Alpská štace aneb Venezia a piedi 3.

<<< předchozí díl

Pátek 20.8. 2010: TRAUNERALM - ledovec na PFANDLSCHARTE - HEILIGENBLUT

30 km (od počátku 168 km); profil cesty (m.n.m.): 1300 > 2665 > 1200

Daniela, nezištná trpitelka a dobrodinka

Vstáváme v 6, venku můžeme sledovat alpský východ slunce. Všude klid, nikdo nikde. Vyrážíme k Trauneralm. Tady ve výšce 1520 m.n.m. začínají turisti teprve vstávat, my už jsme hodinu na cestě. Nějaký drsňák nám radí, kudy dál k sedlu pod Spielmannem. Dost se podivil, co tam děláme takhle brzy ráno, ale naštěstí se moc nevyptával. Asi mu bylo všechno jasné.

Poprvé jsem se rozhodl pro pevnou obuv - lézt na ledovec v sandálech se mi totiž moc nechce. Kolem roste spousta borůvek a brusinek, a tak je sbíráme do vloček, které si vaříme k snídani. Je to ideální syté jídlo plné energie. Jen Radimovi se večer rozběhly jisté střevní potíže, vypadá to dokonce na nějakou virózu, což není zrovna milá zpráva. Dobrou chuť k snídani nám přeje babka bylinářka a následně i několik kolemjdoucích horalů. Pijeme vodu z potoka. Posilněni vyrážíme vzhůru k třítisícovému Spielmannu na obzoru. Kleč se mění v travní porost, tráva se mění v kámen, šutráky se mění v led. Jsme u ledovce v sedle pod Spielmannem, 2665 metrů nad mořem. Podle mapy by měl být sníh všude kolem, moc ho ale není. Ledovec je na ústupu a za 50 let z něj možná nebude už vůbec nic. Zkušený horal Vojta mezitím zmizel v nedohlednu, vyloženě si to tu užívá. Já věnuju spoustu času focení, stojí to zato. Holky šlapou jako hodinky a jsou nahoře dokonce dřív než já. Největší potíže má oslabený Radim - není se co divit. Všichni se ale nakonec šťastně scházíme nahoře. Vojta se Štěpánem mezitím do sněhu vydupali pozdrav pro architekta Martina Rajniše, aby bylo v českém pavilonu na bienále co prezentovat. Nápis zní: „Rajniš je vůl". Je čitelný až z hřebene Spielmannu, protože ho nějaký Čecháček shora nečekaně zakřičí. Na vrcholu dojídáme nutelu, co zbyla od snídaně, fotíme se, rozprávíme se skupinkou slovenských turistů a obědváme s výhledem na jezírko a špici Grossglockneru. Je tu nádherně. Zimu postupně zahání slunce deroucí se nad mraky. Rakousko je pod námi jako na dlani. Ani se odsud člověku nechce, hlavně nás nebaví opět klesat a kompletně tak ztratit výšku, kterou jsme horko těžko s báglem na zádech vyšlápli. Čas je neúprosný a jižní strana kopce o dost jednodušší než ta severní. Sestup k silnici přes Grossglocknerpass netrvá moc dlouho. Pokračujeme v klesání směrem na Heiligenblut, hvízdají na nás svišti. Po cestě děláme zastávku nejprve u Bricciovy kaple s léčivým pramenem proti očním nemocem. Briccius jako ochránce proti lavinám nebyl nikdy svatořečený, místním obyvatelům to však nezabránilo postavit mu kapli. Jeho příběh zde má silnou tradici. Je pátek, takže navrhuji pomodlit se korunku k Božímu milosrdenství. Myslím na Danielu, kromě jiného spoluzakladatelku tradice pěších poutí v litoměřické diecézi, za níž je obětována dnešní etapa. Další zastávka je u horské hospůdky, kde si všichni dáváme zasloužené pivko. Už ani nevím, jak se jmenovalo, každopádně dobré nebylo. Vojta čůrá do údolí z parádní vyhlídkové plošiny. K večeru dorážíme do obce s příznačným názvem Heiligenblut. Název získala vesnice podle legendy o lahvičce s Kristovou krví, kterou převážel dánský princ Briccius v roce 914 při zpáteční cestě z Cařihradu a zahynul ve sněhové lavině. Později jeho tělo našli rolníci, když ze sněhu vyrůstala větvička se třemi klasy. Nad hrobem postavili malou kapli, do níž uložili lahvičku s krví. Později byla uložena do farního kostela svatého Vincence.

Je tu oficiální kemp a mimo něj se asi přespávat nesmí, což samozřejmě nehodláme akceptovat. Kempíme hned za vesnicí, okolo je klid, snad tu nebudeme nikomu vadit. Večeříme instantní polévky, nakrájíme si do nich cestou nasbírané klouzky. Dnešním dnem mi došly veškeré trumfy, které jsem k překvapení všech tasil každý den z batohu. Zbyl tam už jen lovečák, ten přijde na řadu až v Itálii. Poprvé riskuji spaní pod širákem, jde do toho i Dája a Štěpán. Jsou vidět hvězdy...

panorama s popisem všech vrcholů 360 ° - popis cesty na Spielmanna z druhé strany

Sobota 21.8. 2010: HEILIGENBLUT - WINKLERN

27 km (od počátku 195 km); profil cesty (m.n.m.): 1200 > 1300 > 960

Radim, spolupoutník

Heiligenblut je parádní horská vesnice s krásným gotickým kostelem, v jehož kryptě je pohřben princ Briccius. Před místním supermarketem sušíme věci, místní obyvatelé z toho moc nechápou. Kupujeme zásoby jídla na víkend. Radim toho opět moc nenaspal, není mu dobře. My si dáváme k snídani sladké pečivo a jogurty. Kupuji alpskou kořalku, protože medicína v podobě výborné domácí slivovice od Dáji už pomalu dochází a její zbytek budeme používat už jen jako dezinfekci při propichování puchýřů. V kostele se zdržujeme dlouho, pak ještě píšeme pohledy. Nakonec vyrážíme až před polednem. Praží sluníčko - čeká nás zatím nejteplejší den. Cesta se komplikuje hned v úvodu, protože se nám zachce odbočit z cyklostezky vedoucí podél řeky. K dispozici však mám jen mapu nepoužitelného měřítka a wanderweg se na první pokus nedaří nalézt. Málem se zraňuji při přeskakování ohradníku z ostnatého drátu. Schytaly to jen boty, já jsem vyvázl bez škrábance. Přes skalnaté převisy s vodopády cesta nevede, musíme vyšlápnout prudký svah louky. Konečně nalézáme cestu. Po ní postupně scházíme zpět dolu k řece. Rozhodujeme se, hlavně s ohledem na Radima, už neriskovat obdobné extrémy a pokračujeme po cyklostezce. Zanedlouho nás ovšem cesta opět zavádí do poněkud brutálnějšího terénu. Tady si při sestupu v sandálech natáhnu šlachu v noze a vypadá to, že zbytek pouti budu muset dokulhat. Kotník postupně otéká a docela bolí. Dokud se šlape, jde to. Horší je každá zastávka a pár prvních kroků při novém rozchodu. Nereptám a vytrvale pokračuji. Anča má také oteklé nohy, ostatní se potýkají s puchýři, Radim s průjmem.

Zbytek cesty probíhá v poklidu. Obědváme u řeky Möll, kde se v ledové vodě i vykoupeme a vypereme prádlo. Je to blažený pocit po dlouhé době se zase umýt. Před námi se na obzoru objevují Dolomity. Máme výtlem u plakátů s kýčovitým zobrazením další folkové kapely. Pro hodnocení všeho možného se vžilo označení „kufštajnr" podle jména první kapelky. Před Winklernem nalézám hned u cesty obrovskou bedlu. Není vůbec červivá, v životě jsem takhle čistou houbu neviděl. O kus dál je zase plno hříbků a křemenáčů. Rakušané houby zřejmě vůbec nesbírají. Večer bude dobrá večeře. Při západu slunce ve Winklernu je jasné, že plán dojít dnes až do Iselsbergu nesplníme. Nějaký týpek se nám snaží anglicky nakecat, že jsme přišli k nejlepšímu kempu v celých Alpách a že jinde přespat nemůžeme. Snaží se dohodit kšeft nejrůznějším kamarádům včetně místního taxikáře. Už nevím, jak bych mu argumentoval, nebaví mě se s ním dohadovat, a tak nechávám soupoutníky ve štychu a jdu radši pro vodu za dalším domorodcem. Voda je zde prý také nejlepší v celých Alpách. Nutno podotknout, že je fakt dobrá. Dědula si zřejmě vzpomněl na léta u wehrmachtu a neváhá nám holýma rukama zvednout elektrický ohradník, abychom ho mohli podlézt až k Hängebrücke přes řeku. Podle oficiálních informací se na něj nesmí, protože se opravuje, dědula to však razantně odmítá a pouští nás tam.

Přicházíme ke kostelu. Kostelník ho zrovna zamyká. V Rakousku jsou totiž všechny chrámy přes celý den otevřené. Alpy jsou vůbec celé protknuté lidovou zbožností. A každý vás tu již z dálky zdraví Grüss Gott! Vyptávám se kostelníka, zda je tu zítra mše. S lítostí mi odpovídá, že bohoslužba s nedělní platností byla už dnes. Vyzvídám, jak je to v okolních obcích. Podle všeho by měla být mše v 8:15 v Iselsbergu, sedm kilometrů odsud. Rozhodujeme se tedy kus za městečkem v lese vyspat, vstát v 6 ráno a dojít tam. Daří se nám najít docela skryté místo na nějaké lesní cestičce. Vaříme kombinaci fazolí, hub a různých omáček. Vojta se po celou pouť ukazuje jako dobrý kuchař. Opodál se ve tmě perou lesní ptáci, ustrašeným holkám nakecáváme, že to jsou určitě divočáci. Na historku o ukousnutých hlavách jakýchsi alpských turistů bude Dája asi ještě dlouho vzpomínat. Spíme pod širákem, holky uprostřed, kluci na okrajích, aby byli při okusování hlav první na řadě. Radim si staví v rámci karantény stan. Dnešní den jsem ve svých modlitbách myslel především na něj, aniž by o tom věděl.

pokračování >>>