Řemeslo versus Teorie. Mlčení filozofů. A finanční krize k tomu.

29. 5. 2009 0:15

V diskuzi u minulého příspěvku se objevilo spektrum připomínek. Hynek si dobře povšiml, že tam něco nehraje.

Problém spočívá v tom, že tvrzení „architektura je řemeslo" je neobhajitelné, neboť svým obhajováním popírá samo sebe.

Kombinace arché (prvopočátek, princip) a tekton (tesař) přeneseně evokuje jinou kombinaci - teorie (dívat se) a řemeslo, přičemž řemeslem nelze mínit ryze manuální práci (sic lepení modýlků k tomu patří).

Jaká budou východiska tohoto příspěvku při jeho psaní ještě nevím. Domnívám se, že odpovědi nám může poskytnout letošní laureát Pritzkerovy ceny - vyučený nábytkář, truhlář - Peter Zumthor. Článek o něm (a od něj) si však nechám na později...

Teď chci dát jen šanci k zamyšlení se pomocí několika textů, zda-li je vůbec v dnešní době důležitá teorie architektury, a pakliže to není pseudověda - co je to?

Alvar Aalto kdysi prohlásil, že architekt by měl papír používat zásadně jen ke kreslení! (rozuměj: navrhovat a nepsat do blogu na signály). Jenže sám slavný Aalto se zachoval úplně stejně jako já a svoje tvrzení vyvrátil hned několikrát, protože napsal nespočet teoretických textů.

Architektura má zřejmě tu výhodu, že v sobě kombinuje právě onu inteligentně organizovanou „šikovnost" s jasným cílem, názorem a pohledem do budoucnosti. Architekt, chce-li něco dokázat, „musí vidět za roh", musí být napřed. Zároveň je to jedno z mála povolání, kde je nemožné, aby architekt rozvinul svou kariéru a stal se úspěšným aniž by něco uměl (což je možné např. v dnešním světě umění). Některé hvězdy typu Gehry (ale třeba i nedávno zesnulý Jan Kaplický) možná budí dojem celebrit, avšak jejich realizace se lehce kritizují, není-li vidět jejich pozadí, autorova východiska, cíle a především vývoj - tvůrčí proces, jenž je vždy daleko závažnější a stojí daleko více úsilí, než si běžný klient umí představit. Pak se to ekologovi, architektovi, prezidentovi a tenistovi z Pražského hradu lehce shazuje, asi jako globální oteplování... Dobrý architekt téměř vždy vidí dál a v širším kontextu než klient. Jiná věc je, že - a to zejm. v české architektuře, která se stále vzpamatovává z komunistického vykořistění - architekti sami neumí definovat svoje vize a dostatečně své záměry klientům vysvětlit. Otázka, proč k projektu přizvat architekta, když si "to můžu postavit sám a levněji", se zdá být na místě. Často se totiž architektura z bojů o prestiž diskvalifikuje sama. Ale nezoufejme.

V době nadcházející finanční krize (už abychom si každý začali shánět vlastní políčko a kravičku) si můžeme klást širší otázku: je dnes vůbec třeba filozofie? Nespasí nás spíše ekonomové než nějaké tlachání???

Zdá se, že pravdou je pravý opak. Docela dobrou odpověď na to dává Ivan Hoffman (Literární noviny 2006-50, str. 07):

„Pryč je myslím doba, kdy jsme měli za to, že budoucnost je něco, co nejprve musí člověk vymyslet, aby se to mohlo stát. Nyní se budoucnost jeví jako to, do čeho člověk prostě upadne. Odtud obava, že co nás čeká, není výsledkem kompetentní úvahy, vnitřního hledání a diskuse. Uvízli jsme v pasti ne(z)řízeného technologického pokroku a permanentní transformace, tedy dvou způsobů jak udržet růst. A právě růst se stal klíčovým zaklínadlem i úběžníkem společenského usilování, premisou, o které se nepochybuje.

Proč to není předmětem diskuse? Soudím, že příčinou je mlčení filosofů, přesněji to, že zmlkli. Svěřili jsme budoucnost ekonomům a už jenom bezmocně sledujeme, co z toho vzešlo. Intelektuál, který se nechal okřiknout, že svým „sociálním inženýrstvím" elitářsky upírá lidem individuální volbu, je k ničemu. Nemohu to obecné mlčení doložit, nicméně ho slyším. A kdybych měl říct proč, napadá mne, že jsme se nechali jednotlivě uplatit podílem na budoucnosti ekonomů na úkor budoucnosti, kterou jsme měli promyslet a ekonomům zkrátka předepsat. Co líčím jako selhání intelektuálů, které symbolicky končí třeba tím, že se v dnešním světě podnikatelé, špioni či účetní ostudně stávají prezidenty a osudy světa řídí nikým nevolení manažeři, může být ovšem selháním pouze generačním. Proč by neměla vyrůst generace nová, která odmítne coby filosofickou veteš naše defenzivní drmolení o postmoderní době a konci ideologií?"

 

Moje východisko tedy zní zhruba takto: teorie v architektuře slouží  především k jejímu obhájení. Bez teoretického základu podle mě nemůže zůstat žádný obor.

Pak se ale objevuje otázka, jak nezabřednout do onoho pseudovědeckého drmolení. I na to existuje recept -  je třeba mluvit ve správný čas a na správném místě. Největší problém současné architektury a společnosti obecně spatřuji totiž v tom, že o důležitých věcech nerozhodují odborníci. Není možné, aby dnes vyrostl renesanční specialista typu Leonardo da Vinci. To ani výše zmíněný Václav Klaus nezvládne...

(Představte si např. diskuzi biologů a kněží - dokud biologové diskutují o svém vědeckém pohledu na množení buněk, musí kněz mlčet - není kompetentní se k tomu ze svého náhledu vyjadřovat. Začnou-li však biologové řešit klonování lidských embryí, má kněz dokonce povinnost povstat a zapojit se do diskuze - z čistě biologické problematiky se stala problematika morální a tady už kněz má - dokonce musí - co říct).

Vlastně je to všechno jednoduché. Stačí se jen držet Kierkegaardovy rady: "Kdo umí bytostně mlčet, umí i bytostně mluvit. Kdo nerozlišuje mezi mlčením a mluvením, ten tlachá."

Poučen vztahuji na sebe a na závěr už jen nemohu nevypustit citaci z jedné legendární přednášky svérázného doc. Petra Rezka:

"Nějaký antologie už nám nepomůžou. Konec odříkávání naučených básniček, konec přednášek. U státnic vám promítnu hnusný schodiště a kdo se pozvrací, dostane jedničku!".

 

Zobrazeno 3399×

Komentáře

jenikjejenjeden

materialista a ten zbytek, to bych neřek. jo vlastně komunista seš :-P

Filip Landa

Po dlouhé době jsem objevil něco pro Chýna:<br />
P. Čemus v rozhovoru o Tomáši Špidlíkovi:<br />
"Jeho spirituální teologie stojí na třech pilířích: primát života, primát osoby a pojetí duchovního života jako umění. Bůh je pro teologa Špidlíka život, a proto je život posvátný a musí se mu nechat prvenství. Špidlík sdílel patristické pojetí spirituality jako žitého dogmatu. Znamená to, že křesťanství není uváděním do života teoretických úvah, ale teorie naopak vyrůstá ze životní praxe. To pochopíme, když víme, že řecké slovo theoría znamená vidění, nazírání, kontemplaci. Dobře to vyjadřuje německý spisovatel Reinhold Schneider, který řekl: „Pravdu pozná, kdo ji žije.“

Zobrazit 29 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona