Americká štace 10

2. 10. 2009 6:49
Rubrika: Americká štace

A je to tu. Den s velkým F... kdy opouštím Frisco. Čeká mě poslední zařizování, kdy se pokouším stihnout vše, co jsem doposud nestihl. Především vyrážím na Hight Street rozhodnut koupit si kytaru. Mám vytipované elektroakustiky, zamlouvá se mi pár kytar značek Ibanez či Yamaha. Taylorky jsou pro moji potřebu už moc drahé. Nakonec však volba padá úplně na něco jiného a já si tak domů odvážím akustickou dvanáctistrunku - láska na první pohled... Měl jsem v plánu ještě nakoupit dárky či jiné suvenýry, ale prostě jsem to časově už nedal. Nu což, tak vám domů zase nic nepřivezu...

Spěchám na letiště, kde mám rezervované auto. Půjčka probíhá bez problémů. Trochu se mi to prodraží, neboť pod věk 25 let je nutné zaplatit nemalý Underage poplatek, ale to se holt nedá nic dělat. Na druhou stranu dostávám pak velkou slevu na GPS navigaci, na níž lze navolit dokonce češtinu. Ještě že jsem si ji půjčil - bez ní bych se nevymotal ani ze San Francisca a je jasné, že při řízení do autoatlasu čumět nemůžete. Služby Cheap-car-rental, fungující na jakési bázi spolupráce společností Triffty a Dollar, tak můžu všem hledajícím levnou půjčku auta v USA doporučit. Přicházím do garáže a dozvídám se, že budu poprvé (a zřejmě naposled) v životě řídit Dodge Caliber. Jedná se však o nejlevnější třídu a můj stříbrný „Kalibr" představuje tedy dosti osekanou verzi. Má však automatickou převodovku, silný motor při slušné spotřebě a jede velmi pěkně. Jediný problém, který mi vadí, jsou zrcátka, která se musí nastavovat manuálně a dodnes se mi je nepodařilo nastavit tak, abych viděl všechno, co chci... Tak. Toto auto se mi stane následujících 14 dní domovem.

A tak vyrážím jako osamocený poutník vstříc novým zkušenostem a zážitkům. Při opouštění San Francisca na mě padá skutečná nostalgie - kdo ví, zda se sem ještě vůbec někdy vrátím? Krosím to přes Bay Bridge - no, spíš než krosím, tak popojíždím v koloně. Během tohoto popojíždění se stmívá a na druhé straně mostu jsem už za tmy. A to mě čeká ještě více než 300 mil do národního parku Yosemites. V 11 večer je jasné, že dnes už tam nedojedu. Nejdřív stavím na opuštěném odpočívadle v posledním městečku před vjezdem do parku. Po chvíli přijíždí dvě terénní auta, vystupuje místní Sheriff a vyzvídá, co tu takhle v noci pohledávám. Pořád se mě jen vyptává, zda cestuju opravdu sám a neustále hledá v autě někoho dalšího... Když zjistí, že jsem fakt sám a že snad (zatím) nedělám nic protizákonného, popřeje mi dobré noci a odjíždí. Já si pak vytipuji jeden plácek k parkování nad městečkem a tam se vyspím v autě. V jednom člověku je to vcelku pohodlné, jen asi trochu nebezpečné. Žádný medvěd, zloděj ani Sheriff mě však už nepřepadne a za úsvitu mohu pokračovat.

Při vstupu do parku se paní diví, že jsem tam tak brzo, avšak dává mi veškeré informace, mapky a tipy na výlet a prodává mi annual pass, pomocí něhož budu mít vstup do všech národních parků zdarma. Hodně vodopádů v národních parcích je teď na podzim bez vody, takže se vyplatí vyrazit na traily podél těch několika tekoucích. Nejdříve si jedu zabookovat místo v nejlevnějším kempu. Všude varování před medvědy - člověk by nevěřil, jakou sílu ta zvířata mají a jak dokážou zdemolovat auto. Kromě těchto varování jsem pak cestou také viděl návody, co dělat v případě, že potkáte pumu a jiné zde žijící šelmy... Stejně si za konflikty s místními predátory můžou lidé sami - už jen tím, že krmí místní veverky, kterých jsou tu mraky, ty se pak drží blízko lidí a jakožto obvyklá potrava pro pumy pak přitahují do lidské blízkosti i je.

