Hledisko zahradníka

Mezi mužem a ženou se stulilo dítě a spalo. Ale ve spaní se obrátilo a já jsem ve slabém světle noční lampičky spatřil jeho tvář. Ach, takovou rozkošnou tvářičku! Z této dvojice se zrodil zlatý plod. 

            Z téhle hromady těžkých šatů se zrodilo cosi spanilého a půvabného. Sklonil jsem se nad to hladké čelo, k těm rozkošně našpuleným rtíkům

 

a řekl jsem si: hle, tvář hudebníka, malý Mozart, krásný příslib života! Malí princové z pohádek vypadali právě tak: čím by mohl být, kdyby byl chráněn od všeho zlého, zahrnut péčí, pozorně šlechtěn!

 

            Vyroste-li v zahradách nová růže, jsou všichni zahradníci vzrušeni. Chrání růži, pečují o ni a dávají jí to nejlepší.

            Ale o lidi se nestará žádný zahradník.

            Malý Mozart bude tak jako jiní zdeformován lisovacím strojem. Mozartovou nejvznešenější radostí bude mizerná muzika v páchnoucích tančírnách.        

           

            Mozart je odsouzen.

           

...Ti lidé netrpí svým osudem, myslel jsem si. Ani mne netíží útrpnost. Nemá smysl dojímat se ranou, která se znovu a znovu otvírá. Ti, které postihla, ji necítí!

             Ale nejde o jedince, zde je zraňován a mrzačen celý lidský rod. Nevěřím ani trochu v soucit.

           

            Bolí mě však hledisko zahradníka.

           

            Nezoufám nad tou bídou, té člověk koneckonců přivykne jako lenosti. Celé generace orientálců žily ve špíně a libovaly si v ní. Bolí mě však cosi, co se nedá vyléčit dobročinnou polévkovou akcí. Bolí mě cosi, co nemá nic společného s těmi hrboly a proláklinami, s tou ošklivostí.

            V každém z těch lidí je totiž ubito něco z Mozarta...

             Jenom když se hlíny dotkne duch, může stvořit člověka.

 

           

                                                           (Antoine de Saint-Exupery: Země lidí)