moc nenapsal. O úrovni tamější architektury jsou nejvíce výmluvné fotky na mém webu. Snad časem se ještě dostanu k nějakému srovnání kultury a prostředí či odbornějším článkům o nové koncepci univerzity v Delftu... Ale teď pojďme rychle do Ameriky, ať to stihnu napsat do doby než krachne dolar, dostanu prasečí chřipku nebo mě zapíchne nějaký homeless...

Na imigrační procedury, které mě čekaly v Atlantě, jsem zvyklý již z Austrálie a Nového Zélandu (stejně jako na jiný typ zásuvek), takže žádné překvapení, když po mě chtěli, abych si zouval boty, otevíral bágl, nechal se vyfotit, dal otisky prstů a vysvětloval, cože sem vlastně přilétám dělat. J-1 vízum v mém pasu zabralo (ještě aby ne, když to stálo tolik prachů a času) a vše proběhlo hladce. Jen mne překvapilo, že mi imigrační úředník pas skoro zničil při pokusu připevnit do něj ústřižek z I-94 karty...

Čekají mě ještě další čtyři časová pásma letu do San Francisca, kde se ocitám vprostřed noci. Jsem rád, že je konečně tma po tom 24-hodinovém světlém dni. Letištním vláčkem dojíždím k BART-station a po marných pokusech rozměnit padesátidolarovku za něco menšího používám pro koupi lístku svou platební kartu. Jestli to půjde takhle dál, budu hnedka na mizině (a taky že už jsem :-)

Světu vládne dolar a kdo ho nemá, nemá nic. A až tato jediná světová měna spadne, spadne všechno. No připravme se. Amíky nezachrání asi ani fakt, že mají na papírových bankovkách i na dimech napsáno „In God we trust"...

O.k. Jedu zkusit vytipovaný hotel, asi nejlevnější, co lze vůbec ve středu San Francisca sehnat. Jakmile mě eskalátor vyveze nahoru na Market Street, dýchne na mě atmosféra Frisca. Stačí pět minut chůze po ulici a vím, že jsem v úžasném, živém a pestrobarevném městě, jaké nemá na světě obdoby. V dáli svítí - no spíš už jen tak mihotavě bliká - odrbaná cedule s neméně odrbanou markýzou s nápisem National Hotel. Let's check it, je skoro půlnoc a já jsem odhodlán ubytovat se kdekoliv. Žádný luxus za ty prachy ani nečekám... No, a taky že ne :) Podivný chlapík na recepci nemůže pochopit, jak jsem vůbec mohl v této době sehnat job, ale po sdělení, že budu pracovat v architektonické kanceláři, mu dojde, že mluvíme asi o trochu jiném levelu než předpokládal... O to více si pak ťuká na čelo, proč se ubytovávám zrovna v jeho hotelu.

Začínám si připadat jako v Hitchcockově hororu. Shared bathroom na chodbě, kde se na vás místo vody sypou ze sprchy švábi, koberce, které neviděly vysavač ani jiný čisticí prostředek už asi deset let, tmavé, malé, hnusné místnosti a všude podivné existence, většinou mluvící rusky... Inu, welcome in U.S.

Doufám, že se tu moc dlouho nezdržím. Na craigslistu jsem zatím neúspěšný a začínám mít docela velký problém sehnat něco levného a kloudného k ubytování - pokud o něčem víte, dejte vědět :)

Ale což. Za chvíli je slunný den a já vyrážím obhlídnout něco málo z toho pověstného města. Ještě jsem tu totiž nebyl :-) No je to paráda. Kopce s neméně pověstnými cable car (je výtečné sledovat, jak to funguje), v dáli je možné zahlédnou Golden Gate Bridge, pevnost Alcatraz, hodně zeleně a květin, oceán, Union Square, China town, české trolejbusy (vyrobené v Ostrově nad Ohří), všude přítomní pouliční muzikanti, bubeníci, ale i bezdomovci, teplouši, transsexuálové a další podivíni...

Je tu zkrátka živo. Někdy až moc. Ale je velkým zážitkem jen tak se procházet po městě a nasávat tu atmosféru. Paráda. Tohle město má prostě svoje kouzlo.

Jestli se „kulturní šok" říká tomu, že po objednávce medium drinku dostanete prázdný kelímek a po pěti minutách čekání vám teprve dojde, že si ho máte jíž natočit na druhou stranu milionté odrůdy Burger Kinga sami , pak jsem ten šok asi zažil. Ovšem když si v Cable Car Baru objednáte třeba takový Bohemian Sandwich, hned si připadáte jako doma. No, dodnes nevím, co měl ten sandwich společného s naší zemí. Nicméně Pilsner tu občas teče:-)

Jinak je to tu z extrému do extrému. Pracuji v nejbohatší části Frisca na Nob Hillu, ovšem stačí sejít o pár ulic níže a jste v nejvíc homeless čvrti, jakou si dovede představit. Vytáhl jsem včera foťák, že si něco vyfotím a už se ke mě hnal nějaký černoch křiče na mě: „Did you swap me? Did you swap me?" Málem mě umlátil slepeckou holí než jsem mu vysvětlil, že jsem fotil něco úplně jiného... Vlastně - teď mi dochází - k čemu měl slepeckou hůl? Ehm.. Neřešte, to je prostě San Francisco :-)

Do práce vyrážím na radu slavného Pietra (vše nej ke svatbě) a pro svou jistotu hodně slušně oblečen a dobře dělám. Welcome in Page and Turnbull. Neuvěřitelné. Tenhle mega-office, který vystavěl a zrenovoval půlku San Francisca, mě bude následující tři měsíce hostit. Jay Gordon Turnbull je borec, všichni jsou moc milí a tak dále... O tom se však rozepisovat nebudu. Každý barák starší padesáti let je tu už velká historie a památka.

Co mi jakožto architektovi dělá největší problém - naučit se pracovat v imperiálním systému. No jo. To mi ani před začátkem práce nedošlo. Žádné metry! Hezky feets, inches, square feets a square inches... Ale i na to si snad časem zvyknu a pak už nebude problém užít si svou praxi naplno.

Vím, že jsem very lucky, když můžu tuhle zkušenost absolvovat, a tak Bohu díky a snad to taky všechno dobře dopadne. Plánu přejet Ameriku napříč od východu na západ se jen tak  nevzdám, sic na to budu zase sám. Možné je všechno, protože: In God we trust.

Good night home, sleep well... jo vy máte vlastně ráno....

Fotky budou brzy na http://www.fil.euweb.cz