Pro výlet volím trail, který mi byl doporučen, s odbočkou na Half Dome - nejvyšší místní horu čnící do výšky 8 836 stop - téměř 2 700 m.n.m.  Lze na ní vyšplhat za pomoci řetězů. V průvodcích doporučují na tento výlet vyrazit velmi brzy, rozhodně ne později než v 9 ráno. Já jakožto zkušený poutník vyrážím suverénně v pravé poledne:-)...

Během jednoho odpoledne pak zdolávám více než 17 mil (26 km) a převýšení snad více než 2 500 metrů tam a zpět. No naprostý masakr. První den v národních parcích a už jsem se stihl fyzicky naprosto oddělat. Ale stálo to zato. Výhled byl nádherný, vodopády též, nejvyšší bod, kterého jsem kdy zatím dosáhl a Yosemity dostály své pověsti. Více vám napoví fotky, i když krásu zdejší přírody je třeba zažít právě se vším všudy - i s jejím náročným zdoláváním. Kam až jsem vyšplhal můžete vidět na následující fotce. Ano, je to skutečně ta nejvyšší skála vpravo...

Druhý den vyjíždím autem z druhé strany na Glacier Point, odkud je nejtypičtější výhled na celé Yosemitské údolí. Prostě nádhera. A vůbec nevadí, že jsem musel půl hodiny stát pod kopcem, protože cesta nahoru se právě teď mění v asfaltku. Jinak ochrana přírody je tu velká - v celém údolí nedoporučují jezdit autem a můžete zde využít ekologické hybridní Shuttle Busy, které operují nonstop mezi nejdůležitějšími místy a kempy a jsou zadarmo. V kempu potkávám opět další dosti početnou skupinu Čechů. Nějací horolezci, jak jinak než od Liberce. Moc se s nimi ale nebavím - dělají naší vlasti akorát ostudu. Je to bohužel nejhlučnější a nejsprostší skupina a večer budí svojí kalbičkou celý kemp. Když sděluji jednomu týpkovi svůj plán cesty, říká mi: „ty vole, to bys musel mít Ferrari, abys to stihnul". Já se jen pousměji a odpovídám, že ho mám - dodnes nevím, jestli mi to věřil nebo ne. Ferrari však nepotřebuju, můj Kalibr to zvládne stejně dobře.

Z Yosemitů vyrážím druhý den odpoledne do Sequia National Parku. Silnice se postupně mění z klikatých cest na totálně rovný rastr silnic a dálnic, kde to můžete smažit velmi rychle a jediné, co hrozí, že za volantem usnete, neboť je to opravdu nuda... Někde u Fresna se ovšem poněkud ztrácím, GPSka mě naviguje někam do háje - rozhodně ne však do sekvojového háje, kam se chci dostat. Nakonec si ale poradím i s tímto problémem a samozřejmě už za tmy vjíždím do Národních parků Sequoia a Kings Canyon. Jsem sám, za celý večer jsem nepotkal jediné auto, jediného živáčka. Tuhle atmosféru si vychutnávám. Přespávám v nějakém kempu, jehož jméno jsem už zapomněl. Jen vím, že jsem tam nic neplatil, protože jsem ani nepřišel na to, kde je nějaký box pro registraci a vhazování peněz a zda se tam vůbec něco platit musí. Následující den popojíždím trochu dál do srdce parku a procházím se mezi největšími stromy na světě, starými třeba i více než 3000 let.

A pak už frčíme směr Death Valley - nejnižší, nejsušší a nejteplejší místo západní severní Ameriky. Ze Sequoia Parku se sjíždí dolu pěkným sešupem, je to asi nejklikatější silnice, po které jsem kdy jel. Krajina se postupně mění v typickou farmářskou a indiánskou step a přede mnou se objevuje několik typických obrázků Ameriky při projíždění silniček podél rančů... Daří se mi naladit stanici, na níž vysílají od rána do večera samé Hillsongy, a tak se můžu zaposlouchat do hudby Rebecy St. James nebo 3rd Day a dalších...

Je čím dál větší vedro, pohoří Sierra Nevada mizí v dáli a přede mnou už jenom poušť. Jedna rovná silnice táhnoucí se prostředkem neuvěřitelně rozlehlé planiny, kde nic tu nic, žádný život, snad až na pár štírů a plazů. Údolí smrti. V tom velkém prostoru si člověk uvědomí svou nicotnost. Uprostřed pouště, kde už není nic - jen modré nebe, kameny, písek, žár a vítr. Takhle v říjnu je tam už snesitelně. Zažívám pocit totálního nihilismu....

Těsně před západem slunce dorážím do Ballaratu - městečka duchů. Je to nějaká bývalá zlatokopecká osada, pár zbořených hliněných domků, dnes kemp. Rozhodnu se tam přespat, protože lepší místo k přespání si nemůžete přeci přát - město duchů, v údolí smrti, uprostřed pouště. Kemp se mnou sdílí jen pár crazy lidí, asi podobných dobrodruhů jako já. Připadám si jako Jack Kerouac či jiní tuláci z legendární Beat Generation a začínám rozumět tomu, proč pro ně bylo potulování se Amerikou tolik lákavé...

Ráno frčím dál, projíždím celé Death Valley - má to přece jen něco do sebe. Vzpomínám na gymplácké hodiny zeměpisu, když jsme se o něm učili - tenkrát by mě ani ve snu nenapadlo, že se sem jednou podívám. Cestou zastavuji u písečných dun a procházím se chvíli po pravé poušti. Nevím zda je to normální, ale bylo zrovna dost větrno. Vánek je sice příjemný, ale velice zrádný, protože vysušuje a o to více se můžete spálit či umřít žízní. Plus to znamená mít písek všude - písek ve vlasech, písek v uších, písek mezi zuby... No, čtvrthodina v poušti mi bohatě stačí a pokračuji raději dál. Jak vypadá Údolí smrti a co je tam k vidění můžete vidět opět na fotkách. Za cca 2 hodiny dorážím konečně zase do první civilizace, kde můžu natankovat benzín. Platba benzínu tu všude probíhá kartou přímo u stojanu a nemusíte vůbec opouštět auto - velmi praktické.

Cesta ubíhá rychle a již v poledne jsem v Las Vegas. Ubytovávám se ve vytipovaném motelu, přes týden se tu lze ubytovat velice levně. Vegas se stává drahým pouze o víkendech, kdy se ceny za ubytování obvykle zdvojnásobí. Každý víkend do něj totiž přilétá či přijíždí cca 200 tisíc lidí, aby utratilo svůj majetek v kasinech i jinde. Město uprostřed pouště, kde začátkem 20. století ještě nebylo téměř nic. Město, kde se peníze točí v nepředstavitelném množství. Město, které nezná hranice v utrácení za nicotné ptákoviny. Město s ukázkovým americkým suburbanismem, kde se nelze pohybovat jinak než v autě a pěší procházka mimo hlavní bulvár je něco nemyslitelného, vlastně nezrealizovatelného.

Zatímco na druhé straně zeměkoule umírají lidé hlady, tady řešíte, jakou z brutálních atrakcí na Stratosphere Tower si vybrat. Na střeše této nejvyšší stavby ve městě jsou umístěny 3 různé atrakce, které vám například předvedou, co je to volný pád z věže. Na jedné lidé piští, na druhé přímo vřískají hrůzou a na třetí už se nezmůžou ani na jakýkoliv hlasový projev. Já jsem na žádnou nešel - ne snad že bych měl strach z výšek, ale utrácet tolik peněz za takovou blbost, která vám akorát způsobí žaludeční obtíže, se mi nechtělo... A tak procházím městem a čekám na západ slunce, protože teprve za tmy se objeví ta pravá atmosféra světélkujícího Vegas. Prý je v noci toto město vidět ze vzdálenosti až 200 mil v poušti. Však také vodní elektrárna na Hoover Dam pokrývá jen z 5 procent zdejší spotřebu elektřiny. Míjím různá kasina, herny, luxusní hotely, restaurace, night kluby, svatební kaple... Ano, četli jste dobře. Chcete se oddat v Las Vegas? Není nic snazšího, než přijet do baráčku označeného jako „wedding chapel", zaplatit přislušnou částku, nechat se někým oddat, vyfotit se vedle připraveného svatebního auta a máte to. Nevěříte? Věřte...

Právě jdu kontaktovat Janovu japonskou spolužačku, která by se tu někde měla vyskytovat. Třeba si mě bude chtít vzít za muže :-) Platit ale bude ona... Ani tady se nevyhnete extémům v sociální sféře - zatímco na jedné straně se točí velké peníze a milionáři z celého světa sem jezdí trávit svoje dovolenky, na druhé straně města se to hemží homelessáky a žebráky...

A co bude dál? Ví Bůh. Moje cesta pokračuje hned zítra brzy ráno - směr Grand Canyon. Takže držte palce....

Zobrazeno 2715×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona