Setkání filozofie a architektury jako zrození Evropy, myšlení a civilizace

 

 

Hynek Bartoš, 21. století:

„Chtel jsem jen rict, ze kdyz proste mam urcitou castku a vim, ze za to sotva zaplatim material a zedniky, tak na architekta proste nezbyde, ale barak stat bude. Jinak teorie architektury je jiste nutna, pokud jim minime teorii jak to delat. Ja myslel, ze saskuv clanek je o teorii opravdu hodne teoreticke (hrani se slovy apod.) Tuhle teorii moc nechapu, tu v medicine asi nemame."

 

- To mi připomnělo opět jednu legendární pražskou přednášku Petra Rezka s názvem Teorie versus architekt. Doc. Rezek zde prezentoval názor, že postoje a texty, které formulují architekti, jsou v podstatě vyžádány jejich klienty a obecenstvem. Umělecká scéna se dostala do takového předstihu, že už ji konzumenti nejsou schopni chápat. Podle Rezka je taková situace obdobou potřebnosti renesančních traktátů. Upozornil na „teorii", která se drží při zemi, kterou lze mapovat jako půdorys chápání klientů, stavitelů.

„Na otázku, proč je tato čára rovná, odpoví současný student architektury: protože tam jsou garáže." Rezek se následně řečnicky ptá: „Jaké traktáty o architektuře, jaké antologie četl kandidát, který podal tuto odpověď? Na jaké teorii postaví tento student svou budoucí činnost?"

Nejde o teorii, jde o elementárnější věci, což docent následně dokládá na obrazu Teo van Doesburga Kráva. Avantgardní obraz se postupně čím dál více abstrahuje, až se ztrácí v nerozluštitelných linkách a tvarech. A Petr Rezek končí slovy: „Úkolem architekta je přesvědčit klienta, že vemeno se neztratilo. A to je ta přízemní teorie, kterou my u nás vyučujeme. Samozřejmě bezúspěšně. Bezúspěšně!!!"

 

Nastolme si tedy otázku: je účelem architektonické teorie v první řadě přesvědčit klienta, že VEMENO SE NEZTRATILO?

 

Filozofie architektury jako předmětná disciplína:

Architektonickou teorii lze pochopit samozřejmě jako jednu z mnohých disciplín filozofického pozitivismu, jako seriózní a systematický zájem filozofického tázání na určitý předmět. Předmět sám je známý a snadno představitelný. Jedná se o architekturu, obytné budovy, kostely, továrny, nádraží, mosty, dálnice atd. Definice filozofického postoje by také neměla činit potíže. Tradičně se chápe jako otázka smyslu. Jaký má to či ono smysl? Filozofie architektury se tedy ptá, jaký má architektura smysl. Proč je střecha moderního domu plochá, zatímco střecha gotické věže vytváří úzkou šipku, jako by chtěla poukázat na Boha. Architektonické formy mají své úmysly. Některé jsou jasné a explicitně vyslovené - jako touha renesančních kupolí pojmout celý svět (mimochodem, i funkcionalismus, který se celou dobu svého vzniku zaklínal absolutním následováním pouze funkční stránky - aneb Sullivanova známá říkanka „forma následuje funkci" - měl ve skutečnosti téměř vždy vizuální a estetické úmysly, aniž by si to funkcionalisté připouštěli).

Jiné úmysly jsou vědomé, ale skryté - jako logika čísel a proporcí gotických katedrál. Ještě jiné jsou v architektonických objektech nevědomě a spontánně. Objeví se pouze s odstupem času - jako určitý rys architektury, na který nikdo nemyslel a který nikdo vědomě nevytvářel. Objeví se jako rys doby, ke které daná architektura patří. Příkladem je zde třeba byzantská plošnost prázdného povrchu anebo barokní nahromadění forem a objektů.

 

Otázka smyslu a přesah bytí. Setkání arché + tektura:

Tato předběžné navržená kategorie smyslu architektury však nevyčerpává celou problematiku architektury. Dokonce nechává stranou její podstatnou část. Touto částí je otázka smyslu samotného. Musí architektura vždy a za každých okolností mluvit? Musí v sobě vždy chovat smysl a myšlenku? Musí filozofie architektury vždy hledat tento smysl, a tak se omezit na její literárnost? Je snad architektura skutečně jakousi nemotornou a zoufale drahou literaturou, kterou měl vynález knihtisku už dávno zlikvidovat, jak to předpověděl Victor Hugo? Nechová snad v sobě něco jiného, něco vlastního, co by ostatně mohlo vysvětlit její přežívání a její současnost? Anebo dnešní architektura již není architekturou v onom smyslu, v jakém ji francouzský romantik chápal? Možná že v sobě architektura chová něco, co nemá se smyslem nic společného. A filozofické hledání smyslu se o to jen zbytečně tříští. Možná že má v sobě něco, co není žádným slovem. Něco jako kámen sám. Kámen, ve kterém nic není, jen chlad a ticho. Kámen, před kterým filozofie zůstane stát a literatura se jen točí v prázdných slovech s bezmocnou touhou naplnit jeho chlad a ticho smyslem.

Právě zde, v tomto tichu, se filozofie a architektura sejdou. Nesejdou se jako filozofie architektury, a již vůbec ne jako architektura filozofie. Sejdou se rovnoprávně a v jakémsi paralelismu, ve kterém se jedna na svém vlastním poli sjednotí s druhou (vzpomínám na kardinála Špidlíka, který učil, že se vše tříští v encyklopedismu a jedině, když není jedna věc vedle druhé, nýbrž jedna v druhé, docházíme k poznání smyslu. A tato jednota se projevuje krásou). Architektura je vždy filozofií a filozofie architekturou. (viz setkání arché + tektura). A přece je jejich rozdíl radikální, rozdíl kamene a slova. Filozofie a architektura se sejdou právě zde, kam už nemůže literární imperialismus smyslu. Architektura se otevře jako kamenné ticho myšlenky. Jako ticho zkamenění, ticho údivu nad tím, že vůbec něco je. Filozofie odloží svůj převlek smyslu a je jen krystalizujícím hegelovským prázdnem. Je prázdnem slov, která se pouze kladou. Filozofie a architektura se setkají v tichu kamennosti, protože prázdno, ticho a chlad kamene je bytí. Vlastní a ryzí architektuře, stejně tak jako vlastní a ryzí filozofii jde vždy, jedině a výlučně, o bytí. Tam, v nedohlednu světa a zde v myšlence, která je mimo jakékoliv vyslovení, protože je vyslovením samotným, tam v tom podivném spojení negativity s negativitou, v té PROSTOROVOSTI vztažení od ticha k tichu, od prázdna k prázdnu, se realizuje to podivné setkání slova a kamene, filozofie a architektury.

 

Vyjadřovací schopnost filozofie versus vyjadřovací schopnost umění:

„Filozofie je balast. Ovšem slovo balast původně znamenalo neužitečný náklad, který se dává do lodi, aby se nepotopila. Filosofie nemá bezprostředně utilitární význam, nicméně je předpokladem proto, aby se loď společnosti nepotopila. Ve společnosti musí být člověk, který klade určité zásadní otázky, učí kritickému myšlení, je v kritické opozici vůči myšlení povrchnímu, ideologii, vůči převažujícím sloganům a náladám ve společnosti. Jeho role je ikonoklastická - má bořit modly, předsudky, mýty a otvírat nové obzory myšlení."

(Tomáš Halík, 21. stol.)

Co vlastně bylo dřív - architektura nebo filozofie? Stavby nebo literatura? Utváření prostoru nebo řeč? Filozofie nemůže udělat nic jiného než „zliterárnit" architekturu. Karikatura filozofie typu „co chtěl architekt říci?" může být zjemněna otázkou „co chce architektura říci?" Toto drobné upřesnění nemění nic, anebo mění všechno. Otevře koherenci systematického výkladu NEVYSLOVITELNOSTÍ.

Když jsem psal práci na téma Dílo, pravda a krása, poslední odstavec zněl:

Možnost pravdy má v poslední instanci důvod v absolutní, božské totožnosti bytí a poznání. Pilátova otázka na Ježíše v Janových pašijích - „Co je to pravda?" - zůstává stále bez odpovědi. Anebo již byla zodpovězena: „Já jsem cesta, PRAVDA a život.

Poslední neempirickou podmínkou toho, že samotná věc se vždy artikuluje v obhajitelném nároku na platnost, nelze ukázat v rámci filozofie jazyka. Možná právě proto lze v uměleckém díle zjevit pravdu lépe než v jazyku. A pravdivost uměleckého díla lze vyjádřit skrze jeho krásu...

 

Zrození Evropy jako setkání architektury a filozofie:

Filozofie a architektura jsou přesto od počátku úzce spjaty. Jsou spjaty svým počátkem. Objevují se ve stejném momentu, ne jako filozofie architektury nebo jako architektura filozofie, ale jako setkání jedné s druhou. Obě disciplíny se podílejí na stejné události vzniku. Nejedná se zde o jakýkoliv vznik, nýbrž o ZROZENÍ EVROPY, JEJÍHO MYŠLENÍ A CIVILIZACE (cívís = obec).

Ano, četli jste dobře: zrození Evropy a jejího myšlení.

Evropa tak v sobě nese dvojí orientaci původu: filozofický pád do archaismu a architektonické spojenectví s němou stavebností.

 

Slovo a stavebnost:

Filozofie vzniká jako ztráta. Přesněji, filozofie vzniká jako ztráta, která se nachází ve svém vlastním ztracení.  Platón a Aristoteles identifikují tuto původní ztrátu jako moment úžasu, údivu a překvapení, řecky: „thauma" nebo také „thaumazein". Thauma - údiv, je pro ně původem MOUDROSTI, tedy počátkem filozofického postoje. Filozofický postoj hledá původ světa. Diví se, že svět vůbec je a proč je. „Údiv" jako původ filozofie se tedy objevuje v podobě otázky původu světa. Tento původ, která se klade jako otázka původu, se řecky řekne ARCHÉ. Na samém počátku se tato arché arché, tento původ původu, uzavírá v archa-ismu. Ale ve stejné době tatáž arché vytváří ARCHI-TEKTURU. Vytváří ji jako SLOVO A STAVEBNOST.

 

Rozšíření jazykového rozboru slova archi-tektura aneb založení dialogu filosofie - architektura:

Zastavil bych se ještě jednou u struktury slova architektura, z něhož lze možná ještě více pochopit její smysl a taktéž důležitost historie pro přítomnost

Problematika ARCHÉ je mnohem složitější a otevírá mnoho náhledu, jak ji chápat. Tuto problematiku tu zde však vynechám a jen odkážu k použité literatuře.

Jak už víme z minulého příspěvku, druhá část slova - TEKTURA - je odvozena ze slova TICHTÓ (tiktó) - zkusme rozšířit jeho význam - totiž PLODIT, PORODIT, VYTVOŘIT, VYPRODUKOVAT. TECHNÉ, tedy UMĚNÍ A DOVEDNOST, ze které se postupem času stala TECHNIKA, má stejný kořen. TEKTONIKOS, jak už víme, byli stavební dělníci, zvláště tesaři. K tomuto termínu se připojuje ta zajímavost, že byli často egyptského původu. ŘEMESLNOST A ŘEMESLNÁ DOVEDNOST tak uvádí na scénu Egypt. K němu nás může dovést i pýthágorovská konstrukce světa a matematika. Egypt se tak prostřednictvím konstrukce a řemeslné dovednosti ocitá v samotném centru našeho zájmu. Stává se částí termínu architektury samotné. Archi-tektura se tak překvapivě představuje nejen jako spojení slepého slova a jasného činu, ale i jako spojení Řecka a Egypta. Svým způsobem tak, na samém jejím začátku, nacházíme také vztah. Jedná se zde snad o architektonickou variantu filozofického „úžasu"?

Řecké ARCHITEKTONIKOS se představuje jako přechod z egypťanství do řeckosti, jako přechod od egyptské řemeslné dovednosti do řecké principiálnosti. Ale v tomto přechodu není egypťanství jednoduše zavrženo, nemizí v řecké arché. Je naopak UZNÁNO A POVÝŠENO na architekturální konstrukci a řemeslnost. Čeština by řekla ARCI-ŘEMESLNOST - české ARCI znamená zesílení, zestupňování významu druhé části slova (arcibiskup...) - architekt je tedy ARCI-ŘEMESLNÍK.

Řecké „architektonikos" nebo „architektos" v sobě tedy obsahuje řemeslnost, která se pojí s arché, s původem, principem, zákonem, s moudrostí a poznáním, a tímto SPOJENÍM NABÝVÁ MOC. Moc jasnozřivé řemeslnosti. Řecký architekt je pravým opakem egyptského tvůrce, který je pouze tektonikos, a reprezentuje tedy jen ne zcela uvědoměle řízenou konstrukci a řemeslnost. Egyptský „démiurgos" se topí v temné řemeslnosti své vlastní produkce. Architektura je naopak vědomá a poznáním řízená konstrukce.

Vztah, který v sobě arché-tektura nese, je vztahem VĚDOMÍ A ČINU, vztahem SEBE-VĚDOMÍ A NEVĚDOMÉ INSTINKTIVNÍ PRODUKCE. Spojení původu, principu a zákona s řemeslnou konstrukcí.

 

Architektura jako Daidalův let:

Podle Hermacha v jeho Filozofii architektury a podle Hegelovy Estetiky můžeme  přirovnat vztah arché a tektury k dvěma příběhům, jeden z Egypta - sic s řeckým hrdinou, druhý z řecké mytologie. Nechci se tomu zde věnovat podrobně. Egyptský příběh se týká Oidipa a mýtického tvora Sfinx (kdo chce, může prostudovat).

Základní a nejvýmluvnější postavou Egypta pro nás zůstává řemeslník, démiurgos neboli tektonikos, egyptský tesař, „nevědomý" stavitel. Základním produktivním principem je zde hmota, materialita. Ryzí stavebnost, ryzí produktivita, které chybí ARCHÉ. Arché se objeví až jako důsledek řeckého úžasu - thauma.

A je to právě řecký příběh, který přináší arché. Týká se Daidalova letu. Aby unikl z labyrintu, vyrobí Daidalos dva páry křídel pro sebe a pro syna Íkara. Když oba vzlétají, řekne Daidalos synovi důležitá slova: „Leť za mnou. Ne příliš vysoko, aby slunce nerozehřálo vosk, který drží pera tvých křídel. Ne moc nízko, aby je moře nesmáčelo..." Vzlétnou společně, ale Íkaros zapomene - jak už to tak bývá - na otcovskou radu. Uchvácen radostí ze svobodného letu, doslova fascinován, zapomíná na rodičovskou starost a varování, užívá si svobody. Letí čím dál výš a slunce rozehřeje vosk jeho křídel. Íkaros spadne do moře a utopí se.

Zde je zásadní rozdíl mezi egyptskou a řeckou civilizací. Výsledek je stejný, ale změnil se kontext. Egyptský řemeslník se topí v temné hmotě (podle Hegela je utopen v „nevědomém symbolismu", nemůže sám sebe najít), zatímco řecký Íkaros se uzavře ve své radosti, zapomene na otcovy rady a topí se v žáru slunce a jasu nebe. Oba jsou ve stejné situaci, oba se topí v činu. Jestliže egyptský řemeslník je ryzí stavebností, ryzí „tekturou", Íkaros je ryzí „arché". Je činem svého letu, který určuje sám sebe. Jeho čin není ničím zachycen, a tak padá sám do sebe. Jeho fascinace volným a svobodným letem obnoví na této nové řecké úrovni egyptskou fascinaci nekonečnou tvárností, a tedy svobodou hmoty.

Arché bez tektury se hroutí, stejně jako se v případě démiurga hroutí tektura bez arché.

Přitom arché a tektura jsou ve vnitřním konfliktu, který je později rozveden jako konflikt architektury a filozofie.

Architektura zapomene, že v sobě chová filozofii, a filozofie zapomene, že „arché" a  zde tedy architektura, byla jejím základním východiskem. Uzavře se ve svém údivu (thauma), aby bylo již jen slovo a nic než slovo. Zapomene, že i slovo má svou TEKTONIKU - TĚLESNOST A LÁTKOVOST. Že i slovo se topí ve „své egyptské tmě", v bezmezném nalézání, kterým je zde vlastní proces řeči. Ale to už je jiná otázka - zde by mohl pokračovat někdo, kdo by chtěl obhájit právo na existenci POEZIE, která by onu propast mohla překlenout.

(a jsme opět u toho, že architektura zřejmě dokáže lépe poukázat na absolutno než literatura)

 

Podtrženo sečteno:

Ještě před tím, než se stane pozitivní vědou hledající smysl architektonických forem, je filozofie architektury setkáním. Filozofie a architektura se setkávají na samém počátku evropské civilizace, v antickém Řecku. Vznikající filozofie žasne nad vzdalujícím se světem. V tomto úžasu se bytí narodí, ale současně se zhroutí v absolutnu tohoto narození. Architektura, která je napřed jen „arché", tedy původ a princip, zachraňuje filozofii před pádem do tohoto bezedna. Filozofie se stane archa-ismem a uzavře se v teoretické upovídanosti, aby unikla své nostalgii po ztraceném světě a ztraceném bytí. Ale „arché" se spojí se stavebností. Stane se z ní archi-tektura. Tento návrat řeckého jasu do egyptské setmělosti se představí jako vlastní narození, Daidalův let mezi mořem a sluncem. Od začátku do konce se zde jedná o možnost vztahu, o architektoniku bytí a jeho narození.

 

FL 6-7/2009

 

 

Literatura:

Hermach, Jiří Eduard: Filozofie architektury, Triton, Praha 2001

Hegel, Georg Wilhelm Friedrich: Estetika, Odeon, Praha 1966

Hegel, Georg Wilhelm Friedrich: Fenomenologie ducha, ČSAV, Praha 1960

Hugo, Victor: Zvoník u matky boží, Sfinga 1994

Heidegger, Martin: Dílo a pravda, Der Ursprung des Kunstwerkes. 2. část: Das Werk und die Wahrheit. In: GA 5, Holzwege, str. 25 – 43

Arzenbacher, Arno: Úvod do filozofie, Portál, Praha 2004

Michl, Jan: Tak nám prý forma sleduje funkci, VŠUP, Praha 2003

 

 

Zobrazeno 5792×

Komentáře

jenikjejenjeden

a tos rek dobre.

Filip Landa

Vlastně jsem tímto esejem ukázal, že teorie je opravdu k ničemu, protože co nelze vyjádřit teorií, to se vyjádří samotnou architekturou... Ale vezmu-li to kolem a kolem - ještě stále je pro vás podstatou teorie vemeno?

ladabar

Radši až po pouti :)

jenikjejenjeden

hehe a tos fakt všecko přečet? Já jsem z Heideggera kus čet a pak jsem si uvědomil, že to nechápu.

Filip Landa

Jo já to čet... pochopení je věc druhá :-D Ale co jsem tady sesumarizoval, to je k pochopení, si myslim, i pro méně inteligentní.. jako třeba Kousáče :-D

jenikjejenjeden

hehe a to jsi o matejovi prohlasil, ze je to nakej moc filozof. ted jsem se ho ptal, jestli nekdy cetl heideggera a prej uz deset let cte prvnich patnact stranek Byti a casu. prej "je to fakt masakr". no prosim. a hegela nečet vůbec.

jenikjejenjeden

ja jsem z heideggera cet akorat sevcikuv clanek :D

jenikjejenjeden

hele ale nevim, jestli te ted budou brat vic vazne. spis mi prijde, ze jsi pro ty utilitarni lidi naprosto ulitnul a prestanou to s tebou resit. jako kdybys jim nabizel k jidlu zizaly. jako muj kamarad na gymplu, kterej se na matematickym seminari snazil tride i profesorce vysvetlit druhy nekonecen. zkratka je to konec sasku, menis se v donkichota a blazna a fetaka, ve fanatika nabozenskeho strihu.

Filip Landa

- no to uz jsem davno :D a vyzivam se v tom. Pro me za me, at se utilitarni lidi zizalama zadusej.

ladabar

Vemeno se tedy skutečně neztratilo. A dál?

jenikjejenjeden

dál myslim, že by měl ladabar oslavit svou nabytou kvalifikaci novou retrospektivní básničkou.

Zobrazit 11 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona