WYD SYDNEY očima mezinárodní liturgické skupiny

14. 9. 2008 0:11
Rubrika: články | Štítky: akce:wyd-2008

  ...aneb Pohled do zákulisí !!!

     Po tiskové konferenci na ČBK startuje letadlo z Prahy s poslední várkou českých poutníků - směr Austrálie. Už na letišti v Soulu mě Burger-king zbavuje iluzí o globalizovaném světě a dospívám k názoru, že je úplně jedno, na které části planety jej právě konzumuji. Právě zde se s Maruškou oddělujeme od české skupiny letící na předprogram do Melbourne a míříme rovnou do Sydney, kde nás čeká tvrdá práce v "International liturgy group" - zkráceně "ILG" aneb "I love God". Úspěšně přežíváme turbulence letadla i korejské jídlo na jeho palubě a v poklidu procházíme všemi imigračními procedurami.

 

           Australské velkoměsto působí jako podivná směsice Anglie, Ameriky a všech možných jiných kultur. Stylu života tu lze rychle přivyknout, neboť ať chceme či ne, přivykáme mu už nějakou dobu i v Česku. Za chvíli si připadám jako doma, s rozdílem, že tu mají hnusné pivo, že se jezdí vlevo a místo holubů zde na popelnicích bufetují ptáci, které si běžně prohlížíme v ZOO. Mluví se tady typickou slangovou angličtinou a kostel zde většinou najdete zaklesnutý mezi benzínkou a McDonaldem. Přesto mi připadá, že si z tohoto stylu života bereme jen to špatné. Lidé jsou tu srdeční a přívětiví, bez známek jakéhokoliv stresu či nervozity. První dny trávíme na College místní univerzity, čekáme na zbytek mezinárodní liturgické skupiny, fasujeme ošklivé batůžky se spoustou užitečných i zbytečných věcí a aklimatizujeme se na zimní počasí.

           Liturgická skupina čítá asi 150 členů ze všech koutů světa. Čekal jsem buď rozjuchanou mládež s lacinými výkřiky typu "I love Jesus" anebo jakýsi výběr "nejčestnějších a superzbožných", ale opak je pravdou: všichni příchozí jsou realisti, každý z nich denně zakouší různé komplikace a problémy s místní církví a s náročným životem v duchu evangelia. Lze s nimi hovořit o čemkoliv jakýmkoliv jazykem, a tak mám možnost zažívat jednotu a univerzalitu církve od Hondurasu až po Východní Timor.

          Na denní duchovní pořádek se přitom rozhodně nezapomíná - program liturgické skupiny se skládá z vlastních katechezí, bohoslužeb a zejména z nácviku liturgie pro všechny podstatné akty Světových dnů mládeže. Českou buňku zanedlouho kompletuje Václav Rylko, jeden ze dvou zástupců Evropy, kteří budou biřmováni Svatým otcem při závěrečné mši. Náš tříčlenný tým tak může začít pracovat, sdílet se s ostatními delegáty o zkušenostech s prožíváním víry v jednom z nejateističtějších států světa a to vše kombinovat třeba s konzumací "fish and chips" na jedné z australských pláží.

úterý 15.7.

         Postupně si zvykáme na to, že jakožto ILG máme přistup do sektorů, kam se „normální smrtelníci“ nedostanou, že nás Australané všude vozí a vykrmují až hanba. Odměnou jim budiž, že jsme ochotní strávit pět hodin v kuse nacvičováním primitivních úkonů, které ve finální fázi zaberou sotva pět minut. Inu, režisérkou koncepce celého setkání je žena a perfekcionismus je na místě. Všichni už jsme stihli pořádně prochladnout a nastydnout. Organizačně je však setkání vskutku zvládnuté – tentokrát se neobjevují žádná několikahodinová čekání na jídlo ani žádný dopravní kolaps. Po prvním střetnutí s českou skupinou ale měním názor, neboť polovině účastníků ještě nedorazila zavazadla z Melbourne a těm méně šťastným dorazí jejich věci až po dalších čtyřech dnech.
            V ulicích Sydney je znát, že se něco děje. Dorazilo sem více poutníků než na Olympiádu v roce 2000. To jsem tedy zvědav, zda zájem českých médií bude aspoň srovnatelný...

             V podvečerních hodinách je započato setkání ohromnou mší svatou celebrovanou kardinálem Pellem. V průvodu jsou neseny vlajky všech zemi - naši vlast reprezentuje Maruška a já se musím spokojit s vlajkou Belize. Liturgie na přístavním prostranství Barangaroo probíhá důstojně a hlavně symfonická hudba je fantastická. Australané se důsledně drží hlavního motta a "síla Ducha Svatého" je mládeži servírována ve velké míře. Teď jde ještě o to, zda mladí toto téma uchopí tak, jak by měli.      

středa 16.7.

            Při společné katechezi s Liturgy-group přestávám vnímat angličtinu a proto se rozhodujeme příští den raději navštívit české centrum, které je od nás ovšem vzdáleno ještě 40 minut jízdy autobusem. Ve městě probíhá Youth-festival, kde si každý milovník hudby, meditace či kultury může přijít na své. K večeru jsme odvezeni na dostihové závodiště Randwick, kde bude probíhat sobotní vigilie a nedělní mše s biřmováním. Nácvik liturgie se protahuje do nočních hodin, jsme promrzlí a nevyspalí.

čtvrtek 17.7.

           Den zahajujeme hektickým úprkem do českého centra, kam se nám daří dojet až na závěr mše svaté. Obdivujeme, jak kvalitní scholu se podařilo Čechům dát dohromady. Pak už jen krátká zdravice pro naši mládež a rychle zase zpět na Barangaroo, převléci se do národních krojů a jít přivítat papeže. Ani jsme nestihli oběd, ale při pohledu na připlouvající loď se Svatým otcem hovořícím se zástupci liturgické skupiny nás ani nenapadne myslet na kručení v břiše. Krojovaná ILG tvoří pestrou směsici všech národů a kontrastuje s domácími Aboriginci. Benedikt XVI. nás vybízí k odvaze žít a šířit víru a vzpomínám na slova jednoho z biskupů, kteří se s námi dali spontánně do řeči: "Ježíš začínal také jen s dvanácti..."

 

pátek 18.7.

        Kdo v posledních dnech hodně snídá, dobře dělá. Dopoledne věnujeme nekonečnému trénování liturgie pro závěrečnou mši. Koordinace se již ujímají zkušení ceremoniáři, a tak vše nacvičujeme samozřejmě úplně jinak, než v předchozích dnech. Při běhu na autobus obědváme, abychom byli včas u katedrály, kde probíhá přímý přenos úchvatné křížové cesty spojující jednotlivými zastaveními celé město. Její ztvárnění stojí za hluboké páteční zamyšlení, ovšem Svatého otce jsme u katedrály už nezastihli.          

       Ačkoliv jsme téměř pořád v centru dění, vůbec netušíme, jak setkání probíhá z pohledu běžného účastníka. Při prodírání nekonečnými davy zjišťuji, že už mě tyto masové akce nijak neberou, a proto jsem rád za vstup do střežených prostorů speciálními vchody - stačí ukázat visačku a zamachrovat slovy: "aj el dží".

        Uklidnění přichází večer v podobě koncertu Sydneyského symfonického orchestru v budově opery. Architektura uchvacující, hudba okouzlující. Snobští burani tleskají mezi větami a flétny jsou tradičně mírně falešné. Přesto se pro mě Beethovenova Missa Solemnis stává pomyslnou třešničkou na dortu už tak dost bohatého programu. Světové setkání mládeže pomalu spěje k vrcholu..

 

 sobota 19.7.

         Dopoledne se nese ve znamení pěší pouti na místo přenocování. Cesta je letos docela krátká a probíhá bez problémů. Podium na velké pláni Randwick se architektovi přiliš nepovedlo. Papež bude čnít vysoko nad mládeží a cestou po dlouhých rampách se k němu nakonec nedostane ani sedm vyvolených, přednášejících ve svém mateřském jazyce svědectví o jednotlivých darech Ducha Svatého. Zazní i čeština - Maruška jde na podium jako první a odvážně se pouští do čtení svého textu neschváleného australskou stranou. Velkým zklamáním je, že v anglickém překladu se objevuje vlastní text, který má s původním Maruščiným pramálo společného. Ale to přece nemusí nikdo vědět... :-(

        Já se mezitím ujímám role světlonoše, rozsvěcuji poutníkům na pláni svíce a pak se po celý zbytek vigilie pokouším s částí liturgické skupiny dostat zpět do svého sektoru. Kontroly jsou v Austrálii velmi přísné, policisté si nás přehazují jako horký brambor a z vigilie tak nemám vůbec nic. Poklekáme aspoň na chvíli před Kristem v Eucharistii, Svatý otec zakončuje adoraci svátostným požehnáním.

        Při uléhání ke spánku na studené a vlhké zemi přemýšlím, zda nezůstane jen u velkolepé show a mládež si bude schopna odnést ze setkání v Sydney něco víc...

neděle 20.7.

       Někdy je lepší nevědět, co všechno se děje v zákulisí za podiem. Já se jako jediný úspěšně vyhýbám make-upu potřebnému pro televizní kamery a v černých oblecích jsme hnáni prašnou cestou do našeho speciálního "chlívku" před podiem. Dnes budu kmotrem při udělování svátosti biřmování Svatým otcem. Ten mezitím projíždí v papamobilu celé prostranství a v 10 hodin místního času začíná závěrečná mše svatá. Procházím složitým procesem všech kontrol od organizátorů, policistů až po vatikánskou ochranku a než se stačím rozkoukat, už stojím tváří v tvář samotnému nástupci svatého Petra. Je to člověk jako já nebo Václav, který od něj právě přijímá „pečeť daru Ducha Svatého.“ Působí jako milý dědeček a má pěkné červené boty. Toto jsou bez ironie mé první dojmy z tak blízkého setkání se Svatým otcem. Vracíme se k němu ještě ke svatému přijímání, pro něž jsme vyfasovali speciální vstupenku. Mám teď další týdny, měsíce a roky na vstřebání všech milostí, které na nás byly v ten den vylity. Biřmovanec Vašek jich má určitě na rozdávání.

           

 

         

       Odpoledne si ještě vůbec neuvědomuji, co se vlastně stalo, ale večer při společné závěrečné adoraci v ILG mi to pomalu dochází. Zničehonic rozmlouvám s Bohem a jsem naplněn radostí a vnitřním pokojem, že pouť do Austrálie stála opravdu za to. Na zpovědních místech po celém Sydney byly odpuštěny tisíce hříchů. Můžeme nebojácně vyrazit například i do mé trpící litoměřické diecéze a svědčit o radostné zvěsti, neboť „Dostanete sílu Ducha Svatého a budete mými svědky“. 

 

 

 

Zobrazeno 4442×

Komentáře

Filip Landa

Můj vlastní farář, pastýř, otec... si nepřečte ani nevyslechne svědectví svého farníka o tom, jak stál před papežem.. a rovnou to svědectví zcenzuruje :-) dobrý paradox, že?

solipso

Někde jsem četl, že křesťanství je náboženstvím paradoxu... ;-)

Zobrazit 15 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona