Jednou nohou v hrobě aneb má životní štace...

2. 11. 2008 21:52

Tož... Takovej lehčí duševní striptýzek a bilance.

Mám za sebou nejhorší, nejpubertálnější, nejproflákanější, nejtrapnější a zároveň nejvtipnější, nejplnější zkušeností, nejvíc mimózní, nejnepředvídatelnější, nejzajímavější.... rok života. Připadal jsem si občas jako ve filmu nebo v nějakém špatně napsaném románu. Občas to byl horor, občas komedie... Nakonec převládl asi tragikomický žánr.

Netušil jsem, že člověka ve 23 letech může něco ještě překvapit. No. A já teprv zjistil, co to je víra. Co to je láska. Co to je naděje. Co to je dotknout se dna. Co to je... ŽIVOT.

Netušil jsem, že i sám mistr šašek vůbec vlastně ještě neví, co chce a musí se učit "nerozumět Boží vůli".

Netušil jsem, že život je taková svině a zároveň je tak krásný.

Netušil jsem, že Bůh je tak mocný.

Proces obdaření Duchem Svatým a vyrovnávání se s tím vším při cestě do Compostely se ukázal býti jako zásadní.

A tak na prahu milénia, rozuměj: na dušičky.. respektive na malé bezvýznamné výročí, kdy se na svět prodral z mámy malej Filipoid, bilancuji a ptám se: jakej byl vlastně ten můj život?

Jó, dokud se člověk točí sám kolem sebe, nestíhá pobírat ostatní lidi. A krutě na to dojede. A jak rychle člověk nabyde osobní ideál, tak rychle jej může ztratit.

Když jsem se v patnácti rozhodoval, jaká bude moje štace, mlátička byla jasná volba. Jenže... ve 23 letech jsem zjistil, že to byl OMYL. Neustále uzemňované ego má totiž tendenci prosazovat se a bojovat, dokazovat si neustále svou hodnotu. Mlácení tedy nepomáhá a funguje kontraproduktivně. Může to být sice stylem oliv - čím víc je tiskněme, tím lepší šťáva... ovšem šťáva s neustálou příchutí přebytečného egocentrismu.

Všechno mi došlo až během uplynulého roku: Poklad štace máme v nádobě hliněné. Je třeba úcty (kdyby aspoň trochu úcty) a respektu. Jedině tak bude ego spokojeno a nebude mít potřebu vyskakovat si do nebeských výšin. Ty by se totiž měly ponechat jen Bohu.

Snadné je žít? Není. A nalezení odpovědi na otázku, jak být svatým a pokorným mužem a zároveň se nezařadit do kategorie "hodných chlapců" a nenechat si čůrat na hlavu, je ještě težší.

Závěrečná otázka tohoto bilancujícího výlevu zní: "Kudy dál?"

Putovat za štací? Zrání.. růst.. trpělivost..

Zasadit strom - splněno (tůje Ptuje), postavit dům - no, snad nějakej ten barák přijde, pokud dostuduju architekturu... zplodit syna - uvidíme...

Žít není snadné, ale stále se nabízí jednoznačné řešení:

V jedné písni se totiž zpívá: "Snad život svůj ztrácíš, když všechno Mu dáš?"

Díky všem vám kolem mě.

 

Ptujme dál !!!

 

Zobrazeno 2914×

Komentáře

Zobrazit 11 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona